Zrzavoflekatý ráno. Vstanete, moc nežijete, jste rádi, že dejcháte….A z bydlíku se vám v ústrety vyřítí zrzavej preclík, kterej metá kozelce, řehtá se na celý kolo a máchá vocáskem do stran, jak celej pluk šílenejch Tatarů šavlema. Vyhodí vám to úsměv na rtu a říkáte si, kde sakra furt bere ty kýble energie?? A než máte šanci se vůbec třeba i nad tím zamyslet, zavalí vás hromada flekůch s něžností urvaný laviny. (Hm, možná jí měli pojmenovat spíš Avalanche=lavina, to by k ní bylo takový příhodnější ta lavina 😀 ) . Poctivě je oba mudláte a prokopáváte se prostorem.
Zrzavej preclik se na vteřinu odpojí a hodí šíbru do bydlíka. Vyloví z něj hnusnou oslintanou a mokrou kachnu v peleríně (která už jen vzdáleně připomíná tu hračku, kterou si domů donesl minulou středu) a cválá zpátky, aby vás s ní orazítkoval na stehně, na druhým stehně a taky za zadku – poctivě každou půlku zvlášť, asi aby to bylo komplet. To už trošku toužíte mít v ruce třeba plácačku na mouchy, kterou byste se mohli bránit. Ne, plácačku ne, spíš pádlo, abyste se mohli bránit účinně. Protože tou dobou už nemáte ani jednu bačkoru, oči jste ještě nerozlepili a jste komplet osliznutý a promáčený od kachny a taky poštípaný na rukou. To zas vod tý husy. Husy flekatý, která tajtrdlíkuje kolem a štípe do vás. Láskyplně. Ale tak láskyplně asi, jako krokadýl.
“No, vy ste výýborný, výýýborný ste, vy pipiny pitomý!” Pohovoříte na oplátku láskyplně k nim. A pipiny výborný jsou nadšený, že je k nim láskyplně hovořeno a přidají na intenzitě razítkování a ščípání. Zbejvá vám něco jinýho, než je zmasakrovat? No nezbejvá a tak je přepadnete a masakérujete je, co to jde. Páč voni jsou dva a vy jen jeden, tak mají převahu, takže lavina vás systematicky zadupupává do země a šílenej preclík vám narve ten humus, co býval kachnou, do gezichtu. To rozhodne o ukončení bojů a dočasným příměří a vy vpadnete do kópelky, kam jste už před půl hodinou směřovali. Umejt si ten humáč z obličeje a vycídit si chrup.
A mezi dveřma se pravidelně, jak na vorloji, střídá :
zrzavej preclik s kachnou v kušně, kterou vám jako obklad přikládá tu sem tu tam po celý dýlce spodní části těla, nedbaje vašich protestů a
flekatá husa, která vás nutně musí ščípnout
Pak konečně nastane ten moment, že dojde ke vzájemné komunikaci mezi preclikem a husou, kdy v popředí zájmu už nejste vy, ale humáčoidní kachna. Kterou každý uchopí z jedné strany a vám se mezi futry naskytne obrázek, jak flekatá husa škubavým pohybem mizí ze záběru, vlečena zrzavým preclikem zakousnutým do plyšáka směr kuchyň. Oddychnete si, že máte chvíli pokoj, ale….. NEMÁTE. V kuchyni došlo k urpunýmu boji, preclik zvítězil a nařítí se do kópelky vám to sdělit a zároveň vás v rámci oslav vítězství opětovně orazítkovat plyšovým humusem. Neubijete ho, protože jste se za á) udusili pastou a za bé) ho odstrčila flekatá husa, která si přišla stěžovat, že jí preclik přepral a ona nemá nic a smutně čučí.
Jen asi pět vteřin, aby boje vypukly naplno. Tentokrát vám v záběru zůstanou oba a vy můžete sledovat různý taktiky. Jednou z nich je, že ten komu jest kachna v peleríně vyškubnuta, jde zákeřně tomu, kdo se obohatil, po nožičkách. Hlavně po těch zadních, protože to způsobí, že se dotyžný musí sklonit a ohnout dozadu a to už nejni tak stabilní a útočník má šanci vyškubnout milou kachnu tomu, kdo ji zrovna drží. Aby si to vzápětí vyměnili, protože ten druhej nejni až takovej hlupák, aby neudělal totéž. Vítěz pak slavně kachnu šestsetkrát zabije. Rumíček je ten filuta, takže ten používá občas i sofistikovanější metodu, než je hrubý násilí.
