Zašel sem si na Baštu

A zachránil pánčičku!! To čučíte, co? Se nedivim jako.

Měl jsem ji zase celičkej den enem pro sebe. To mám moc rád. Je klídek, pohodička a můžem si to užít. Ráno pánik drapnul Flekatůru a vyrazili si na chalupu. “Jen si jeďte, blázni, jen si jeďte.” říkali jsme si s pánčičkou a zakutali se ještě chvíli do pelíšků. Ne sice na dlouho, ale však víte, příjemný to bylo.

Ofšem jasně, nic netrvá věčně, takže doválet a bude se vstávat. Pěkně jsme si to doma uklidili, teda takhle pánčička to uklidila, já jí dělal odbornej dozor. To je taky důležitý, někdo dohlížet musí a vždycky to musí bejt ten nejspolehlivější. A to sem v naší rodině rozhodně já. Tenhle víkend sme sice neměli napečíno, nicméně stejně jako minule, jsme cinkli na Danušku, ešivá si s náma nedá kafe.

Šel sem dělat předvoj a zabušil jí na dveře. Abych svý žádosti dodal na důrazu, trošku sem za nima zaplakal. To byl jistě přesvědčivej argument a tak, když Danuška otevřela, na naše pozvání kývla. A aby nás bylo víc, a nebáli sme se vlka nic, vběhnul sem k Danušce do bytu a sebral tam pana Květáka. Miluju pana Květáka, je to můj přítel a vždycky, když jsem u Danušky chodím si s nim hrát. A dneska sem si ho mohnul vzít i k nám domů. Měl sem dvojitou radost.Jednak k nám přišla Danuška a druhak sem měl Květáka (a navíc nehrozilo, že mi ho ta Flekatůra hamižná sebere a vypitvá). Holky si uvařily kafe a já se jim staral o zábavu. Vyleznul sem na židli, tam se si sednul a s panem Květákem v hubě dělal xichty na Danušku, až se smála nahlas. Mám rád, když se lidi smějou. A nejlíp pochopitelně nahlas.

Když Danuška odešla, vrhli jsme se s pánčičkou na vaření. Musím říct, že tu klobásu do zelňačky vybrala velmi dobře. Schválil sem ji bez problémů. Vepřový taky trefila dobře, to můžu potvrdit, naložení a pečení už jsem nechal na ní. To sem enem dozoroval. Škvarky do placek, tak ty už sem musel pochopitelně schválit, aby tam náhodou nešlo něco, co nám pak nebude chutnat, že jo. No a když bylo těsto hotový a šupli jsme ho do lednice, vypnuli jsme předpečený maso, mohnuli sme už konečně vyrazit.

Sice kapek pršelo, ale copak jsme z cukru? Nikolivěk. Namířili jsme si zasejc do polí a protože měla pánčička v plánu trochu pozměnit trasu – teda trochu výrazně – nezdržovali jsme se tentokrát tak dlouho ve stařině jako minule. Ale bažantika jsem jí našel, to zasejc jo. Vona mi zasejc naoplátku utrhnula rákosovitou trávu a tak jsem mohnul lítat jako ten motejl. Motejl Emanuel, jak pánčička řiká. Prošli jsme náš rajón, šécičko to zkontrolovali a zamířili do áleje. Tou jsme to prosvištěli a než by se jeden nadál byli jsme u přejezdu a u Hostivic.

A tady nastala ta změna. Já jsem si teda nejdřív vyžádal malou pauzičku. Na čutanou. Na týhle louce se prostě vždycky musí aspoň chvíli čutat. Jinak by ta procházka neměla ty správný grády. No a tady od tý loučky vždycky už rovnou zamíříme do hospůdky. Jenže dneska změna. Švenkli jsme to cestičkou za posledníma domkama. A že prej si zajdem do lesíčka. Na čekanou asi 😀 . Já sem teda čekal hlavně zasejc na balonek, páč už by se konečně mohla uráčit ho taky vyndat z kapsy, když mi ho na konci louky sebrala. Když jsme zašli do lesíčka, konečně vytáhla balonek na světlo bóži. A čutala mi ho do listí. To byla paráda, Skákal sem tam jako blecha. A ešče větčí paráda to byla vo kousek dál. Tam vedla cesta takovým úvozem a tim pádem sem měl na každý straně kopeček. Našel sem si místo, kde byl čistej terén a tam sem se upíchnul. A spustil velkokopečkovou hru. Lítal sem ze strany na stranu a pouštěl si tam balonek. Chtěl sem zjistit, kde to líp běhá. Vyhrála levá strana pod dubem. Byl tam totiž kořen. A ten to dycinky vokořenil. Nikdá sem nevědíl, kam ten balonek poskočí.Škoda, že tam pánčička nechtěla bejt ešče tak dvě, možná rači tři hodinky. To by se mi líbilo.

