Máfríku,

asi tady nikdy nebude tolik článků, jako u ostatních a je to trochu nespravedlivý, ale…. čas je prostě nemilosrdnej a já si tehdy naše historky nezapisovala.
Což mě dneska docela mrzí. Stejně tak jako to – a to mě ale mrzí mnohem víc – že tehdy nebylo tolik informací, které máme o psím životě k dispozici dneska.  Třebas jen o výcviku – co jsem tehdy věděla? Já, sedmáctiletý tele? Ničehož. A na cvičáku se nám vysmáli. Páč jako teda do vlčáka nebo dobrmana jsi měl značně daleko. Zato chlupů jsi měl nepochybně mnohem mnohem víc :-) .
Nicméně – čas ještě nestačil spolknout všechny vzpomínky, některý jsou i poměrně čerstvý. Třebaaaaas ten moment, kdy jsi mi způsobil můj první žinfárkt. To jsi ještě zdaleka nebyl můj, jen jsem tě hlídala u nás doma, než půjdeš do svýho nového domova, který se tedy následně ukázal, že ti domovem ani nebude.Byl jsi naprosto neodolatelná chlupatá kulička, černej plyšovej medvídek.
Řádil jsi v obýváku jak černá ruka, podnikali jsme zrovna honičky naším průchozím bytem a právě v tom obýváku…..najednou prásk a…… ten malinkej roztomilej plyšák leží a nehejbe se! Panebože, panebože, co se stalo, co budu dělat….. vířilo mi v panice hlavou! Do tý doby, než jsem zjistila, že jsi prostě uprostřed řádění v půl vteřině odpadnul a regulérně chrápeš uprostřed místnosti na koberci. Dost dobře si pamatuju, jak mi odlehlo a jak to se mnou na ten koberec prásklo taky :-) . Sedím tu a usmívám se při tý vzpomínce .
Stejně tak jako při tý, když jsi venku poprvé dostal “běhavku” a z přemíry energie a radosti ze života jsi řezal kolečka ve zběsilým trysku kolem stromu. Pro nezasvěcenýho – a to jsem tedy v tuhle dobu byla – to vypadalo, že máš nějakej záchvat. Ono taky poctivě řečeno – nevypadal jsi při tom nějak inteligentně. Výraz šílence, voči do zatáčky a ocásek nestíhá nožičky…. A lítal jsi tam tak dlouho, že to vypadalo, že už nikdá asi nepřetaneš. Do tý doby jsem ještě neměla tu příležitost něco takovýho u psa vidět a přiznám se, že mě to tehdy taky dost zaskočilo.. Drapla jsem tě za flígr a letěla s  tebou domů. Kde jsem tě  študovala, ešivá máš  nebo nemáš záchvat padoucnice, vzteklinu nebo tanec svatýho Víta 😀 . No naštěstí neměl, jen jsi prostě opět řádil. Zkrátka malej energetik (asi předzvěst toho, že nikdy nebudu mít psa klidného a rozvážného a vždycky to bude nějakej pomatenec 😀 ) .
Miloval jsi běhání a běhal právě  jako ten pomatenec bytem sem a tam a my si tě posílali mezi sebou z nejvzdálenějších koutů bytu a já dost živě vidím jak řežeš tu zatáčku v předsíni a mastíš dozadu do ložnice, abys to tam na pětníku otočil a rval to zase zpátky.
A miloval jsi taky Honzu, ségřinýho synátora, kterej byl tehdy škvrček jako ty a tak jste si dělali parťáky. Ač jsi pozdějš už ty děti nemusel… nebo takhle…. měl jsi je rád, to jo…. ale na smetaně 😀 , tak s Honzou jste si to spolu užívali. Klasický přetahovačky o hračky, kdy každej chtěl zrovna to, co měl ten druhej až jsme vás kolikrát museli “rozsadit” . A to pak Honzajs přišel a pravil: “Jadětěóó´.” “E?”, udělaly jsme tehdy všechny tři a nechápaly obsah sděleného ani za mák. Honza byl odjakživa trpělivej, takže nám ještě stopadesátkát v klidu zopakoval svůj požadavej že: “Jadětěóó´.” , než mi docvaklo, že v překladu se dostáváme k požadavku “Zavřete ho.” Fajn, každej do jednoho pokoje, ať je klid. Na pět minut, páč osiřelej Honzík uznal, že jako sám se tahat o hračky nejni nic moc zábava a dostavil se znovu, tentokrát s požadavkem! “Oteděóó.” To už bylo jednoduší si odvodit, o čem že je tentokrát řeč a tak jsme zase vypustily tu černou dělovou kouli a mohlo se to jet celý od začátku.
Od začátku, či spíše od základu jsme taky mohly s mámou vytapetovat třeba kuchyň, kde jsi strhal tapety, páč jsi tam nechtěl být sám. No, kdo tehdy něco věděl o nácviku toho, jak učit štěndo být doma samotný? Zvlášť, když to štěndo doma přistane neplánovaně a není jinýho zbytí, než ho tam doma nechat.  A je pravda, že jsi pak s tímhle měl potíž celý svůj život. Ještě jsi tak byl ochotný akceptat, že do práce se musí, to jo, ale pak už ani na krok 😀 . Takže buď musel být nějaký hlídač, nebo byla smůla. Ať v tom, že teda nikam nemůžem a nebo v tom, že když se jít muselo, tak to pak občas podle toho doma vypadlo, což? 😀 Páč ten koš, ten se sám od sebe nepřevrátil, že ne? A nebyl nikdo, na koho by se to mohlo svést, co? A tak jsi pak radši seděl ve svým bydlíku a předstírals, že tam vůbec nejsi.
To nebylo vidět ani to bělmo, kterým jsi jinak loupal naštvaně, když jsme si třebas dovolili odjet přes noc. A to přes to , že jsi doma rozhodně sám nebyl. Ale my si odjeli a tebe s sebou nevzali. Trest byl pak přeukrutný. Ač jsi do tý doby byl naprosto v pohodě, tak jak cvakly klíče ve dveřích, šup, zasmykovals do bydlíku, tam jsi ze sebe vyrobil hromadu chlupů, z který koukají jen ostrý bílý srpečky, který přísně sledujou každej náš krok. A za trest jsi nás nepřivítal, když jsme takový ludry, že jsme tě tam nechali  😀 . Jojojo, na chudej lid muší bejt přísnost, to je jasný.
Jen teda obráceně to tak nějak neplatilo, tobě byla nějaká přísnost úplně u zádi, ty syčáku samostatnej 😀 . Maximálně ses urazil . Jako na tý Letný. To už jsi byl tehdy na přetrnutí a jen to, že jsem nechtěla, abys měl početní převahu, kdybych tě přetrhla na dva kusy, zabránilo tomu, abych tak učinila. Místo toho, jsem ze zoufalství prohlásila, že už tě nechci ani vidět a ať si jdeš, kam ti libo, ale já na tebe kašlu. A šla jsem pryč. No, a tak co ty by ses zalamoval, že jo. Posadil ses pěkně do stínu pod strom a nechal mě v pohodě, ať si jdu 😀 . Hrdobec jsem stejnej jako jsi byl ty, takže jsem šla. A tys seděl…..a seděl, a já šla…. Jak u blbejch na dvorku. Jenže ani jeden jsme se nehodlali vzdát svý pozice, že jo. Takže jsem já obešla skoro celou Letnou a když jsem pak procházela zpátky, tak ses prostě zvednul a loncal se tak jako za mnou, jako by se nechumelilo. Abychom ani jeden neztratili imáge 😀 😀 . Protože poslední, co by u tebe mohl člověk čekat by bylo, že si z něčeho budeš dělat hlavu. Inu teriéři povaha 🙂

