Do lesů u Chýňavy

Tam jsme ještě nikdá nebyli a tak nám tam Brtník vymyslel výlet a na Štepána jsme se tam vydali.

Já jsem – jako vždycky ostatně 🙂 – netušila, kam míříme. Jen jsem věděla, že to nebude někdě v našem oblíbeným unhošťským rajonu. Páč ten jsme minuli a sunuli se dál.  Projeli jsme Chýňavou a na jejím konci zaparkovali.

Na Tali bylo vidět, že je za velmi rozvernou a tak chvíli pochodovala vodítkově, ale jakmile jsme po pár desítkách kroků došli na polňačku vedoucí loukama do lesů, dostala volníčko. Rumíček poskakoval kolem jak Gumídek a byl ščastnej jako bleška. Tali si pobíhala samostatně, tak jak jí je nejvlastnější. Ona prostě dost často moc nikoho nepotřebuje. U koňských ohrad jsme je vzali k noze, aby ta kunhůta nevymyslela nějakej průšvih.

A pak už nás čekaly jen lesy, lesy a lesy. A  stráně a Žlubinecký potok, podél kterého jsme se celou dobu pohybovali.  Jeden z jeho přítoků pramení ve studánce, která je skoro hned na začátku cesty. Je u ní hrneček a tak to vypadá na studánku s živou, tedy pitnou vodou. Rumíček byl studánkou velmi zaujat. Ostatně jako vždycky, když na nějakou narazíme. Inu, je to náš malý vodník, to víme, že jo. Takže se není čemu divit, když se vždycky pustí do pečlivého průzkumu. Studánka je natolik vydatná, že se pak i voda objevuje na cestě a posléze vytvoří samostatný potůček.

Cesta se zpočátku docela prudce svažuje (vzhledem k tomu, že bylo jasný, že se stejnou cestou budeme i vracet, moc jsem se na to těšila 😀 ) a pochod v rozbahněným terénu s dvěma poletujícíma ohařiskama byl místy takový jakoby – veselý. A ještě veselejší to bylo, když jsme sešli dolů, Protože zatímco po pravý ruce nám dělal doprovod ten Žlutický potok, který opět tak trochu vymezoval Taliprtce hranice, kde by se měla pohybovat – ne že by to vždycky dodržovala 😀 přeskočit ho, nebyl žádný problém, tak vlevo….. vlevo???

Oooojééé vlevo byly prudký stráně. A to se to do nich krásně lítá za balonkem. A občas taky hodí pěknej držkopád. Teda tlamopád. Flekatej tlampád, páč Rumíček je badatel, fyzik a matematik, takže ten si to umí vypočítat. Tali počítat neumí a pak se dole nemůže dopočítat často nohou 😀 😀 Takže o zábavu bylo postaráno. A ještě víc se zábava rozproudila poté, co jsme došli do míst, kde dole pod stráněma byly závěje. Závěje nikoliv sněhový teda, ale závěje z listí. Hluboký, přehluboký závěje.

A tak jako o den pozdějš v těch Kruškách i tady došlo na výkopový práce. To musíte hrozně rychle vykopávat to listí (nebo sníh)  do vzduchu a Rumíček hopíkuje a v tom vzduchu ho lapá. Tady to je jedna z mála oblastí, kdy vy musíte myslet za něj. Páč tady si on ten mozek vypne a hrozí, že byste mu taky mohli ukopnout makovici, jak ho má vypnutej při tom, když vyráží do akce.  A je to nejščastnější ohařík  na celým světě a přilehlým okolí. Zase jsem zkusila, jestli by se Tali třeba nechytila, protože ona ráda skáče. Ale tohle ji prostě neoslovuje.

Co jí ovšem oslovilo, byla naše s Rumíčkem další oblíbená zábava. Mrskání balonku do hlubin. Do hlubin z listí nebo sněhu, to je opět fučik. Důležitý je, že když tam ten balonek mrsknete……. zmizí. A Rumíček pak může vyskočit, zahučet do tý závěje a rubat. Nemilosrdně rubat, až balonek vyrube 😀 😀 . No dobře, dobře, je to trochu primitivní zábava, uznávám, ale vždyť on je jinak duše hloubavá, tak trochu toho primitivismu halt někde potřebuje ukořistit 😀 .

