Nikoliv teda kulinářská, alébrž kynologická.

Stejně jako to čtvrteční ráno jsem si užila i odpoledne. Vyrazili jsme si s Rumíčkem a nějak to bylo všechno prostě děsně úžasný, klidný a skvělý. Nevím čím to bylo jiný, když vlastně bylo stejný jako ostatní venčení, ale prostě bylo.

Bylo předjarní počasí, sluníčko se dole na obzoru válelo v červánkovej peřinkách, vzduch voněl a ptíci řvali jako prokopnutý 😀 . Jojooo, jaro už tady někde za rohem číhá. A my si šlapali s Rumíčkem volný a svobodný, jak ti uřvanci ve větvích. A bylo nám oběma děsně fajn. I na něm bylo vidět, že si to vyloženě užívá. Nevím čím to bylo jiný, než třeba naše soboty . Možná tím vykukujícím jarem. Nevím, ale bylo to skutečně moc fajn.

Šli jsme si jen tak, s rukama v kapsách a sosali ten krásnej den. Na začátku polí jsme jasně, jaaaasně, že museli . Házet. Páč novej žužlobalonek od Peti se musí přece pořádně zajet. Kdo málem nedojel byl jakejsi cyklista. Ale …………. když o někom nevíte, tak halt nemůžete za to, že se rozpřáhnete, abyste hodili dálku a téměř mu dáte pěstí a srazíte ho k zemi. A když to vybalancuje, vlítne mu tam zase pes. Jenže, ať se na mě někdo zlobí nebo ne, tohle není můj boj jako pěšáka, který má cyklistu v zádech. Stačí zazvonit. Já jsem slušná a uhnu obratem ba dokonce s předstihem, když o nich vím předem. A pochopitelně taky stáhnu a uzemním psa (protože taky nechci, aby mi do něj někdo vjel, že jo) . Ale pokud o něm nevím, tak jak to mám asi udělat??? Stačilo by jedno malý zacinkání. A tady necinkalo nic. Lekla jsem se strašlivě a obratem jsem se lekla znovu, kvůli Rumíčkovi. Naštěstí tohle bylo jediný zaškobrtnutí týhle procházky. Jinak ráj na zemi.

Měla jsem s sebou dumíka, kterýho jsme tuhle v polích s Rumíčkem ztratili. Teda takhle, jáááá ho ztratila a zjistila to až na konci procházky, když už byla tma,. Dummíka o pár dní později našla labroška Ketty a donesla ho z křoví svojí paničce. Vzhledem k tomu, že jsme se krátce před tím všichni spolu potkali a Ketty byla tehdy z dummíka unešená, věděla její panička, komu patří a tak se nám vrátil. Mimochodem-teď malinkatě odbočím. Šli jsme si tedy s Rumíčkem pro něj ke Katce a labroškám domů a …………. Rumíček měl možnost seznámit se s úúúúúúúúúúúúplně malilinkatým miminkem. Ještě nikdy takhle malý díťátko neviděl a byl z Rozárky naprosto něžně unešen. Oči měl jak talíře. Kdyby mohl, vzal by si jí domů 😀 😀 😀 . Bylo to hrozně hezký to pozorovat, jak ji oňufával, ooopatrňoučce a děsně u toho funěl úsilím být co nejněžnější. A kdyby mohl, oblemcal by jí celičkou. 😀 😀 . No takže díky ztracenýmu dummíkovi měl možnost poznat minimiminko. A odbočím ještě – když jsme jeli dolů výtahem, měla Katka Rozárku na ruce a ta – jako správná ženská byla úplně hyn ze zrcadla a byla děsně ftipná, jak se zaujatě pozorovala 😀 😀 . A taky jsme si s Rozárkou stihly pohovořit na téma velikost haxniček. Páč jsem se jí ptala, kdooo tady má tak veeeeliký haxny a jí to přišlo děsně ftipný a dásnila se na mě. Jo dásnila, páč pochopitelně se ještě nemůže zubit, když žuby nemá ani žádný, ani žahnutý naholu. Takže se může tak maximálně dásnit. A to činila velice.

No nic, takže dummíka jsme měli a tak jsme se do toho pustili, nechala jsem Rumajzlíka ať si jde po svým a odkráčela milýho chlupáče schovat. Pak jsem pískla, zrzavec se nařítil a dostal úkol. Musím říct, že se hrozně ráda dívám na to, když ohař pracuje. Když soustředěně hledá a vy můžete z jeho těla číst. Že třeba už ho to brnklo o nos. Úplně ho to kopne, zastaví,pokud není ve směru hodí ho to do něj a on zcela změní styl práce a jde ještě soustředěněji a pak bingo! Je to radost pro něj a je to radost i pro mě. Bez velký nadsázky se tetelím nadšením. Je to opravdu hezký pohled a já jsem na něj pak pyšná úplně. Stejně tak, když jde a vystaví. Pevně vystaví a čeká na vás a celým svým já vám ukazuje, kde ta zvěř je. A čeká na váš pokyn. A pak pomalu postoupí, nebo to místo obejde a pak tu zvěř zvedne . A sám naopak zůstane. (Hovoříme o ohaři, nemluvíme o strakatý krávě jmémen Tali 😀 😀 😀 ) Až s Rumíčkem Brtník tohle poznal, protože s Ešusem tyhle věci provozovat rozhodně nechtěl. Tam když šel, tak to byla čistě procházka a nic jinýho. Ale Rumíček se nedal, a donutil ho nahlídnout do ohařího žití o trochu víc. 🙂 . Donutil ho k tomu, že když on tu zvěř najde, tak se prostě Brtnik musí jít podívat, musí. Nic na tom, že stejně prt vidí, páč ono lidský oko toho moc v pevný a nepřehledný změti trní a větví , kde začasto Rumouš toho bažantíka najde, jaksi nevidí. Noooo jo, Rumoušek náš malý velký učitel 😀 😀 😀 .

