Mno, jak se to vezme. Jak se to vezme. Řekněmež že tak pade na pade.

V pátek jsme šli do polí hromadně všichni čtyři. Jen jsme si na Brtníka museli trochek počkat, protože jsem byla doma dřív. A tak jsem vytáhla ohařiska za barák a dala tak Tali možnost se porochnit u rybníčku a užít si toho, že se po ní vůbec nic nechce.

Pro tentokrát jejím hlavním zájmem nebylo až tak okolí rybníčků, jako spíš okolí jabloní. Tam se totiž pod zbytky sněhu schovávají jablíčka. A ty jsou prej vynikající. Chodí tam na ně spolu s Rumíčkem. A protože se Tali chovala přiměřeně, sundala jsem jí i košík, ať si trochu zadebužíruje dle svýho gusta. A pak už se k nám připojil páník a mohlo se jít.

No, tak…. na začátku se Tali nepředvedla v tom nejlepším světle, takže krom toho, že dostala vynadáno, dostala taky vodítko a to pak courala za sebou. A jak nám může být někdy náhoda nápomocna, že? To vodítko, na který jsem jí cvakla a který vláčela za sebou bylo vodítko s amortizérem. A v momentě, kdy si chtěla madam udělat nedovolený výlet, jsem já ho stihla zašlápnout. Jenže karabinka vyběhla z pod boty a…….. pleskla milou flekatou přes zadek. A! Jejda. To bylo diveního, že jsem na ní dosáhla, he! 😀 😀 😀 Vůbec jsem si škodolibě nemnula ručičky, vůbec. A pak už jsem si vystačila s hlasovým basovým nástrojem. A posléze delikventku předala jejímu právoplatnýmu majiteli, páč jsem se chtěla taky hrát s Rumíčkem.

S Rumíčkem a balonkem. Na trávě ležel sníh a tak i přes to, že byla tma, bylo docela dobře vidět a tak jsme si mohli zařádit. Talitým řádil vedle nás a občas jsme se tak nějak přirozeně proházeli. Když jsme pak opouštěli pole, udělala mi Tali radost tím, že v místě, kde přecházejí srny, dokázala jít navolno hezky vedle mě a zajímat se jen o mou maličkost. V tu dobu jsem teda ještě netůchala, že bych si to měla užít víc, než jsem si to užívala.

Stejně mile mě pak překvapila v sobotu, když jsme odjížděli na výlet. Rumíček s páníčkem šli napřed do auta a my dvě vycházely o něco později spolu. A když jsme vyšly před dům, tak poprvé – a jak se ukázalo po návratu asi bohužel naposledy 🙁 – šla taky prostě normálně se mnou, bez její věčný touhy vyrazit směr balkony. Prostě šla, bez navigace, povelování. Šla vedle mě, došly jsme k autu a já na ní byla hrdobec, že se fakt umí chovat i jako normální pes a nemusí jí furt někdo nějak usměrňovat (což je, věřte mi, únavný i vzhledem k tomu, že to usměrňování potřebujete i když je na vodítku) .

A výlet v našich oblíbených místech byl taky nadmíru povedený. Pohoda v lesích, pohoda na cestách. S mezizastávkou na kávičku v hospodě U Netopejra. Teda nejen na kávičku, protože tady mají taky vynikající matýsky. Podávaný s citronem. Hmm, to jsem poznala až tady a musím říct, že to je dost dobrý vylepšení, jak tohle jídlo podávat. Poseděli jsme, trošku si nacpali břuch a poté, co ohaříci dostali každý svůj oblíbený kelímek od smetany do kafe, jsme se zvedli a vydali se dál.

