Žiš to byla delikateska

Nikoliv teda kulinářská, alébrž kynologická.

Stejně jako to čtvrteční ráno jsem si užila i odpoledne. Vyrazili jsme si s Rumíčkem a nějak to bylo všechno prostě děsně úžasný, klidný a skvělý. Nevím čím to bylo jiný, když vlastně bylo stejný jako ostatní venčení, ale prostě bylo.

Bylo předjarní počasí, sluníčko se dole na obzoru válelo v červánkovej peřinkách, vzduch voněl a ptíci řvali jako prokopnutý 😀 . Jojooo, jaro už tady někde za rohem číhá. A my si šlapali s Rumíčkem volný a svobodný, jak ti uřvanci ve větvích. A bylo nám oběma děsně fajn. I na něm bylo vidět, že si to vyloženě užívá. Nevím čím to bylo jiný, než třeba naše soboty . Možná tím vykukujícím jarem. Nevím, ale bylo to skutečně moc fajn.

Šli jsme si jen tak, s rukama v kapsách a sosali ten krásnej den. Na začátku polí jsme jasně, jaaaasně, že museli . Házet. Páč novej žužlobalonek od Peti se musí přece pořádně zajet. Kdo málem nedojel byl jakejsi cyklista. Ale …………. když o někom nevíte, tak halt nemůžete za to, že se rozpřáhnete, abyste hodili dálku a téměř mu dáte pěstí a srazíte ho k zemi. A když to vybalancuje, vlítne mu tam zase pes. Jenže, ať se na mě někdo zlobí nebo ne, tohle není můj boj jako pěšáka, který má cyklistu v zádech. Stačí zazvonit. Já jsem slušná a uhnu obratem ba dokonce s předstihem, když o nich vím předem. A pochopitelně taky stáhnu a uzemním psa (protože taky nechci, aby mi do něj někdo vjel, že jo) . Ale pokud o něm nevím, tak jak to mám asi udělat??? Stačilo by jedno malý zacinkání. A tady necinkalo nic. Lekla jsem se strašlivě a obratem jsem se lekla znovu, kvůli Rumíčkovi. Naštěstí tohle bylo jediný zaškobrtnutí týhle procházky. Jinak ráj na zemi.

Měla jsem s sebou dumíka, kterýho jsme tuhle v polích s Rumíčkem ztratili. Teda takhle, jáááá ho ztratila a zjistila to až na konci procházky, když už byla tma,. Dummíka o pár dní později našla labroška Ketty a donesla ho z křoví svojí paničce. Vzhledem k tomu, že jsme se krátce před tím všichni spolu potkali a Ketty byla tehdy z dummíka unešená, věděla její panička, komu patří a tak se nám vrátil. Mimochodem-teď malinkatě odbočím. Šli jsme si tedy s Rumíčkem pro něj ke Katce a labroškám domů a …………. Rumíček měl možnost seznámit se s úúúúúúúúúúúúplně malilinkatým miminkem. Ještě nikdy takhle malý díťátko neviděl a byl z Rozárky naprosto něžně unešen. Oči měl jak talíře. Kdyby mohl, vzal by si jí domů 😀 😀 😀 . Bylo to hrozně hezký to pozorovat, jak ji oňufával, ooopatrňoučce a děsně u toho funěl úsilím být co nejněžnější. A kdyby mohl, oblemcal by jí celičkou. 😀 😀 . No takže díky ztracenýmu dummíkovi měl možnost poznat minimiminko. A odbočím ještě – když jsme jeli dolů výtahem, měla Katka Rozárku na ruce a ta – jako správná ženská byla úplně hyn ze zrcadla a byla děsně ftipná, jak se zaujatě pozorovala 😀 😀 . A taky jsme si s Rozárkou stihly pohovořit na téma velikost haxniček. Páč jsem se jí ptala, kdooo tady má tak veeeeliký haxny a jí to přišlo děsně ftipný a dásnila se na mě. Jo dásnila, páč pochopitelně se ještě nemůže zubit, když žuby nemá ani žádný, ani žahnutý naholu. Takže se může tak maximálně dásnit. A to činila velice.

No nic, takže dummíka jsme měli a tak jsme se do toho pustili, nechala jsem Rumajzlíka ať si jde po svým a odkráčela milýho chlupáče schovat. Pak jsem pískla, zrzavec se nařítil a dostal úkol. Musím říct, že se hrozně ráda dívám na to, když ohař pracuje. Když soustředěně hledá a vy můžete z jeho těla číst. Že třeba už ho to brnklo o nos. Úplně ho to kopne, zastaví,pokud není ve směru hodí ho to do něj a on zcela změní styl práce a jde ještě soustředěněji a pak bingo! Je to radost pro něj a je to radost i pro mě. Bez velký nadsázky se tetelím nadšením. Je to opravdu hezký pohled a já jsem na něj pak pyšná úplně. Stejně tak, když jde a vystaví. Pevně vystaví a čeká na vás a celým svým já vám ukazuje, kde ta zvěř je. A čeká na váš pokyn. A pak pomalu postoupí, nebo to místo obejde a pak tu zvěř zvedne . A sám naopak zůstane. (Hovoříme o ohaři, nemluvíme o strakatý krávě jmémen Tali 😀 😀 😀 ) Až s Rumíčkem Brtník tohle poznal, protože s Ešusem tyhle věci provozovat rozhodně nechtěl. Tam když šel, tak to byla čistě procházka a nic jinýho. Ale Rumíček se nedal, a donutil ho nahlídnout do ohařího žití o trochu víc. 🙂 . Donutil ho k tomu, že když on tu zvěř najde, tak se prostě Brtnik musí jít podívat, musí. Nic na tom, že stejně prt vidí, páč ono lidský oko toho moc v pevný a nepřehledný změti trní a větví , kde začasto Rumouš toho bažantíka najde, jaksi nevidí. Noooo jo, Rumoušek náš malý velký učitel 😀 😀 😀 .