Místo toho, že půjdeme dál, abychom taky někam došli. Aspoň, že mi teda házela zasejc balonek do listí a já mohnul dělat tu blechu. Když jsme došli na křižovatku cest přemýšlela, ešivá se dát tudy, kudy si to myslela. A to akurát přicházeli dva psi. Jeden vlčák, co se nechtěl moc kamarádit a pánčička mi nedovolila, abych ho zkusil přemluvit, a jedna labradůrka, která se zase kamarádit chtěla, ale………… víte co…. bylo to pískle mladý a co s tim? No ale ten její pánik věděl kudy se asi tak máme vydat a tak, že nám to půjdou ukázat. Potvrdil tak pánčičce její teorii, že se to dá projít skr tak, abychom došli skorem až do tý hospůdky, co chodíme. Na konci lesíka jsme se rozloučili a my zamířili k silnici. Aspoň si prej utužíme chůzi u nohy a taky trochu na vodítku.

No nebylo to naštěstí dlouhý, ani jeden z nás nechodíme po silnici rádi. Akorát, než jsme došli do hospůdky, vcházeli do ní lidi s nějakým psem. Snad tam dneska nebude nacpáno lidma? A nebude tam psůch tolik, že bychom se nevešli. Občas se to tak sejde. Ale jsme tam už skorem štamgasti, tak snad by se to nějak vymyslet dalo, když už jsme toho tolik napochodovali. Ale měli sme ščestí, v hospodě narváno nebylo. Naopak, byla dneska poloprázdná. Přišla paní hostinská a hnedle se mi vomlouvala.Že pro mě dneska nemá piškůty. Já sem duše dobrotivá, takže sem se nezlobil. Hlavně, že měla tu tatranku, to bylo důležitý.

Teda takhle, asi bylo i lepčí, že ty piškůty vlastně neměla, protože tim pádem, tim pádem, jo? Mi zbyl prostor pro to, abych mohnul právě zachánit pánčičku. Ta si totiž, poté co mi objednala tu tatranku, poručila pro sebe něco k jídlu. A vybrala si. BAŠTU! A to doslova, páč to fakt byla vynikající bašta. Jak to vim? No jednoduše, páč sem zachránil pánčičku před přežráním a puknutím pupka. Ponivadž, když milou Baštu, jak se to jídlo menovalo, přinesli, vykulila pánčička bulvy, jak letec při přetížení a ztěžkla polkla. Na obrovským talíři byla asi tuna masa, kus klobásy, asi celá šiška knedlikůch a kopec zéli. Jehehehééééé, heheheééééééé, čučela na to a vorosilo se jí čelo.

Pak se na mě podívala a pravila “Musíš mi pomoct!” Tak co sem měl jako dělat, že jo? Přece ji v tom nenechám. Pěkně poctivě, každej jedno sousto. Na střídačku. Přiznám poctivě, že sem dostával ty větší kousky. Trošku švindlovala. Ale já vydržim dost, jídla se do mě vejde, to byste koukali! Zvlášť , když je to takováhle bašta. Fšak sem si taky dost mlaskal. A pánčička jen špitla, že “Ešče, že to nevidí pánik! By nám dal!” To nevim, von mi zpravidla toho moc nedá. Nebo taklenc. Dřívávějc tak skoupej nebyl, ale jak k nám přišla Flekatůra, tak páč vona měla v tý hospodě dycinky problém (A kde vona neměla???? To mi jako řeknite. ), tak dávat přestal. A přenesnul to i na mě prostě no. To pánčička ne, a von se na ni proto škaredí. Jenže vona si z toho tak dělá 😀 😀 .

Když odevzdávala talíř, byla ráda, že má venčící kalhoty. Ty sou totiž co? Na gumičkůůů! Funěla a objednala si veliký kafe. Ale nevim, nevim, co by dělala jako, kdybych tam byl bejval nebyl? Co kdybych ji bejval nezachránil? By asi explodovala nebo co. Takhle teda jen funěla a voči jí lezly z důlkůch. Mně bylo dobře, tak akorát. A moc sem se těšil na to kafe. Páč kafe znamená, že s nim přijdou smetánky. A to zase znamená, že my je dostaneme vyblízat. A tentokrát, tentokrát tralalááá sem tam byl jen já sáááám. Taaakže co? No jasný, takže vobě budou enem moje. A!! Co sem rozhodně netušil a to mě rozradostnilo velice, že pánčička dostala ty smetánky TŘI!!!! Oojjojoj, takovýho bohatství. A to mi tu třetí, nechala skorem plnou!!! Žiš, to je vám dobrůtka. To sem si pošmáknul. To bylo asi za vodměnu za to, že sem ji tak pěkně záchránil vod toho přežrání 😀

Pani hostinská si pak s náma přišla chvíli povídat a tak sem se mohnul taky družit. I hubičku sem jí za to dobrý jídlo dal. Dopili jsme to kafe a pak pánčička zaplatila a pravila, že půjdem čekat ven. Na co? Na co budem čekat?