Popadne cokoliv ve svým okolí – klidně i kousek papírový krabičky a začne předstírat nesmírný bohatství o jakým se Taliprtce nikdá ani nesnilo. No a ta je bohužel jaksi stižena tou mozkovou nedostatečností a nulovou dlouhodobou pamětí, takže si neuvědomuje, že už mu na to milijounkrát skočila a učiní tak po milijountýprvý. A kachna opět mění majitele. A vy máte co dělat, abyste si nevymlátili chrup kartáčkem , nebo nevydloubli oko řasenkou, jak se smějete.
Tohle ráno, o kterým píšu, Rumíček vyšperkoval o novinku. Hópnul občas na pelíšek a tam……. třísknul tlapou do prdícího prasátka potápěče. Prasátko potápěč, to je velká audorýda pro Talířovou. A pokaždý, když prasátko zaprdí, uvede to Talířovou do jakýhosi zamyšlení. No zamyšlení, to je v jejím případku asi dost silný slovo, ale způsobí to, že ukončí všechny aktivity a čučí. Má s prasátkem takovej podivnej vztah. Něco mezi obavama, aby mu neublížila /ona?????/ a respektem /aby prasátko neublížilo snad jí???/. Každopádně to vypadá, že Rumouš to ví a využívá toho. Hópne na ten pelech, třískne do prasete a ………..kachna je jeho 😀 .
Uprostřed těch všech jejich tahanic a strkanic a dobírání si jeden druhýho jsem byla svědkyní i jedný tichý komunikační chvilky. Kdy my lidi jsme totálně odstřižení od toho, co se mezi zvířaty děje (a mě to děsně mrzííí). Rumouš zrovna díky prasátku získal majetek, ale ten najednou nebyl podstatný. Jen tak si sednul na kraj pelíšku a nečinil ničehož. A Tali přišla k němu, měli hlavy u sebe a zapnuli jakousi nám navždy skrytou komunikační linku. To není o tom, že ti psi strnou, že se “zamyslí”, začučí, nebo prostě nic nedělají. Ne, tam ta komunikace opravdu běží, jenže prostě tak, že o ní “nevíme”. Tady si nepomůžeme pozorování toho, jak který pes stojí, co dělá, jak kouká atd. Ne. Tady se zdánlivě neděje vůbec nic a přesto spolu ti dva “mluví” . Není to nějakej emotivní rozhovor , nebo, že by se vzájemně uklidňovali, ujišťovali o vzájemnosti…. to vůbec, je to velmi poklidný a hluboký, nebo jak to říct. Těžko odhadnout, jaký informace si zrovna sdělujou, ale rozhodně si je sdělujou a nepřijde mi, že by se to ani vztahovalo k tý hře, kdy by se třeba ten jeden omlouval, za něco, co bylo za čárou, nebo ten druhý tu hru klidnil, to vůbec právě ne, to poznáte z jejich gest, ale ty jsou teď mimo hru, ty nepoužívají. A je to hrozně hezký se na to dívat. Netrvá to dlouho. A pak zase fungujou dál.
Ten rozhovor mě vtáhl do děje. Když “domluvili, šla jsem za nima z tý koupelny a byli jsme tam tak všicí tři na hromadě. Tali se vycabila, že chce drbat pupik a ten pometloň zrzavej, kterej nemá bitek nikdy dost, mě zase atakoval tou hnusobou slizatou. Tu jsem mu odebrala a podařilo se mi ho přesvědčit, že teď nastala chvilka pro klid a mazlení.
Bylo to moc hezký, tichý a …………vzájemný a je mi děsně líto, že nemůžu být součástí toho jejich, nám navždy nerozluštitelnýho, rozhovoru.
