Pátek aneb….

Proč to takhle sakra nemůže bejt normálně?

Teď teda nemyslím zrovna ten pátek. I když to bych taky brala, kdyby byl pátek normálně. Co? Pátek a hned sobota a neděle, pátek , sobota neděle….:D a nebo aspoň mít to normál-ně tak, jako mívám v pátek. To máme totiž v práci napracováno a máme kratší pracovní do-bu. A tím pádem je to v zimě jedinej den, kdy stíhám venčit aspoň trošilinku za světla.

Nicméně teda tenhle povzdech se nevztahoval na pátek samotnej, ale na průběh venčení. Respektive jeho druhý části, abych byla co nejpřesnější. Začátek se úplně nepovedl, i když to tak zpočátku nevypadalo. Ba naopak. Vypadalo to vynikajícně. Průběh byl klasický, aby to měla naše autistka v zaběhaných kolejích. Mířili jsme na pole se zastávkou u rybníčků a poté jsme se volně přesouvali dál. K sámošce.

A tam jsme také velmi rychle skončili, páč zatímco Rumíček si tam našel tenisáka a radost-ně si ho šel pustit z kopečka, tak Tali si taky našla. Houno a radostně se v něm ráchala ko-šíkem. Tak dost, tohle ne. Drapla jsem ji za kšandičky a jela štandopéde dom. Do karet mi hrálo to, že byla komplet vyvenčená. Kdo chce kam, pomozme mu tam, já se rozčilovat nehodlám.  Dosvištěla jsem s ní domů. Košík jsem radostně předala jejímu právoplatnýmu majiteli, který už byl taky doma a zrovna se oblíkal, že za náma vyrazí. Nemusel. Tali jela na pelech a jeho čekala očista zahovněnýho košíku. Jsou věci, který si velmi ráda odpustím. Zvlášť, když místo toho můžu jít ven s Rumíčkem a tam si svobodně jít a hrát.

Cestou zpátky jsme sebrali ten tenisák a pokračovali tam, kde jsme před chvíli skončili. U sámošky si Rumíček, k pobavení dvou důchodkyň na nákupech, prolezl stojan na kola tam a zpátky a jako každej umělec, se šel poděkovat svýmu publiku 😀 😀 . Svižným krokem jsme došli na pole a mazali hned k haldám. A Rumíček byl Blažej. Cestou jsme ještě stihli dvě, tři hledačky balonků ve vysoký trávě a pak už lítal po haldách jako šůs. Je jich tam teď fůra a tak si může vybírat, odkud mi to bude pouštět dolů. Tentokrát jsme to stanoviště měnili poměrně často. Když se vylítal, nasměrovala jsem nás dál, prošli jsme stezičkama ve stařině, kde jsme tentokrát nedělali ohaře, protože už mrzlo a já nechtěla rušit zvěř,  a došli na myší louku. Ohaří práci jsme si dali prostě s balonkem. Trošku jsem to tam zrychlila. Neb mi svítala naděje, že když domů dojdeme v nějakej rozumnej čas…… mohla bych stihnout vzít ještě tu krůtu ven taky trošáneček za zbytkovýho světla. Sice svižně, ale s bohatým pro-gramem jsme se přesouvali směr domov. Stihli jsme nejen honičky, ale taky slalomování mezi lavičkama, obíhání a ťapičkování a družbu s pesanama. Moc prima jsme si to užili. A domů dorazili spokojený a vylítaný. Rumíček šel bydlíkovat a mě čekala druhá šichta.

Druhá šichta ležela na pelíšku a tvářila se krapet provinile. Jenže tím já se nehodlám ne-chat ukolíbat a taky jsem dobře udělala. Protože hned na podestě bez dovolení vyběhla za psem a kousek dál si v křoví našla opět to, co předtím. Jen jiný. Zařvala jsem jako tur a drapla jí . Taktéž jsem jí sdělila, co s ní provedu, pokud se okamžitě nesrovná do latě. Pravděpodobně to byl velmi silný argument, protože od tý doby jsme s tou latí šly. Tudíž jsme na volno prošly nejen kolem sámošky, ale taky jsme tak došly až k přechodu. Tam se mnou šla poprvé volně u nohy a kupodivu ani její oblíbený plácek před klášterem s ní nehnul a nezpůsobil žádný zmítání se. Ono by taky nebylo na čem, že jo. Když vodítko jsem měla navlečený já na sobě.