No měl sem se ptát spíš na koho. Páč to netrvalo dlouho a jejdáá! To je přece naše auto! Pánik s Flekatůrou jeli z chalupy a tak nás u hospody rovnou vyzvedli. To bylo příjemný překvapeníčko. Nasedli jsme a vezli se domů jako ti páni. U domu pánik zastavil u popelnic a šel vyhodit nějakej bordel, co vyzvednul na chalupě. My s pánčičkou vystoupili – jel sem totiž důležitě vepředu, páč kufr byl plnej. Krom Flekatůry tam jel i ten bordel. Tak trochu svůj k svému, hehehéé. Pánik otevřel ten kufr a helejte tomu byste nevěřili. Když Flekatůře řeknul, ať běží za pánčičkou, tak vona proběhla krz ten domeček, kde bydlej popelnice a aniž by si tam něčehož všimla, běžela k nám a vítala nás. Nooo to sem teda čuměl. Prasnice jako vona, která nevynechá jedinou příležitost, si tohle nechala ujít?? No jo, už to tak bude. Pěkně nás přivítala a kupodivu, ač byla bezkošiková, tak nikam neprchala, aby mohla sežrat co jde, ale šla hezky s náma a rovnou domů. Na ten svůj flek, odkad pak dycky prchne, si ani nevzpomněla.

Doma jsme se natáhli na pelíšky a počkali si na večeři. Byla dobrá, skorem tak dobrá jako ta Bašta 😀 😀 . Ne kecám hele, voni jako zelený držky, záouška a vločky s mrkví a řepou jsou vynikající. Večeře to byla stejně výborná, jako celá tahle sobota.

9 komentářů u „Zašel sem si na Baštu

  1. Krásný den jste měli🙂. Jj Bašta to je nářez. Ještě že je Rumíček takovej gentleman a nenechal tě v tom samotnou😁😁😁.

  2. Já jsem vůbec netušila, jakou nálož mi to přinesou 😀 , je to obyč hospůdka, takže jsem prostě čekala nějakou variaci na knedlo-vepřo-zelo a………….přišel obří talíř a za ním paní hostinská 😀
    Rumíček mě, myslím, zachraňoval dost rád, podle toho jak si mlaskal.
    Vzhledem k tomu, jak dobře umí stolovat, nebyl problém v systému, já sousto, on sousto, protože n arozdíl od jedné nejmenované 😀 , nebere podávanou krmi i s rukou, ale lehounce odebéře a ani se zpravidla nedotkne, takže jsem vždycky jen čistou rukou odebrala sousto z vidličky a podala mu ho. Jen se zelím měl smůlu, to jsem jaksi nevymyslela, jak mu ho podat 😀 .

  3. Puvodne jsem myslela, ze jste se krmili z jedny vidlicky (vsak proc by ne, pes ma v hube penicilin, rikavala moje babicka a Rumicek je estet). Tohle zkusit s Ruzici, podavajici ruka bude po prvnim ci druhym soustu obalena slintama a kemrama, zadna kultura.
    Ukaz pana Kvetaka nekdy! 🙂 A krasne jste se meli, je moc fajn si uzit kazdyho zivocicha separe.

    1. jojo, s Rumajzlíkem by to na vidličku šlo, jest to, jak píšeš, estét a taktéž civilizovaný stvoření. S Tali by po prvním podání nebyla ruka jen tak oslintaná, to by nebyla vůbec 😀 😀 . Takže to máš ještě dobrý.
      Trošku přeháním, to jo, ale ne tak moc.
      Teď si tu Primitivka hraje s Estétem -v centru pozornosti je lední medvěd z posledního nákupu. Vždycky někdo z nich přijde a s vrčením provokuje toho druhýho. Ozvala se rána do makovice a obávám se, aby z Estéta nebyl rázem taky Primitiv 😀

    1. Černej čaj – jo zelňačku by taky schválil, ale zelí nebylo jak podávat, bychom to tam zaprasili, kdežto kendlaj a kousky masa, to byla čistá práce, kdy jsem si pak jen dva prsty utřela do ubrousku od šťávy 🙂

  4. Hele a jak se jako řeší tydlencty výjimky když teda nechci psa krmit vod stolu?
    Jakože od stolu doma je něco jiného než když doma nejsem?
    To paní neber jako rejpání, jen mě to zajímá páč Koníky doma učíme že
    od stolu nic nebude, až když dojíme tak jdu k lince a občas něco přistane.

    1. No ehm, Dennyky, já jsem v tomhle trochu nekynologická a dalo by se říct, že schizofrenní asi. Ze mě si příklad rozhodně neber. Páč jasně psa naučím, že se žebrat nesmí. A to se taky nesmí, to je bez debat. A když pes prostě dobře funguje, tak mám prostě výjimky, kdy se uvolím se podělit. Ale pes musí dodržovat dál stanovený pravidla, takže pokud řeknu dost, tak prostě dost a má-li tendenci čučet, přijde upozornění, že tohle už ne, lehni a konec a fertig. Ale to pak musí být striktní. Tali jak v hospodě vyváděla, tak se prostě tohle provozovat nedalo a je pravda, že Brtnik na mě dneska i nadále zahlíží, když jako včera paní servírka přinese kávičku a u ní…. místo jedný sušenky, trůněj ty sůši tři, že jo, páč je evidentně psomilná a já se rozhodnu o ně podělit hned u stolu. Ovšem za podmínek, který stanovím, tzn. ležim a slušně čekám a posléze se i nadále chovám slušně. každopádně asi to není hodno následování????? 😀 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..