Proč neběží?

Ptal se mě Rumíček ve čtvrtek v podvečer.

Stál tam na kopečku a byl neščasten. Velmi neščasten. Ač ještě chvíli před tím hopíkal nadšením a jeho veselí bavilo širý okolí.

Měla jsem ten den trošku volna a přišla domů o něco dřív. A naplánovala si, že je nejdřív vytáhnu ven společně, budeme blbnout na louce s tím, že počkáme, než páníček přijde domů. A pak si je vytáhnu ještě každýho zvlášť se spešl prográmkem.

Bylo krásně, sice zima, mrzlo (což je fajn, aspoň se mi nezaprasej ) ale svítilo sluníčko a i přes mráz ptáčci vyřvávali, jak kdyby bylo jaro už za bukem. Místo toho, bylo za křovím něco málo humusu a tak jsem musela hned zkraje láteřit, abych tu kunhůtu flekatou umravnila. Ale jo, dohodly jsme se. Pak teda jsme se o něco málo pozdějš zase trochu nedohodly, protože jsem uvěřila jejím kukadlům a vytáhla balonky. Tím pádem jsem jí naopak stáhla košík. V dobré víře, že si budeme hrát. Tak jako jo, hráli jsme si všichni chvíli. Pak ona, taky určitě v dobrý víře, že tam něco najde, vlítla za ten panelák. Páč neměla košík, vlítla jsem tam za ní taky a bylo zle. Grrr. Košík dostala zpátky a taky sdělení, ať kouká vypadnout, že tady o ní nikdo nestojí. A šli jsme si hrát s Rumíčkem.

Tvrdý Y by proti ní bylo měkký, jak tam stála. Kunhůta. Tak jsme to pak zkusili znova a to už to bylo lepčejší teda. Taky jsem zkusila, zdaliž se nám bude dařit na poli potravinovém a tak jsem, stejně jako doma, dala do placu krajíc chleba. Dařilo se. Enem chvíli, pak se to zvrhlo 😀 😀 Takže košik zasejc zpátky a dištanc, hrajeme si s Rumíčkem. Aaaaach jo, jak může bejt tak vytrvale dutohlavá!! No nic, tak znovu a zase skončila s košíkem a dištanc k tomu. Aspoň, že napotřetí to vyšlo a srovnaly jsme to. V dálce akurát přicházel páníček, tak jsem jim oznámila, že pánik je tady. “Pink!” a vypálili ho oba přepadnout.

A protože se na louku akurát dostavily Dášenky, svetřice Bekky a yorkšírka Nellinka, poslali jsme páníka domů a šli se družit. Hlavně teda Taliprtka se šla družit. Tím, že momentálně neměla košík jsem při kontaktu s Nellinkou mohla být klidnější a musím ji pochválit, že se nechovala jak neurvalej neandrtálec, ale jako poměrně normální pes. Poměrně. Rumíček se taky družil, ale hlavně teda s páníčkama od ostatních. Musel jim vyznat svou náklonnost a pokusit se jim nenápadně dát hubičku. Lotr jeden babinskej. Tak si tam chvíli ještě pobíhali a pak jsme šli domů.

Museli jsme, protože my měli s Rumíčkem naplánovanej ten velikej nákup. Pár dní předtím jsme si zašli korzovat k obchůdkům a on si tam vyhlídnul za výlohou v sekáči plyšovýho medvídka. Obchůdek má jen do pěti, takže jsme museli honem honem, ať to stihneme. Hodili jsme Taliprtku domů páníkoj, ať si jí poutírá a mašírovali jsme do civilizace. Paní prodavačka už se od dveří smála a když jsem jí říkala, co jsme si přišli koupit, kapek posmutněla. Protože toho medvídka zrovna den před tím koupil někdo jiný. Aaajajajajááj, to je smůla teda. No jo, ale co my budem dělat, že jo? Medvídka potřebujem. Velice!! Naštěstí se tam ještě jeden našel. Má sice korálkový očička, ale tak to musím ohlídat. Nikoliv u jemnocitnýho Rumíčka, to je nám všem jasný, že jo 😀 😀 . Teeen se radoval, když jsem mu ho podala. Jeeejdanánku jelimánku, tooo bylo radosti. Hopíkal podloubím a všem do stran ukazoval, co že to má za poklad. Za veeelikej poklad.

Když seběhnul se schodů, potkal malýho klučíka a tak mu běžel medvídka ukázat 😀 : D . Maminka od chlapečka se smála a prej, ať jde s nima. No šel by, šel, protože malý děti jsou nejlepší parťáci ve hře, to on moc dobře ví. Taky proto za ním běžel. Když mu chlapeček odešel, musel se pochlubit dvěma vozíčkářům, kteří akorát projížděli kolem. Jak to tak bývá, mužský si takových věcí většinou nevšimnou, ale paní to vykouzlilo úsměv na tváři (a za to jsem moc ráda teda) . Nooo jo. Zase se radoval jako Radovánek. Museli byste ho vidět, celej se rozsvítí, radost z něj tryská jak voda z fontány a se všema se musí o tu radost podělit. Až jsem ho u přechodu musela trochu krotit. Za silnicí jsme šli do sídliště a on utíkal ke kopečku.

