Poslední únorovej pracovní den jsem měla v práci 3/4 hodinky k dobru a hodlala jsem si tím pádem prodloužit ráno.
A dobře jsem udělala. Vstala jsem jen o trošillinku později, i když bych si mohla přispat, ale přišlo mi lepší dát si s každým z ohaříků delší ranní samostatnou procházku. Rumíček dostal pana King-konga s žervé a já vyrazila s Tali. A kapsičkou narvanou nakrájeným rohlíkem. A v kapse bundy – bublifuk. Chtěla jsem ho vyzkoušet, jestli to Tali nebude bavit. Předpokládala jsem, že jo. Že uvítá možnost něco honit, po něčem skákat, ale hluboce jsem se mýlila. Nevidí důvod proč by jí zrovna tohle mělo zajímat. Nechce bublinu. Chce míček.
A no tak jo, kašlem na bublinu a dáme do placu míček. Letí míček, letí Tali, vyskakuje Tali, brzdí Tali a rázem je ve vzduchu asi tak kubík zeminy. Dalších x kubíků zeminy vylítalo do vzduchu, když se k nám připojila mladá maďarka ze sousedství. Zemina sice ve vduchu, ale Talihovňous na zádech. Na maďarskejch zádech. Páč ta koza k nám přilítla v momentě, kdy Tali dotvořila pevný hovnoty a já je šla sebrat. Nestihla jsem to, páč maďarka je poděs poděsoidní a hodlala mě při brždění srazit do hromady. To se jí naštěstí nepovedlo a skončila v ní ona sama. Panička byla očividně již smířena s kde číms. Holky si pořádily chvilku a já si mohla trošku pocvičiti přivolání ve hře. Budiž Tali ku cti, že jí to šlo hezky. Ale to už jí jde dávno. A to dokonce i v momentě, kdy maďarka dělala velerušivej element a hopsala jí po zádech a po hlavě. Když jsme se pak odpojily a já, jak jsem psala minule zamířila k našemu neoblíbeně/oblíbenýmu paneláku, Tali se sama rozhodla, že ji volat nemusím a šla se radostně nahlásit, jak je šikovná. Tož jsme se radovaly spolu. A nebe bylo plný rohlikůch 😀 .
A pak jsme za odměnu zamířily k rybníčkům. Kde si tak koza zráchala haxny a pupek v bahně. Ale vzhledem k tomu, že jsme měly časovou rezervu, měla dostatek prostoru pro to uschnout a opadat. Nechala jsem ji tam, ať si tam štrachá a šla nahoru na louku. Dodusala tam za mnou a hlásila se o svou porci zaslouženejch rohliků z kapsičky. A taky je dostala. Stejně tak, jako jich mnoho mnoho dostala pak u Talibufíku, kdy šla a ukázala chleba. Prošly jsme se hezky a ještě nám zbyl čas na to, zkusit si honičku kolem hřiště. Jak na to měla Tali už solidně našlápnuto, tak teď už hodně dlouho v tomhle případku nevydrží sedět. Takže jakoby začínáme od začátku, protože netrpělivost srdce jí nedovolí nevyrazit s předstihem. Ale co, tohle není žádnej muss. Tohle je zábava. Stihly jsme i nějakou tu kratičkou chůzi u nohy a pak už byl čas na Výměnu ohařů 😀 .
Když jsme sešli s Rumíčkem schody, slyšela jsem, že z bytu vyšla Danuška. Dala jsem tedy Rumíčkovi echo, aby jí šel pozdravit, ať se jí jde líp do práce. Tooo bylo radováníhoooo. Na obou stranách. A tak jme jí šli rovnou i doprovodit. Ať se jí do tý práce jde líp. Cestou jí Rumíček ukázal jak pěkně na přeskáčku hopíkuje přes plot ze řetězu a koukal, ešivá vona to patřičně taky vocení. Vocenila a i se vycenila. To je dobře, takhle po ránu, když se člověk vycení 😀 . U přechodu se s ní rozloučil. Tak jako dost letmo teda, páč musel honem utíkat na schody, který byly opodál. Jsou to naše schody cvičební, tak jsme si rovnou trochu zacvičili sedni a lehni na dálku. A trošánek jsme se zapřetahovali. Leč bylo vidět, že v tom ten pravej zájem dneska není. A tak jsme si jen šli. Rumíček se pozdravil s pár pesanama ze sousedství a pak jsme museli jít běhat kolem zábradlí. A čutat balonek. Aby se nám jen tak neflákal – a hlavně aby furt nepoletoval jen za balonkem, došlo trochu na cvičení a pak šup, jdem se projít taky k rybníčkům. Když splnil svou občanskou povinnost – tedy došlo na vyvenčení, zamířili jsme ještě ke kopečku u habru a já dala znovu balonek do placu. Měli jsme ještě spoustu času a tak jsme si dopřáli pořádnou kopečkovou hru. Asi mě nikdy nepřestane bavit ten výraz, kterej u toho Rumíček má. Ale bacha, jde o vážnou věc, to nesmíte podcenit!!! Nemůžete se mu smát, to by ho otrávilo. To už fšicí dobře víme. Musíte k tomu taky přistupovat se vší vážností a nejlépe to ještě komentovat. Kde to dobře běhá, jak daleko to lítá………….. no, to musíte. Jinak mu to celý zkazíte.
Pak jsem si vzpomněla, že mám vlastně v kapse ten bublifuk. A tak jsem ho vytáhla. Rumíček zajásal a já taky. Páč konečně někdo, koho to baví a kdo to žere. Bohužel doslova, páč lítá a ………… ty bubliny chytá. Takže………….. ani tady si s bublifukem nepřijdu na svý. Neb nechci, aby se mi živil jarem, či co do toho dávají. Je to sice dětská hračka, ale nejsem si jistá, že by se někdo zamýšlel nad tím, aby byl bublifuk bezpečný. Takže škoda, máme po zábavě. No tak jsme se vrátili na ten kopeček a jako kompenzačku jsme si šli spolu párkrát čutnout. Než půjdeme domů, neb čas se nám už tak trochu nachýlil. Ale na slalom ještě prostor zbyl a taky kočičku na stromě jsme stihli.
Zato já pak nestíhala zase ničehož. Měla jsem pořád pocit, že je dost času, že mám rezervu. Aaaa vono prdlajs, závěr opět patřil čardáši, kterej jsem si musela střihnout, abych to mohla všechno doma stihnout. 🙂 . A i tak jsem to o pět minut prokoučovala. Já nevim, jsem v tomhle prostě naprosto nemožná. 🙂