Kterak jsem kvůli Rumíčkovi kvaltovat převelice musela

Když jsem dovenčila to prase flekatý schlíplý 😀 o kterým jsem psala včera, a dala jsem mu konga, přišla řada na Rumíčka.

S Tali jsem na to neměla čas, ale s ním jsem venku zjistila, že je kurnik ale ziminka! Fouká nám akrtický větřík, však i louže jsou zamrzlý. Jak včera bylo relativně teplo, tak teď se nám výrazně ochladilo. No, tak to se budeme pohybovat svižně.

A tím pádem jsme okamžitě zamířili k zábradlí, protože tam se člověk zahřeje hned. Pokud je ovšem inteligent a vezme si co? Rukavice. Páč jinak….kovový zábradlí a námraza a holý ruce…….. všicí víme. Není to sice jako když tam člověk blízne jazykem, ale žádná hitparáda to taky nejni teda. Ale na tělo mi teplo bylo poměrně rychle, to je pravda. Rumouš řezal zatáčky a kvokal. Tak, to bychom měli, teplo nám je, tak jdem. A nestandarně trochu jinak, než chodíme obvykle.

Došli jsme ke schodům, které vedou k opuštěnýmu krámku po rybářích a tam si dal Rumíček vybíhání na dálku a nahoře polohy na dálku. Pěkně ještě přivoláme, tak to bychom měli, to nám to jde…. a Rumíček šel radostně oznámit pánovi, co šel na tramvaj, že mu to jde 😀 . Asi aby z toho taky něco měl, nebo nevím proč 😀 . A taky nevím jestli to pána zajímalo, nicméně se usmíval. Tak aspoň takhle. “Tak poď ty potrhlíku otravnej, kdo si myslíš, že je na tebe zvědavej?” “Fšicííí, fšicííí, páč mě maj rádi, hele…. tady panička od Edíka mě má taky ráda!” a vypálil k nim. Dřív to bylo tak, že nejdřív vzdal Edíkovi hold a sdělil mu, že si ho stále váží převelice a pak se šel přivítat s jeho paničkou Teď – možná i proto, že z holčičky je slečna, a náš Rumíček je, stejně jako byl Ešátor, děsněj donchuán, co oblibuje paní a díftky a musí jim to dát najevo – se to otočilo. Zpravidla doběhne a jako první jde vyznat lásku Edíkově paničce a pak teprv dojde na Edu samotnýho 😀 , kterej na to ovšem zahlíží pohledem nemilostivým. Leč to je zrzounovi dost šumák . Hlavně, že si řekne svoje .

Pozorovala jsem je a usmívala se. A pak přišel infarkt. Spolu se Šmudlajs. Jak roste, začíná mít, jako správná skorovlčka, taky některý pohyby takový skorovlčí. A v tý tmě není moc vidět, takže jsem najednou zaregistrovala jakejsi úhořovitej stín kolem nohou a škublo ve mě jak v hodinách, jak jsem se lekla. Ráno nejsem na takový akcičky připravená, to rozhodně ne. Ona mě stihla pozdravit výskokem a vzápětí už byla u Edy s Rumíčkem. Chvíli tam všichni hopsali a my se pak, už bez Edíka, přesunuli na louku. Ti dva si střihli pár honiček a pak se k nám přidala Ený Dochtorová, která akurát přicházela. Booože to nejni pes, to je hopsogumídek 😀 😀 😀 Není žádný rozdíl-krom srsti teda 😀 -mezi takovejma těma gumovejma míčkama, co s nima říznete o zem a oni pak další tři dny skáčou mezi stropem a podlahou, a mezi Ený. Páč ta hopsá naprosto stejně 😀 😀 😀 . Stejně vysoko, se stejnou intenzitou a neutuchající výdrží 😀 .

No, takže – jasně, prostě přece jim to nezkazíte, když si to tak všiccí užívají. Jen ta zima, kdyby nebyla. Páč když člověk stojí a je oblečenej tak, jak byl den předtím, kdy bylo podstatně teplejš……… tak prostě zmrzne, to je jasný. Nestěžovala jsem si sama, páníček od Šmudlajs taky podcenil situaci. Ale jim zima rozhodně nebyla. Rumíček dělal krávoviny s Ený, kterou jasně preferuje a Šmudlajs jim sekundovala. Když ono se na to tak hezky dívá, se člověku nechce jim to překazit….