Tohle se mi skvele cetlo, dik. 🙂 Taky psum zavidim, jak se beze slov umej domluvit, zrovna vcera probihalo neco podobnyho mezi T+R a nebylo to o sexualnu. Vzdycky me umi necim prekvapit.
Snad nebudu znit jako mesuge, ale hrozne bych chtela umet větřit. 🙂 Zazit ten psi svet pachu, kdyz zvednou hlavu a “ctou” si ve vetru x minut, cumec jen lita, nozdry rozsireny, “listujou” jednotlivyma vrstvama vzduchu – to musi bejt parada! Aspon jednou to zazit… 🙂
– to musi bejt parada! Aspon jednou to zazit…
nejsi mešuge – tohle bych totiž ráda taky, proto se mi tak líbí ohaří práce, kdy vidíš, jak jde hledá, pak to s ním cukne a on přesně, úplně přesně ví, kde to je a co to je. A ty tam stojíš a vidíš prt… a číst ve větru musí být úplně úžasný, to totiž musí být mnohem ale mnohem víc informací, než ti dají oči a uši .
Ten tichej rozhovor – to je opravdu moc hezký vidět, zažít. Ono to není často, nebo to člověk tak často spíš nemá šanci zaregistrovat,ale bylo to moc hezký.Hluboký, tichý a důvěrný.
Já jsem taky mešuge, už mě taky napadlo, že by bylo fajn vědět…… zažít…… být součástí….
?
? podle mě každý nás kdo se zvířaty opravdu žije, po tomhle zatouží. i proto, že by jim líp porozuměl. ale asi je to tak lepší a bezpečnější. pro ně samotný.
Kora s Goliášem fungují jako dvě zcela samostatné jednotky. Spolu fungují jen tehdy, když unisono řvou z auta na všechno, co vidí. Když venčíme, řve na všechno jen Goliáš a Kora má v tom případě dva mody operandi – buď vyletí na to, co vyhodnotí jako nebezpečí nebo vletí na Goliáše, by držel hubu. Aby si spolu hráli, honili se – obrovská výjimka.
A naše rána? Když otevřu veře z ložnice, jsou nastoupení za dveřmi, Goliáš s drží zpátky a Kora se mi snaží vyrobit další modřiny po těle. Pak se Kora otočí a dožaduje se vypuštění do předsíně, kde s uloží na koberec, než si odbydu hygienu. Pak mi asistují u oblékání. Povinně musím upustit ponožku, by mi ji flekatice mohla podat, Goliáš stojí u květinového stolku a mlátí ocasem do aglaonémy. Ranní rituál mají přesně zmonitorovaný a přesně vystihnou, kdy jsem oblečená natolik, že zas můžou nastoupit do předsíně a připravit se na venčení.
Goliáš se asi drží zpátky z bezpečnostních důvodů, aby nebyl převálcován? ☺
V lese a v polích si ti dva taky spolu nehrají, nebo tedy jen občas, tam mají spoustu jiných a důležitých věciček. u nás se na venčení nastupuje v momentě, kdy navlíkám kalhoty, to je jasný signál.
Ano, řekla bych, že z bezpečnostních důvodů. Ale snažím se to vyrovnat, aby si flekatice nemyslela, že tu máme její absolutismus, tak Goliášek dostává pamlsky a misku s jídlem většinou jako první, první nastupuje a vystupuje z auta.
jojojo, ony jsou ty feny dost uzurpátorky tak jako. 🙂
Né nejste mešuge, to bych byla taky …. tyhle komunikace jsou úžsný, pamatuju si, jak občas Bukís tkhle komunikoval s “Blondýnou” bylo to úžasný, byla jedna z mála, kterou si úplně pustil k tělu, mohli žrát z jedné misky, protož měl dostatek času přijít na to, že ona pro něj není žádná hrozba a konkurence, ale že je to kámoška.
Jediný teda co nám zbývá je sníst bílého hada, abychom porozumněly…
tak jak s hadama v ruce problém nemám, tak s tím na talíři bych asi měla 😀 . ale zase…. kdyby člověk mohl zvěři naslouchat??? tak možná i jo 😀 Bylo by to hezký a leckdy taky snažší se pochopit.