7 komentářů u „Máfríku,

  1. Jů to je roztomilej čertílek 🙂 A krásná vzpomínka.
    A tundlencto “si předzvěst toho, že nikdy nebudu mít psa klidného a rozvážného a..”

    hele, víš jak se to říká, jaký pán?! Ehm 🙂 však vono by tě to ani nebavilo, nebo?

    Jadetěóó a Oteděóó to jsem mrtvá, mrtvá mrtvá, tlemím se tu jak blázen 🙂

    Tvl Ešusová, ty musíš napsat knihu!

    1. S požadavkem na knihu se přidávám!

      “A šla jsem pryč.” No, ještě jsi dopadla dobře. Tohle jsem Bardovi udělala JEDNOU. Totiž pes chtěl doprava, já doleva, tedy jsem šla doleva. On doprava. A pak… místo aby urychleně dovalil za mnou, pravil “hurá” a vyrazil do pryč. Mělo to jednoznačný výchovný účinek – už jsem to nikdy neudělala 😀

      1. Petrs01
        No ono, já bych to dneska už asi taky neudělala … na Letný 😀 a taky to jasně nejde s každým psem. Ale ty jo, vono už moc jako jinejch řešení v tu chvíli stejně nebylo 😀

        1. Zastavit, vydýchat se, uklidnit se. UKLIDNIT SE. Dřepnout a přivolat psa, klidně stylem “pocem ty můj troubo chlupatej”. Pochválit psa. Nezabít, POCHVÁLIT! A v klidu si projet co se vlastně stalo a kde byla chyba.
          Ale není to jednoduchý, to ani omylem.

    2. Kůůůrnik, proč mi to nejde přiložit k Dennyky komentáři??

      Márfík byl slaďouš, jen se hrozně blbě fotil, jako každej černej a chlupatej štěkavec.
      No hele po Talířový i bavilo. Mít takovýho klidnýho pejska…. to by byl ráj 😀 😀

      My tehdy hrozně dlouho nemohly ani jedna přijít na to, co to proboha to dítě může chtít! 😀 a von tam tak stál a jak kafemlejnek trpělivě mlel to svoje 😀 a Murphy mezitím drtil jeho oranžovou plastovou kostičku 😀

      Knihu by nikdo nevydal, to už se zkoušelo a já nejsem ten pravej typ, abych obcházela nakladatelství.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.