Jenže pak už se dostavila zodpovědnost a já se musela rozloučit a směrovat nás domů, protože pak už bych nestíhala vůbec. Ještě mě čekalo udělat ohaříkům snídani, namalovat si obličej na xicht, vymódit se, ustlat, rozdat odpustky a fičet do práce. A časoprostor se mi smrsknul už značně. Takže šůůp a jedem domů, nashle nashle, my letíme. Vytáhla jsem z kapsy balonek, abych to trošku nenápadně zrychlila a vypálili jsme k našemu domu. Cestou jsem Rumíčkovi třikrát hodila a už jsme byli na tý podestě.

A pak nastal čardáš! Divím se, že jsem se nepřerazila sama o sebe 😀 😀 . Naplnit misky, vymalovat hubu, vlítnout do hadrů, ustlat, sakra ještě vyndat další maso pro psy z mrazáku, rozdat odpustky a…. a mizím. Zhroutila jsem se až v kanclu na židli 😀 . Ale! Bylo nám fajn, tak co. 🙂

6 komentářů u „Kterak jsem kvůli Rumíčkovi kvaltovat převelice musela

  1. Tak já jako PraSe (pracující senior) si můžu pracovní dobu přizpůsobit, což jsem dnes musela – přes noc napadlo čtvrt metru mokrého sněhu a samozřejmě, zrovna tento týden na mě stařenku vyšla služba úklidu v domě. Takže nejdřív jsem ráno do chumelenice vytáhla čoklidi a probojovávali jsme se závějema na chodnících, které ještě služby nestihly uklidit, pak jsem šoupla psy do předsíně a šla vyhrnout chodník a na parkovišti vysvobodit auto ze závějí. Sníh se držel nejen na střeše a kapotě, ale i na svislých plochách, takže mazec. A to mě odpoledne ještě čeká proházet cestičky po terase, aby Goliáš mohl ke svému kamennému pisoáru (ten jsem mu zřídila, aby mi neničil habříky v živém plotě), až je budu večer pouštět na poslední vyčůrání. Tak před třiceti lety bych nad sněhovou nadílkou jásala, neb jsem trávila všechny zimní víkendy na sjezdovkách v okolí, teď mě to ale docela otravuje.

    1. Neee, Kimi, neee PraSe – neeee!!!! Mám kafe- teda měla sem, už nemám, resp. mám ho na koberci, páč jsem se stihla stočit stranou, takže prac.plocha zvostala uchráněna.
      Já jsem po posledním střetu s idiotem na sjezdovce hodila nejspíš do lyžovačky už taky vidle, protože se nehodlám nechat zmrzačit (tři střety s podobnými umělci mi stačily), ale ten sníh mě ještě baví moc. Včera jsme dusali zapadaný lesem, nikde nikdo, jen my čtyři – byla to nádhera.
      Ty jo kamennej pisoár, to je dobrej nápad.

  2. Tvýho kafe je mi líto :o)). No naučit ho používat pisoár byl docela mazec. Habříky byly přitažlivější a chodil i přeznačkovávat Korinu. Je zajímavé, asi to dělá ta vlčí krev, že po Koře nezůstává žlutý trávník, ale naopak, zelenější. Takže jsem Goliáše po zahradě pronásledovala a nenechala ho zvednout nožičku, teď stačí říct “kámen” a už tam maže. Samozřejmě je pak náležitě chválen.

    1. jojo, to je vždycky o tý důslednosti a možnostech. S Ešusem jsem to měla vymakaný tak, že se prostě chodil venčit na louku- bylo stále otevřeno.Nežlutý trávník závidím. Ale my teď trávník vlastně ani nemáme, ti dva ho při honičkách v podstatě zlikvidovali 🙁 jak se Tali pustila do toho utíkání, tak jsme je nemohli při honičkách vystrkovat na louku a zahrada díky tomu dostala dost na frak.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..