Tali byla naprosto spolupracující pes. A to dokonce i v hounomomentu 😀 😀 . Tomu prostě u ní neuvěříte. Pobíhala si s povolením a POD DOHLEDEM kousilínek nad námi v lese, podél cesty. A najednou se ke mně řítí, celá nadšená, ščastná, pěkně sama od sebe, vytlemená na nejvyšší míru. A já jsem taky ščastná a vytlemená na nejvyšší míru z toho, že ona! tak sama od sebe se běží pěkně z toho lesa hlásit a ještě tak strašlivě krhounsky…. to u ní není běžný………… No a co už vůbec není běžný, že se pes běží krhounsky nahlásit, že žral houno!!! 😀 😀 Jo, ona prostě tam žrala houno a pak mi to přišla říct! To by vás trefilo. Ale tak jsem již otlučená zážitky, takže mě netrefilo. Kdy to dokázala úplně nevím. A vůbec to není proto, že bych ji neměla v merku. Tohodle psa nemůžete spustit z očí. Takže …. snad jedině v tu jednu vteřinku, kdy dala hlavu dolů, aby si to ta pročichala, ale byl to opravdu mžik, kdy měla ten nos dole. Inu zvládne toho dost, to je pravda.

Leč já taky nejsem z nejpomalejších a reakce mám rychlý, takže to se pak zase divila ona. Šli jsme tentokrát obráceným směrem a když jsme míjeli koňský ohrady a přecházeli říčku Loděnici, vzpomněla jsem si, že si minule v jednom místě říčku přeběhla , doběhla si k ohradě a dala si co? Koblihu. Po hodně dlouhý době. Počítala jsem s tím, že si to bude chtít zkusit znovu. A dobře jsem udělala. Ona se tak zaměřila na to, co chce udělat, že mě nevnímala, takže když už se chystala na to, že se tam vydá a vběhne do říčky, stála jsem jí nečekaně za zadkem a houkla jsem hlasem strašlivým svůj dotaz: „Co to má znamenat?“ …. jako kdyby vám do ní někdo pustil proudu krapítek 😀 . Škublo to s ní, vykouzlilo omluvu na xichtě a tichou otočku s návratem na cestu 😀 😀 😀 A pak jsme si mohli hrát s balonkama. Co na tom, že lilo jak z konve. Však hospůdka už byla kousek, nahoře na kopci, a my si mohli zařádit. Rumíček to tady v tom úseku naprosto miluje. Protože tu má prudkej kopeček, pak cestu a zasejc ešče jeden veleprudkej kopeček. Takže prostor pro různý kombinace při posílání balonku je širokej. A to je pro něj jako badatele velmi důležitá věc. Svoje bádání bere velmi zodpovědně a vážně. A taky se podle toho tváří 😀 .

A stejně vážně a badatelsky se tvářil, když jsme došli do hospody a usadili se u stolu. Pokaždý, když sedíme u některýho ze stolů nad nimiž je zrcadlo, je jím fascinován. Ne, že by zrcadla neznal. Však v předsíni máme jedno veliký, až na zem. A kolikrát spolu i přes to zrcadlo komunikujeme, pokud jsem třeba někde za rohem, ale zrzcadlo mám v úhlu. Leč tohle je jiný. Sedává tam pak s hlavou zakloněnou jako čáp, oči jako talíře a bádá.

A pak, páč byl unaven sportovními aktivitami venku a duševní činností zde uvnitř, položil mi hlavu na klín a mlátil vsedě špačky. Tali ta vytuhla rovnou na zemi. Před tím si ještě oba dali žužlopásek, aby nebyli škodní, když my si dáme oběd. A škodní nebyli ani když mi přinesli kafe. Už tradičně se dvěma smetánkama 😀 . To prostě musím. To už jináč nejde. Pak jsme hupli do auta a spokojení se vrátili dom. A tady náš fajn víkend končí.

Protože jakmile se otevřel kufr auta, měli jsme v něm úplně jinou Tali. Už to nebyla Talinka. Vůbec. Obratem zcela nepochopitelně utekla. 🙁 A to tak, že kamsi do sídliště. Mysleli jsme, že to je prostě jen nějakej zkrat nebo nevím. Ale v neděli to vyšperkovala ještě víc. A tak ….jsme zase tam, kde jsme rozhodně už nebyli. A je to hodně, hodně velkej protiklad proti tomu s čím jsme na ten výlet odjížděli. O to víc to asi na člověk padne. Je nám z toho kapek smutno. I proto, že vlastně zase máte tak trochu cizího psa. A i proto, že všechna ta práce je zase v luftě.

No tak to byl víkend, co? Alberti 🙂