Po výletu do Krušek jsem se na jeden den zachumlala do peřin a myslím, že i ohaříci byli rádi, že jdou s páníčkem jen tak na couračku do polí.

Jistota je jistota, nechtěla jsem pokoušet osud, když před námi bylo ještě pár dní volníčka. A ponivadž jsem měla v krku ty kaštany, zůstala jsem v pátek poslušně v teple domova. A v sobotu už jsem ale měla roupy, takže jsme mohli vyrazit na další výlet. Nic velkýho, jen si tak budeme kroužit v lesích Unhošťských. Moudře jsme zaparkovali u strategicky důležitýho místa – neboli u naší hospůdky oblíbený, aby bylo pak kam zaskočit na něco dobrýho a šlo se.

Já jsem zavelela, že pro dnešek si beru Tali pod povel převážně já, aby si páník mohl užít jentakprocházku. Aaa dobře jsem uďála. Páč Taliprtka hnedle z první vypálila a tradadáááá vlítla na místní hřiště, kde někdo nezavřel branku. Jak ta čůza vždycky spolehlivě najde jakoukoliv díru v plotě do míst, kde by se neměla pohybovat, to nechápu. Asi nějaký speciální školení, či co. Dohulákala jsem ji k sobě, dostala sprduňk na tři doby , krapek disciplínky proběhlo, aby se jí osvěžilo, jak to má s posloucháním být, a to jí trochu ubralo plynu.

A tím pádem jsme si mohly spolu hezky hrát. Vytáhla jsem z batohu balonky a tooo bylo radováního. Všichni naši ohaři nejvíc milujou, když jim to mrsknete ze stráně a oni se můžou řítit dolů za balonkem jako lavina. S Tali to zpočátku moc hrát nešlo, protože…. no protože byly dvě varianty – buď by se ve svým rozeběhnutí nezastavila a plynule by pokračovala někam v dál a balonek by jí byl ukradenej,a nebo, i kdyby k balonku dorazila a vzala ho, tak by ho nedonesla a někde by ho upustila a nevěděla by ani kde. Pak by se opět vzdálila a nebo by se i nechala přivolat, ale to už by tam balonek nechala. Poslat ho pro ní by znamenalo buď, že…. a jsme zpátky tam kde předtím 😀 😀 . Ale teď už tedy nejen, že neprchne v dál, ale taky se pro balonek buď sama vrátí a nebo jí lze poslat, aby ho dohledala. Takže si tuhle akčňáckou zábavu už taky může užívat. A protože je často ráda za tu samostatnou jednotku, tak si s balonkem běží potom podél cesty, kdy my jdeme nahoře a ona kluše kousek dole pod námi a má balonek v kušně. To ovšem jde jen tady v těch místech, kde je nejen dobrý přehled, ale taky víme, že se tam takhle těsně pod cestou zvěř moc nepohybuje. Ale je moc fajn, vědět, že jí tohle můžete dopřát. Protože teprve svobodnej ohař, je ten pravej ohař.

Rumíček krom pádění ze strání miluje i tu kopečkovou hru. Kdy si posílá balonek z kopečku dolů a doprovází ho, nebo sejde půl trasy a čeká, až mu ho vy naopak vykopnete nahoru. To podle nálady. A tady, kdy na jedné straně cesty je kopec nahoru a na druhé zase dolů, tak je to naprosto, ale naprosto ideální terén pro kopečkovou hru. Protože si může vyběhnout kus do stráně, tam si žouželit balonek a pak ho poslat dolů. A! Když ho pošle dobře, tak balonek přeběhne tu cestu a uuuuutikááá mu dolů z tý stráně pod cestou. Jooo, jooo, to je dokonalý!! A navíc, pokud se tedy někdo pohybuje poblíž a má hbitý nohy a správně čutne, tak naopak mu ten balonek vyšle zpátky nahoru za ním do stráně a on musí vypálit, chytit ho a pak chvíli žouželit, aby ho mohnul poslat zase dolů 😀 . Ano, takový malý blázinec, souhlasím.

U koňských ohrad byla Taliprtka za rozvernou a vypadalo to, že by šla snad i koníky pozdravit. Ona to má s těma koníkama tak zvláštně. Vzhledem k tomu, že u nás doma se často pohybujeme kolem koňských ohrad, měla jsem za to, že tohle už máme pořešený. Ovšem ondynoj mě ta blbka zaskočila. Když jsme byli v těch chýňavských lesích, tak na zpáteční cestě nás míjela jezdkyně. Slyšela jsem za námi dusot kopyt, i přivolala jsem si Rumíčka na stranu, posadila ho u sebe a upozornila Brtníka, který byl zrovna s Tali kousek před námi. Učinil totéž a prosíravě chytil Flekatici za kšíry. A dobře udělal. Přesně v momentě, kdy kůň proklusával kolem nich, se Tali vzepjala, taky jako koník. Mno, prostě v hlavě průvan, pusto, prázdno. Nu, takže tady byla odchycena, ale pak už byla pěkně hezky navolno. A docela se snažila.

