Řeknul sem si v neděli, když mi venku pánčička předala vedení!
Čkej! Ty uvidíš něco. Honilas mě v sobotu jak nadmutou kozu, tak tetkon si to votočíme! A navíc, mě tejrala ešče i doma. Jak v tu sobotu, tak tetkon v neděli ráno, když si vymyslela, že se bude hledat ta skořice. A šla na to vod lesa. Teda spíš vod kůchně jako. Páč si se skořicí vodkráčela kamsi do bytu a já musel sedět u topení.
A pak mě poslala, že hledej Skořice! No tak sem šel a hledal a hledal, až sem došel do tý kůchně a tam to bylo nejsilnější. Jenže vona je pánčička pěkně škodolibá a tak položila tu skořici mezi spáry vod dlaždiček a ona tak barvou naprosto splynula s okolím. Tendle kus podivnýho klacíku se vůbec rád proklatě schovává. Tady si nemůžete pomoct ničím jiným, než čumesem. A v tomdle případku ještě klamala milá skořice tělem mnohem víc, že ležela v tý spáře. Helejte hotový Sudoku! A to navíc byl v kůchni provoz, páč na plotně bublala poblifka. Takže vůně masa naprosto kolem fšade. To se pak musíte soustřeďovat úplně pekelně. Sem profik, že jo, takže jasně, že sem to dal. A jasně, že jásala jak v soudružka v prvomájovym průvodu.
Pak sem zase šel k topení a skořice zas zmizla. Jel sem svědomitě jak po žitě, až sem dojel do obýváka a tam se ta mrcha skovala taky dost dobře. Nebo teda pánčička ji skovala. Položila ji na trnož starýho křesla tak, aby i když mě tam nos dovede, sem ještě musel hledat líp. Další zapeklitost, ale jak řikám nejsem béčko žádný, takže znova úspěch a znova ovace.
Takže se nedivte, že jsem se rozhodnul jí to krááápítek vrátit, dyž vona na mě taklenc. Dala mi vedení? No dala, tak se pak neměla divit, když nachodila stoskorojarních kilometrůch ve stařině. Já sem si to užíval a krááápítek sem si jí tak jako vychutnával. Takže naše cesta trvala tentokrát asi tak 3x dýl než obvykle. Ale však bylo docela hezky, takže co.
A jak sem jí honil, uďálo se jí vám krapítek vjédro , že až z toho bundu musela rozepnout, a…….. takže………… jeheheé, sem filuta, že jo, takže prostě byla nakonec ráda, když sem utikal k rákosovitý trávě a vyžádal si trochek mojí oblíbený zábavičky. Páč to pro ní znamenalo voddychofku. Celá ufuněná tam s tím zápasila, aby to utrhla. Asi jí trošánek docházela enérgije, či co. Jehehéé. Mně ne, mně rozhodně enérgije nedošla a zasejc sem si užil:
Hele já to miluju, zkuste si to někdá, to se zkrátka nevochodí. Úplně se u toho tak koncentrujete, že zapomenete na vokolí. Nechápu třeba, že Tupohlávku obecnou flekatou todle nebaví. Neumí vocenit pořádnou zábavu. Já jo, takže jsem tam lítal jak urvanej vagon po nádraží, až pánčička zavelela dost a jde se dál. Jazyk sem měl na vestě a tak sem se musel běžet napít do rybníčka:
A to můžou bejt rádi, že sem jim tam trochu tý vody nechal 😀 😀 😀 , co?
Pánčička mezitim nabrala zas nějakou tu enérgiji a tak jsme mazali dál. Tady už nebylo o čem rozhodovat, kudy se půjde a kam, tam je prostě trasa daná, páč jdete álejí. Kousek za ní je už přejezd, kde vždycky musim spořádaně jít u nohy a pánčička řiká, že mi trocha toho poslouchání neuškodí a to ani, když mám pro ten den velení. Vzhledem k tomu, jak dobře sem si zařádil s tou trávou, vynechal sem pro dnešek čutání balonku na mým oblíbeným plácku a jen sem zavelel, že scházíme z cyklostezky dolů a jdeme podél pole. A čuchal sem si a probíhal si pole. Pánčička, že prej zvostane na cestě. Tak proč ne, stejně byl v tom poli vona neviděla a necejtila ničehož. Když jsme došli ke špalkům, co leží u cesty, trochu sem si střihnul gymnastiku a tělaprotahování, aby namožené svaly taky trochu péče dostaly. Už jsme byli skorem u hospůdky, když se proti nám vyřítila grupa bostonkůch. Dva byli na vodítku a ty jo asi šest jich pobíhalo koukolem. Slušnej oddíl teda. Jedna z nich se na mě vytahovala, že prej mi dá na budku, ale moc sem nechápal proč, páč sem jen stál a čekal, až se přijdou přivítat. Její páník jí naznačil, že v tom případku dostane na budku vona, tak se zklidnila a šla si po svejch . A my pak s pánčičkou taky.
