Po tom neslavným víkendu jsme byli všichni takový přejetý z toho, co se stalo.

A mně furt jezdily myšlenky sem a tam. Co, jak , proč, jak a co dál. To nejvíc. V úterý večer navíc předvedla Tali zase to, co jsem si myslela, že už teda máme za sebou definitivně. Svoje ruský kolo. Podařilo se mi ji uklidnit rychle to jo, ale musím říct, že to mi teda nebylo dobře na duchu. A radši jsem to ani malomyslnýmu páníkovi nesdělila. Páč to by už asi i hlasem zaplakal. Byli jsme prostě ne krok zpátky, ale po pořádnej kus cesty zpátky.

A já si říkala, že to bude chtít i zatraceně velkej kus odvahy začít důvěřovat a vyzkoušet jestli, a hlavně jak budeme fungovat. Zvlášť v těchhle tmavých zimních dnech, kdy je člověk dost v nevýhodě tím, že nemá takový přehled. Ale čtvrtek mi nabídl šanci. V podobě instalace předokenních žaluzií. Bylo nutno si vzít půl den volno. A to znamenalo, že budu doma co? No, že budu doma brzo a hlavně ZA SVĚTLA. A taky v době, kdy se venku nepohybuje ještě moc lidí a provoz taky není ještě velký. Takže riziko se výrazně snižuje. Navíc venku je sníh, to mi taky hraje do karet…………

Tak jo, tak jo, dobře, dobře, zkusím to.  A uvidíme, co to udělá, chtěla bych to celý narovnat. Doma jsme se fšicí tři hezky přivítali – je vtipný to, že pokud člověk přijde domů dřív, než v dobu obvyklou, jsou pesani při vítání takový klidnější. Bodejď by ne, když do tý doby chrápali spánkem spravedlivým. Trošánek jsme se pomazlili, pohráli si s plyšákama a pak dostala Tali konga a my na chvíli vypadli ven s Rumíčkem. Jednak jsem potřebovala dojít do auta pro koš, protože bez něj prostě Tali nepouštím. Když se teda nepustí sama, jako o víkendu 🙁 , kdy tam právě po tom jejím útěku taky zůstal. A druhak jsem chtěla, ať máme s Rumíčkem chvíli tak jako pro sebe, ať jsme v klidu a pospolu. Cestou k autu, který parkovalo kus od našeho domu jsme si spolu pokecali, pohráli a pochopitelně jsem musela čutat sníh do vzduchu. Bylo by to veliký zklamání, kdybych tak neučinila. 🙂 . 

Dobře nám spolu bylo, a tak jsem plna optimismu a taky plna pochybností, jestli si nezavařím na průser, pravila, že jdeme vyzvednout Tali. Hezky čekala na pelíšku a hezky se v klidu dokázala vypravit. Tak jo, tak jo, dobře, jdeme na to. Nasadíme košíček, Talinko a… půjdeš se mnou? Zeptala jsem se, tak jako nekynologicky. Seběhla ty schody napřed, ale stejně jako Rumíček se po otázce, co to má znamenat a kde mají být, vrátila zpátky na podestu, abychom to sešli spolu. Tak jo, tak jo, dobře jdeme-TADY, tady jdeme, upřesnila jsem jim a … šli jsme .

Do křoví. Páč poté co se tam madam vypustila, se tam zasekla. U jabloně, kde se snažila nafedrovat do sebe nějaký to spadaný a přemrzlý jablíčko.  Přes košík teda spíš procedit, než nafedrovat. Musela jsem si tam pro ni dojít, dostat jí od jablek je snad nemožný,  ale pak už jsem na tohle odpoledne měla, řekněme, že docela hodnou Talinku. Oproti víkendu teda rozhodně. Blbli jsme si všichni tři na louce, nechala jsem jí volnou tlapu, ať si zaběhne k rybníčkům a když vypálila do prostoru za paneláky, uklidňovala jsem svou pumpu a nervovou soustavičku. Udělala obří oblouk a vrátila se zpátky. A já jí mohla chválit a fedrovat opečenou houskou a sušeným chlebem. Modlila jsem se, ať to ani jedna nepokazíme. A moje modlitbička byla vyslyšena. Tiše jsem se radovala a nahlas jásala a chválila. Byl i prostor pro Rumíčka, takže jsme si mohli střihnout honičky a vykopávačky sněhu, zaběhat si kolem zábradlí, kde se k nám Tali taky připojila. Když se rozeběhla k holubímu plácku a já pískla, otočila to radostně a řítila se ke mně.