I tentokrát jsme to vzali doleva, že uděláme větší okruh a nezamířili jsme do Poteplí, ale čistě jen do lesů. A já musím ke svý radosti napsat, že sice Tali nebyla nejhodnější z nejhodnějších, ale – a to je pro mě stejně důležitý – nebylo to o dohadování se, ale o dohodě. Což se u ní moc nevidí. Nebo takhle nevidí se to vlastně skoro vůbec 😀 . A tak jsem si fakt užívala toho, že když se mi někde kousla, tak místo toho, abych musela poté použít zupáckého hlasu opilého námořníka, tak jsem mohla vlastně jen hovořit. To se vždycky tak tetelím uvnitř, to si neumíte představit. A protože se fakt chovala hezky, měla možnost si i šmejdit na kraji lesa podél cesty. Vystoupali jsme do kopečka a ještě chvíli se drželi modrý turistický značky.

A ledva jsme přešli silničku, která by vedla zpátky do Malých Kyšic, turistickou značku jsme opustili a potulovali se jen tak lesníma cestičkama. Až jsme došli pod Vysoký vrch, kde je rozhledna. Vršek kopce i s rozhlednou jsme pro tentokrát vynechali, protože už se tak jako pozatáhlo a chystalo se ke stmívání. Přeci jen, nevyráželi jsme ráno, ale hezky jsme se dopoledne povalovali. A tak jsme „jen“ kopec celý obešli. A správný směr si vždycky trochu kontrolovali v telefonu. Skoro na závěr cesty na nás čekalo příjemný setkání. Vyšli jsme z lesa a opodál parkovalo auto u kterého se pohybovali dva lidi a pes. No pes,pes…. bílej tank, kterej zešílel 😀 . Neboli bulteriér /tedy bulteriérka, jak se pak ukázalo/ s klackem v hubě a lítal prostorem jako magor. On teda to nebyl ani tak klacek, jako spíš strom, co to zvíře vláčelo 😀 😀 . Vypadalo to, že ta mýtina, na který jsme se ocitli, byla jejím dílem 😀 😀 .

Zavolali jsme si psy k sobě a když se zjistilo, že feňule je pohodářka, došlo na družení. Hele……. to se asi nedá moc popsat, jak to vypadalo, když se ty dvě kravěny šílený daly do díla. Možná tak nejspíš by to vystihovalo – když se tajfun potká se zemětřesením. Přes to, že bulík je opravdu obrněný vozidlo a ne pes, tak Tali měla většinu času navrch a děsně jí mordovala. Z bílýho psa byla rázem černá prasnice, která ščastně lítala v kruzích a dělala bojový výpady. Rumíček, ta něžná duše, se radši po určitý době klidil z cesty, páč mu bylo jasný, že tady by nemusel taky přežít. Holky si ho navíc vůbec nevšímaly a drtily se navzájem. Když se rozeběhly, klidili jsme se všichni z cesty, když do sebe narazily, mhouřili jsme všichni oči, jestli si některá z nich něco někde neulomila, jak to vždycky kříslo. No ukrutný to bylo, fakt drsno hrátky. A Tali tu nebožačku rasila a rasila. Nikdy by mě nenapadlo, že budu ochraňovat bulíka před ohřem 😀 😀 😀 , ale kolikrát jsem Flekatici musela utnout v její rozjívenosti.

Až pak ke konci se milá bulinka taky rozjela a dala se trochu do toho. A to se Tali i občas podivovala 😀 😀 . Když pak po lesní cestě projíždělo auto, museli jsme hru utnou a odlapit je. Obě zaprasený, udejchaný, jazyky na vestě, ale ščááástnýýý! Moc velká škoda, že to bylo jen takový náhodný setkání. Ale milý, moc milý. Popřáli jsme si ještě hezký zbytek svátků, zdraví, štěstí a vydali se každý na jinou stranu.

Nám pak už zbývalo najít si cestu, která nás vyvede z lesa nedaleko od auta a hospůdky. V ní se pohodlně usalašit a dát si dlábes. Rumíček s Tali vytuhli na podlaze a probrali se až v momentě, kdy mi přinesli kafe. Musím si teď objednávat kafe a dvě mlíčka k tomu, protože…. prostě oni milujou vyčistit ten pidikelímek od mlíčka. A jedno by nestačilo, že jo. Takže jak  se nese kafe, jsou oba okamžitě v pozoru 🙂 . No a pak už jen dojet domů a tradadáá, šup na gauč a dívat na pohádky.