• 

• 

• 

Při týhle procházce mi těch bažantů našel docela dost. Z toho jeden byl nějakej línej asi. A tak si vždycky jen tak kousek přeletěl a počkal si jestli dojdem, nebo půjdem jinam. (Ne zraněnej nebyl, ani nemocnej-nejspíš teda, páč pochopitelně vet nejsem, ale bylo to spíš, že nás má na háku 😀 ) . Protože jsem nechtěla, aby to bylo jako, že ho pronásledujeme, nasměrovala jsem nás jinam, přelezli jsme s Rumoušem výkop a zapadli do stařiny na jeho druhý straně a………. tam se mi trošku stáhly půlky teda. Je to tam hodně nepřehledný a když narazíte na poměrně čerstvý bobky od prasat, takhle v podvečer…………. Špicovala jsem uši, ale protože provoz na dálnici o kus dál by značnej, muselo by to prase asi ryčet, abych ho slyšela včas. A tak jsem se snažila v klidu se vymotat z toho trní co tam bylo a nejkratší cestou odtamtud vypadnout. Rumíčka jsem nenechala moc se rozběhat a hlasitě mlela nějaký krávoviny, hlavně aby prase mělo povědomí, že tam někde jsme.

Ulevilo se mi značně, když jsme se vymotali na cestičku a byl před námi přehlednější úsek. Tam došlo zase na chvíli na ohařinu a já se znovu mohla kochat. Došli jsme na myší louku a ohař se dožadoval taky trochek té zábavy, která se schovávala v mojí kapse. Kulatý a ježatý zábavy. Jak jsou míčky nový, tak když do nich ve vzduchu čutnete, lítaj dost dobrý dálky. Aaaa to Rumíček miluje. Takže lítal jak éroplán. A zaujal tím dva bostonky který se venčili notný kus od nás a vypálili za námi. Vzhledem k tomu, že o tom jednom vím, že je to bojovník a občas neváhá, zastavila jsem Rumouše, postavila se před něj a když milej bojovník dorazil skorem až k nám, vlídně jsem mu sdělila, že by se měl vrátit za paničkou. Není to až tak nějakej rabiják, to ne , domluvit si nechal, ale vím, že už zářez na pažbě má v podobě jednoho frbulího troubíka. Jeho kámoš je spíš jen takový doprovodný vozidlo. Paničku zpravidla poslechnou, má je docela vychovaný, takže tohle byl prostě nějakej úlet. Teda spíš vlastně pokus o úlet, protože říkám, že domluvit si nechal a oba se vrátili k paničce a parťačce rotvici, která taky patří do jejich smečky. Ta na ně ovšem dlabala a věnovala se výkopovým pracem 😀 .

Jaro se už asi opravdu chystá, protože během našeho čutání se nám do dráhy namotali dva koroptví kohoutci. Pravděpodobně zmámený hormonama, či co. Vydávali zvuky, který jsem u nich doposud neslyšela a motali se tam jak hajzl při povodni. A tak měl Rumíček další přiležitost ukázat mi jak vzorovanej a šikovnej ohař von vám je. Bylo to děěěsně vážný a museli jsme chodit hrozně pomalu, abychom je nevyplašili 😀 😀 Asi jsme tam museli působit trošku divně, když jsme tam na první pohled zmateně a pomaličku chodili sem a tam, podle toho, jak si nás kohoutci vodili 😀 😀 . Rumíček byl Blažej, jak kráááásně si to tam všichni pohromadě chodíme 😀 , tak zkažte mu to, že jo.

No a pak už se začalo stmívat, tak jsem naznala, že by to chtělo taky návrat domů. Kohoutky to už taky přestalo bavit a tak se zvedli a odlítli si do kšá. Rumouš zářil jak lamipon na prvního máje a hopíkal si vesele vedle mě. Bejval by teda ještě rád zašel do stařiny u koňských ohrad, ale vzhledem k tomu šeru by mě tam už nedostali ani párem volů. Místo toho jsem zamířila ke kostelíčku sv. Martina. Rumíček uuuutikal agilně napřed a ještě než jsem stačila dojít za ním, už snaživě dělal ťapičky u železných ozdobných sloupů, který na náměstíčku u kostelíka drží řetěz proti autům. „Tak jooo, jasně, dobře střihneme si to, když jsi takovej šikovnej pán.“ Slíbila jsem mu. A tak jsme dali ještě několik mnoho ťapiček, obíhačky a slalom mezi lavičkama, aby byla jeho dušička spokojená 🙂 . Nicméně, pokud jsem nechtěla, aby má drahá půle cípla doma hlady, bylo opravdu už nutný dorazit taky domů. Tam náš přepadla Taliprtka, která se radovala, že už jsme taky konečně doma a já se mohla vrhnout do domácnosti.