Schválně jsem zašla k místu, odkud vzala ty kramle a když se rozeběhla, pískla jsem a ona se, stejně jak od toho holubího plácku, radostně vrátila. Zašli jsme za náš dům, kde zrovna pobíhali tři pesani a ona se k nim připojila. Aby se hned odpojila a běžela ke svýmu Talibufíku. Hmmm. No nic, tak jo. I tady jsme si mohli zopáknout přivolání. Nebylo to už na první dobrou, ale nakonec se povedlo. Pak jí ovšem zase zlákaly jablka a to už jsem se jí teda musela připomenout. Aby si napravila reputaci, šla s námi dělat s Rumíčkem slalom mezi lavičkama. Teda takhle – pokoušela se o slalom mezi lavičkama, abych byla přesnější. Je pro mě ale důležitý, že je ochotná s námi něco dělat a ne, jen furt někde šmejdit.  Dokonce jsme si pak na chodníku zacvičili společnou chůzi u nohy.

Zamířila jsem pak sice domů, ale najednou jsem si nebyla jistá, jestli jsem vlastně zamkla to auto, jak jsem tam byla pro ten košík. Aha, no nic, tak košík jsem pověsila na kliku a cestu k autu se rozhodla využít k tomu, abychom se utužili v tý chůzi na vodítku. Oba měli radost, že se jde zase ven, aniž bychom se vlastně dostali domů a natěšeně se hrnuli. To ovšem v plánu  nebylo, takže jsem jim oběma osvětlila, že doteď značnou dobu lítali sněhem jako pomatenci, takže teď se prostě půjde se mnou. A, jo. Šlo se  se mnou. Jak ty předchozí dny zase nikdo na druhým konci vodítka nebyl, což je pro mě docela nervy drásající, protože prostě pak nemáte šanci se domluvit, tak teď tam byla psová, která tam byla se mnou. A Rumíček držel basu a ťapal s námi.

Auto bylo pochopitelně zamčený, jak taky jinak, ale lepší je prověřuj, než důvěřuj a pak buď bez auta, že jo. A my si aspoň takhle prosvištěli tu společnou a klidnou chůzi. A doma jsme si prosvištěli máchání tlapiček v kýblu, protože silnice jsou posolený. Tali si zase v klidu nechala ty packy umýt a ani tentokrát ten kyblík nezvrhla. Mašírovali oba na pelíšek a já mohla referovat páníkovi, jak jsme si to všichni tři užili a že Tali dokázala být na volno  a být s námi. A já si za odměnu skočila do hospůdky ke klukům. Na perníkový latté. Mňam. Lidi to je dobrůtka. Dobře jsem udělala, je fakt výborný. Ostatně jako všechno, co tam kluci mají. Poseděla jsem si, poklábosila s nima a pak šup domů a…….. a ven. Oblíkla jsem se do psího a že půjdeme čekat na páníka na louku za barák.

Tam už tou dobou bylo zapsíno. Střelená – úplně stejně jako Tali – fenka appenzelskýho salašníka z vedlejšího vchodu, mladá retrívřice, Dášenky a zlaťák Maximus. Mno, tak to byla přesně ta společnost, kterou Tali potřebovala, protože měla s kým lítat jako idiot, s kým do sebe narážet a s kým se válet ve sněhu. A já tak měla zase volný ruce pro Rumíčka. Ten se šel sice taky chvíli družit s holkama a pozdravit Maxima, ale pak se radši vydal za mnou. Takže jsme si poblbli. Tali se několikrát přišla ze hry hlásit a pak mi zase způsobila krapítek nervovýho napětí. Vypálila se v prostor. Aby se sama otočila a vrátila. Koš šel dolů a já jí zasypala chlebem 😀 /trochu přeháním, ale dostala pořádnej krajíc, aby si mohla pochroupat./ A to už se k nám blížil pánik. Nandala jsem jí koš a zeptala se obou dvou, kdeže mají toho páníka?????? Aaaaaaaaa vypálili se do prostoru a rvali to plnou parou k němu. Aby ho přepadli.  A on jim házel sněhový bomby. Skákali tam s Rumíčkem do vzduchu jak klokani a chytali „z nebe padající“ sněhový koule.

No a pak už se šlo jen společně domů. Tak a já vám to tady za tepla hned večer sepisuju. Mám před sebou večerní procházku a tak jsem zvědavá, jak bude Tali fungovat na procházce teď – za tmy? Uvidíme. Necháme se překvapit.

P.S. Procházka byla příjemná, Tali tam na druhým konci vodítka nebyla jen chvíli. Je vidět, že jak je tma, tak spešl v jednom místě něco řeší, což je evidentně pozůstatek toho víkendu. Ale už to není o tom, že by tam nebyla celou dobu, podařilo se mi ji nahodit, aby vnímala, že tam jsme s ní. Tak doufám, že dnešní odpoledne k něčemu bylo.