Celej natěšenej 🙂 a….. Tady nastal malý zádrhel. Tohle náš malej profesor nedomyslel. Je zvyklej, že vyběhne nahoru a pustí si dolů balonek. Jenže, že jo. Balonek je kulatej, ten mu tam běhá. Ale medvídek??? Sice není hranatej, ale z kopce dolů prostě neběhá. Lehne si tam a leží. A nehne se, lenoch jeden, ani když do něj Rumíček žďuchne čumesem. Ani když do něj žďuchne čumesem podruhý, tak neudělá nic. A to už se Rumíček trošinku naštval a vzal ho packou. A furt nic. Stál tam nad ním a snažil se to vymyslet. Jenže-ne všechno se vymyslet dá, že jo. Tak jsem mu pomohla tím, že jsem ho zavolala, ať mi běží medvídka ukázat. Donesl mi ho, položil ho na zem a žďuchal ho čeníškem sem a tam. Ani tady se medvídek nerozpohyboval, lenoch jeden. A to už Rumouška asi nějak vnitřně naštvalo a nechal ho tam. Za trest asi 😀 . A šel si čuchat, že se s nim bavit nebude. Vzala jsem milýho méďu a o kousek dál ho “schovala” a nechala ho Rumíčkovi hledat.

Hledal nadšeně a svědomitě, nicméně, když medvěda našel, předal mi ho a tím to skončilo. Vypadá to, že si to u něj milej medvěd dost rozlil teda 😀 . Byl ochoten ho pak ještě nést domů, ale před bytem ho položil a ať si dělá co chce, domů že s ním teda rozhodně nepůjde 😀 😀 .

Zato Taliprtka, která se vyřítila z bytu byla z medvěda unešená. Nicméně teda vzala na vědomí, že “Není tvoje” a poslušně ho pustila. Stejně jsem pro ni měla uchystanou jinou zábavu. Dala jsem Rumíčka domů a vzala ji ven. A s sebou vzala  pešíčka a taky uzel ze silnýho provazu. A venku jsme se do toho pustily . Do boje a taky trochu do cvičení. Jen tak malinko, aby se nám to  nezajídalo. Něco málo jsme přivolávaly, něco málo jsme u nohy chodily a hodně jsme pilovaly ve hře povel pusť, aby tu kušnu měla co nejspolehlivější. Odměnou byla vždycky děsná přetahovačka. Tak děsná, až mi pomalu urvala rameno. Niiic moc pocit a slušně to bolelo. Ale bavilo nás to. Nechala jsem několikrát Tali její vítěžství a ona si lítala vítězný kolečka. V nejlepším se má přestat a tak, aby jí to bavilo i příště, jsem pak pešíčka schovala. Šly jsme spolu domů a tam, za dveřma ležel nebohej a opuštěnej medvídek.

Napadlo mě, vzít to s ní ještě jednou ven a to ve společnosti onoho nebožáka. Toooo bylo radosti, tooo bylo hopíkáního. Celá tancovala. Mrskla jsem s medvědem vejšku, aby si ho mohla ulovit. Klokan byl proti ní břídil. Drapla medvěda, dala třista vítězných koles, páč kolečka to je slabý slovo 😀 a pak se pustila do pitvy. A to nee, teda, to nee, to jsme si nedomluvily, holenku. “Nech ho chvíli žít ty magore jeden ! Naval!” Navalila poslušně. A čučela. Tak jsme si to zkusily znovu. Jako medvěd ještě žije, je vcelku, ale není použitelný pro domácí použití. Zadupala ho totiž do země a tím pádem ho zaprasila natolik, že z ledního medvídka je medvídek baribal :D.

Když jsem nechtěla, aby zemřel záhy, co se k nám nastěhoval, musela jsem ho vyměnit. Za žužlobalonek. Stejně jsem si chtěla zjistit, co je pro ni víc. Jestli žužlobalonek a nebo plyšoun. Jak se dalo očekávat, balonek to vyhrál. Balonek je totiž víc i než pešíček. Tak jsme si tam ještě chvíli hrály s balonkem a pak jsem ji nechala ať ho nese až domů. A využila toho, že ho na podestě pustila. Ráda bych, aby si taky zkusila kopečkovou hru-kdyby jí bavila. A tak jsem jí párkrát navedla, ať si ho pustí z podesty dolů. Uvidíme, uvidíme. Pro tentokrát stačilo a šly jsme už domů. Nejdřív oba hezky na pelíšky a pak ještě rozházet kostéčky a patky od chleba po předsíni, abychom si mezi tím trochu zakorzovali. Pochopitelně i s Rumíčkem, aby nebyl škodnej. A teprve poté jsem se mohla svalit, stejně jako oni 🙂 .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..