Při týhle procházce mi těch bažantů našel docela dost. Z toho jeden byl nějakej línej asi. A tak si vždycky jen tak kousek přeletěl a počkal si jestli dojdem, nebo půjdem jinam. (Ne zraněnej nebyl, ani nemocnej-nejspíš teda, páč pochopitelně vet nejsem, ale bylo to spíš, že nás má na háku 😀 ) . Protože jsem nechtěla, aby to bylo jako, že ho pronásledujeme, nasměrovala jsem nás jinam, přelezli jsme s Rumoušem výkop a zapadli do stařiny na jeho druhý straně a………. tam se mi trošku stáhly půlky teda. Je to tam hodně nepřehledný a když narazíte na poměrně čerstvý bobky od prasat, takhle v podvečer…………. Špicovala jsem uši, ale protože provoz na dálnici o kus dál by značnej, muselo by to prase asi ryčet, abych ho slyšela včas. A tak jsem se snažila v klidu se vymotat z toho trní co tam bylo a nejkratší cestou odtamtud vypadnout. Rumíčka jsem nenechala moc se rozběhat a hlasitě mlela nějaký krávoviny, hlavně aby prase mělo povědomí, že tam někde jsme.

Ulevilo se mi značně, když jsme se vymotali na cestičku a byl před námi přehlednější úsek. Tam došlo zase na chvíli na ohařinu a já se znovu mohla kochat. Došli jsme na myší louku a ohař se dožadoval taky trochek té zábavy, která se schovávala v mojí kapse. Kulatý a ježatý zábavy. Jak jsou míčky nový, tak když do nich ve vzduchu čutnete, lítaj dost dobrý dálky. Aaaa to Rumíček miluje. Takže lítal jak éroplán. A zaujal tím dva bostonky který se venčili notný kus od nás a vypálili za námi. Vzhledem k tomu, že o tom jednom vím, že je to bojovník a občas neváhá, zastavila jsem Rumouše, postavila se před něj a když milej bojovník dorazil skorem až k nám, vlídně jsem mu sdělila, že by se měl vrátit za paničkou. Není to až tak nějakej rabiják, to ne , domluvit si nechal, ale vím, že už zářez na pažbě má v podobě jednoho frbulího troubíka. Jeho kámoš je spíš jen takový doprovodný vozidlo. Paničku zpravidla poslechnou, má je docela vychovaný, takže tohle byl prostě nějakej úlet. Teda spíš vlastně pokus o úlet, protože říkám, že domluvit si nechal a oba se vrátili k paničce a parťačce rotvici, která taky patří do jejich smečky. Ta na ně ovšem dlabala a věnovala se výkopovým pracem 😀 .

Jaro se už asi opravdu chystá, protože během našeho čutání se nám do dráhy namotali dva koroptví kohoutci. Pravděpodobně zmámený hormonama, či co. Vydávali zvuky, který jsem u nich doposud neslyšela a motali se tam jak hajzl při povodni. A tak měl Rumíček další přiležitost ukázat mi jak vzorovanej a šikovnej ohař von vám je. Bylo to děěěsně vážný a museli jsme chodit hrozně pomalu, abychom je nevyplašili 😀 😀 Asi jsme tam museli působit trošku divně, když jsme tam na první pohled zmateně a pomaličku chodili sem a tam, podle toho, jak si nás kohoutci vodili 😀 😀 . Rumíček byl Blažej, jak kráááásně si to tam všichni pohromadě chodíme 😀 , tak zkažte mu to, že jo.

No a pak už se začalo stmívat, tak jsem naznala, že by to chtělo taky návrat domů. Kohoutky to už taky přestalo bavit a tak se zvedli a odlítli si do kšá. Rumouš zářil jak lamipon na prvního máje a hopíkal si vesele vedle mě. Bejval by teda ještě rád zašel do stařiny u koňských ohrad, ale vzhledem k tomu šeru by mě tam už nedostali ani párem volů. Místo toho jsem zamířila ke kostelíčku sv. Martina. Rumíček uuuutikal agilně napřed a ještě než jsem stačila dojít za ním, už snaživě dělal ťapičky u železných ozdobných sloupů, který na náměstíčku u kostelíka drží řetěz proti autům. “Tak jooo, jasně, dobře střihneme si to, když jsi takovej šikovnej pán.” Slíbila jsem mu. A tak jsme dali ještě několik mnoho ťapiček, obíhačky a slalom mezi lavičkama, aby byla jeho dušička spokojená 🙂 . Nicméně, pokud jsem nechtěla, aby má drahá půle cípla doma hlady, bylo opravdu už nutný dorazit taky domů. Tam náš přepadla Taliprtka, která se radovala, že už jsme taky konečně doma a já se mohla vrhnout do domácnosti.

6 komentářů u „Žiš to byla delikateska

  1. Ty bažantíky bych tu nutně potřebovala, aby si Koníky zvykala, no musím obvolat pár známých a domluvit to.
    Jinak i to jeho nadšení z mimintá si umím představit 😀
    Koníky taky miluje všechny lidi, bez ohledu na věk, škoda jen, že před ní většinou utýkají, páč je to štěněcí třeštiprdlo

    1. Se máš, že se můžeš domluvit. chtěla jsem kvůli Tali abych měla vic možností a bylo to víc kontrolovaný ale nevyšlo to ani doma ani na chalupě.
      před Konikama taky utíkají? dyk je to miminooo

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..