Byl sem z toho lítání žizniv, takže jsem honem, než půjdeme do hospůdky, utikal ještě jednou doplnit tekutiny:
V hospůdce nás uvítala paní hostinská, kterou moc oblibuju, protože je psí. Stejně jako její druhá kolegyně. Tydle dvě mi dycinky přinesou něco dobrýho. Ta třetá pani je taky hodná a milá, ale nejni v majetku psím a tak nejni tak psomilná. Tadlencta má doma navíc děsně moc psůch. Pánčička řiká, že prej skotskejch smetáčkůch nebo co. Nevim teda, podle vůně, co má pani hostinská na sobě, to nejsou vůbec žádný smetáčci, ale fakt psi. A tetkon maji doma malilinkatý miminka, nad kterejma se pánčička děsně rozplývala a když viděla jejich fotky, tvrdila, že sou to roztomilý housky. Tak vám nevim, asi jí z hladu šíblo.
Mně už taky škrundalo v pupiku, takže sem byl rád, když se dorozplývala a objednala. Pro tentokrát dobrůtku převelikou. Matesy! Aaaaa to byla dobrotaaaaaaáááÁÁÁÁÁ. Úplně se vám to rozplývalo na jazyku. Páč sme dva, objednala dvojitou porci, že jo. To teda udělala dobře, protože fakt to bylo výborný a nemuseli jsme si závidět. K tomu chleba dobroučkej…. A co nám chybělo, že jo? No to teda chybělo!! Si piště. Chyběla totiž tatranka. Víme? Na tatranku a smetánku sem se těšil velice. A taky na ní nakonec došlo. Ale prej…… když vona se dělila vo matesy, tak že prej já bych se měl podělit taky. A…….. kus tatranky si bezostyšně u-lo-mi-la!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! CO????? Jak jako nedostanu celou? Co to je za novoty????? Vono nestačí, že se občas musim dělit s Tupohlávkou obecnou flekatou? Tetkon ešče aji s pánčičkou?????????????? Tak na tohle si zvykat fakt nehodlám a příště, příště ať se nám to už nevopakuje! Eeeešče, eeeešče, že přišla pani hostinská a přinesla mi piškůty. Trochu sem se na tom zahojil.
Venku jsem potom opět dostal velení a tak jsem velel. Že tentokrát to nepůjdeme celý zpátky tak, jak jsme přišli, ale švenkneme to jinudy. Vzhledem k tomu, že pole už bylo vyschlý, neměla se na co vymlouvat a musela pěkně hezky za mnou. Vítr z předchozích dní si tam trochu pohrál se starýma stromama a tak jsme pro začátek měli možnost trochek si užít gymnastiky. Teda já! Já sem měl! Páč vona tam rozhodně za gymnastku nebyla, ostatně to vidíte sami, že jo:
Abychom tu náplň dne a procházky měli kompletní, tak když jsem probíhal pole opodál od popadanejch stromů, tak najednou cink! a před čumesem mi vyskočil zajíc. Aaaaaaaaaa já si běžel rovnou k pánčičce pro pochvalu. Za to, jak jsem ani fousek za ním nevyrazil. Takovej sem já byl výbornej. Ani volat na mě nemusela, ničehož, vůbec. Vlastně jsme kousek s tím zajícem běželi vedle sebe, než on přeběhnul místo, kde stála pánčička. A todle vona nevyfotí, to je zajímavý. Kdejakou kytku jo:
ale jak běžíme se zajícem vedle sebe, to neveme. To jí jako zajímavý nepřijde, nebo nevim. Ale škoda to je, bylo by to pěkný fotos.
No tak ale jinak jsme si to užili fakt bombarďácky. Ostatně jako dycinky. Mám rád tyhle naše společný víkendy. Je to takový připomenutí, že občas je všechno v pořádku 😀 😀 .