Volným krokem jsme propochodovaly kolem dalšího kritickýho místa a to už padla tma. Takže do polí jsme to za světla nestihly. Nevadí, jestli uteče, uteču taky a ať si tam zvostane, koza jedna pitomá. Znělo moje předsevzetí. I myšlenky se dají sdílet, takže jsem nemusela říkat ani ň,  natož povel nějakej a Tali se držela v podstatě pořád kolem mě. Tak jako to dělávají psi normálně, tak jako kdyby to byla prostě normální a nejpřirozenější věc, kterak se ona chová. Jehehéé.

Kdykoliv se vydala dopředu, otočila jsem se beze slov a šla na druhou stranu. Věc, která jí je obvykle fučík. Zvláště v těchto místech. Tam jí je fučík úplně všechno. Nechtěla jsem pokazit to, jak dobře fungujeme a tak jsme si to takhle střihly jen párkrát a pak jsem se opět bez jakéhokoliv upozorňování už otočila zpátky k domovu. A nešla jsem sama, za chvíli se ozval dusot a pak vedle mě kousek v poli pobíhala hrouda fleků, která si jen tak čenichala. Prolezla si křoví na konci cesty a pořád se držela u mě. Na trávníku před klášterem se teda zasukovala a v momentě, kdy jsem se snažila dotáhnout přivolání ke zdárnýmu konci, se čůza jedna vydala za procházejícím výmarem, ale jsem ochotná přimhouřit oko, protože jinak to bylo suprový.

Stejně tak jako cestou tam, tak i nazpátek jsme šly bez vodítka. Sama si sedla u okraje chodníku a vzorně přešla silnici. A pak se ode mne skoro až domů nehnula. A když naznačila, že by jako za tím hounem nakročila, stačilo upozornit, ať to ani nezkouší. Nezkoušela. A tak jsme domů došly tak spokojeně, jako prve s Rumíčkem. Já jen s myšlenkou, kterou jsem zmínila v úvodu:

Proč to takhle sakra nemůže bejt normálně?

4 komentáře u „Pátek aneb….

  1. Petro, u nas bylo v sobotu krasne, takze jsme s Theou vyrazily na dlouhy vylet po polich a loukach. A kdyz jsme se po vice nez 3 h vracely, u jednoho z kostelicku tady se flatka odpojila a u zdi si nasla houno obzvlast vydarene. Lidi jsou fakt pr…, chapete to, u kostela???
    Nicmene flatce chutnalo a ja, bohuzel, nemam sanci ji chytit. Takze ja hulakala, flatka mlaskala a mrstne pobihala kolem. Ja se pak vzdy otacim a odchazim – pokud me nekdo potka, taktez uskakuje z cesty, protoze zurive zenske brumlajici si ty nej nej nadavky se kazdy boji – jenze tentokrat se Theinka nevydala za panickou, ale vratila se na misto docistit zbytek. Pry asi uklid. Rvala jsem jak tur, na ni to ale proste neplati. Proste dojedla.
    Konec jako obvykle: dalsich cca 15min me rychle chuze smer domov, flatka mirne provinile poklusava asi 20m za mnou. Pak odchycena a zbytek cesty perfektni chuze u nohy, doma odlozena do kouta a zbytek dne ticha domacnost😉😆😉.
    Tohle jsem nedokazala odnaucit/zakazat ani po 6letech. Thea vi, ze nesmi, ze bude zle, ale priste to udela zase. Ona ji prece panicka nezabije, ze?

    1. A to je fakt neskutečný už, dojít si na záchod u kostelíčka, za tohle bych střílela už z principu, dobytek jeden. že jsou lidi prasata…. ale tohle je už fakt neskutečný, bez úcty k čemukoliv.
      No člověk by je zabil, kdyby mohl, tak proto asi nemůže? 😀 To dřív dostanu infarkt, než by se to ona naučila, k tomu už jsem došla taky . Bohužel teda.

      1. No tak Theinka si dneska rano dala repete…
        A o ucte a slusnosti lidi si posledni dobou prestavam delat iluze. Bohuzel.

        1. To je prasnice obecná!! Chudera pánčička teda.
          Je pravda, že iluze člověk tak nějak už asi nemá, ale…….. nějak mi přijde, že tohle už je víc, než by člověka napadlo. Na druhou stranu je pravda, že když je někdo ochotnej počmárat kostel, hřbitovní zdi a pod. tak se tím nebude vlastně zatěžovat, ani když jde vykonat potřebu. Nicméně mít ho po ruce, tak to řežu bejkovcem hlava nehlava.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..