Takže není divu, že když jde o zábavu značně primitivní, tak to Tali osloví. O to víc jí to oslovilo, že byla ulítaná z toho řádění po stráních, ale balonek ještě lovit chtěla. Tím jak je taková obří, nemá tolik výdrže jako Rumíček a vždy je zapotřebí hlídat, kdy ji to ještě baví a kdy už ne, protože pak může nastat ten moment, že se na všechno vybodne. A jde si za svým. A vy pak lovíte psa a navrch ještě balonek. A o tenhle bych já nerada přišla. Je to jeden ze dvou obřích žužlobalonků a obávám se, že sehnat je podruhý, už by nebyla taková jednoduchost. No ale mrskání balonku do hlubin listí je prej veledobrá zábava. Páč je tam pořád ten lov, ale jedna se u toho tolik nenaběhá. Takhle – o no, ne že by Tali neměla výdrž, ale je to pes stavěný na dlouhodobou výdrž, vytrvalostní, takže ona bude běhat celý den krásným prostorným pohybem, který by zrovna myslivci oceňovali (kdyby jí byl tehdy někdo pochopil), ale na opakovaný sprinty stavěná tak jako Rumíček není. A tak tuhle zábavu ocenila velice.

Musím říct, že se mi na to dobře koukalo, jak se baví, jak do toho jde a užívá si to.  Tahle zábavička způsobila, že jsme se značně zpomalili v pohybu. Místy jsme se nepohybovali vůbec. A tím pádem jsme začali značně zaostávat za časovým plánem. Protože jsme nevyjížděli hned ráno, ale spíš tak jako po poledni. A bohužel se v tyhle dny stmívá už tak po čtvrtý hodině – a v lese ještě dřív. Takže jsme záhy zjistili , že to asi do cílový stanice, kterou měl být Nižbor, úplně asi nestihneme. Teda takhle, tam bychom to stihli, to zas jako takový hlemejždi jsme nebyli, ale… pak taky cesta zpátky. A to hlubokýma lesama, kde bydlí kdo? No prasátka, spousta prasátek. A to tedy za tmy nic moc představa. A tak jsme si řekli že dojdeme jen část a pak to prostě otočíme. I došli jsme na rozcestí pod kopcem zvaným Koš a přesto, že to do Nižboru už nebylo až tak daleko,jen asi dva kilometry,  začali jsme se vracet.

Tali byla celou dobu neuvěřitelně hodná. Až překvapivě hodná. Všechno bylo na dohodu. Na velmi vlídnou dohodu. Jenže…. to by nebyla ona, že jo.  A tak ledva jsme se dostali pod Tlustou horu a ostře zabočili doleva, vybrala si svou chvilku. Vykoledovala si tím pádem velkozatčení, kterým jsem jí uchránila před rozhořčeným páníkem.  Pak šlapala vedle mě celou cestu do toho krpálu jak hodinky. Ne sice švýcarský, ale jak hodinky jo. Aby se mi odvděčila za svou záchranu, tak pak na loukách, kde jsem je chtěla nechat ještě svobodně proběhnout, si tu svobodu vyložila po svým a na moje hvízdání hodila………. no vybodla se na to a vypálila do kšá. Vypálila jsem taky a protože prokoučovala tu možnost, že pokud se vrací v momentě, kdy nejsem já v pohybu, měla průser. Velko průser.  (Se divim, že nemám na těch hlasivkách ještě uzlíky 😀 ) . Razantně jsem  ji pak od sebe vyhnala a vydala jsem se za Brtníkem a Rumíčkem, který jsem poslala napřed. Došli jsme všichni k autu, tam jsem se vydýchala,  a pak na ty louky vrátila. Hvízdla jsem na píšťalku a to vám najednou byly mety s kterejma se ke mně ta důra řítila. Poslušně, jak nejposlušnější z poslušných, mi šlapala bez povelu vedle nohy, když jsem zamířila zpátky do těch luk. Tam jsem ji pustila, nechala rozběhnout a pískla přivolání. Už to vypadalo, že si ten zmetek pekelnej flekatej dá repete, ale pak to otočila a letěla ke mně. Mno. Pak že to nejde.

Došly jsme společnou volnou chůzí k autu, kde už na nás čekali kluci, Tali hópla do kufru a… to už se akorát setmělo. Bylo jen dobře, že jsme to dole otočili a vrátili se.Touhle dobou bychom byli ještě bůh ví kde. Takhle jsme se už pohodlně usadili v autě a doma pak všichni  pokračovali tam, kde jsme ráno skončili. V povalování.

2 komentáře u „Do lesů u Chýňavy

    1. Jojo, ono kdyby nebylo těch prasátek, co jich všade je, tak by to asi šlo , ale to je opravdu cesta lesama a rozrytý je to všude dost, tak halt si to naplánujeme ještě jednou a pořádně 🙂 a hlavně včas.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..