Krteček měl podle pana Millera za přátele hlavně myšku a ježečka.
No a teď nově i Rumíčka. 😀 😀 Rumíček miluje plyšáky, plyšáci jsou jeho vášeň a jak někde nějakýho zblejskne, byť i za výlohou, už to rve za ním a klidně si dá do makovice o sklo v tiché naději, že se k němu dostane.
Předěláváme teď ten zadní pokoj, kde krom jinýho je i pár věcí ještě z máminýho bytu. Věcí s kterýma si z nějakýho důvodu třeba nevím rady, nebo je chci ještě poslat někam o dům dál a tak. Jednou z věcí s kterou si nevím rady je i velkej plyšovej krtek. Byla to mámy oblíbená postavička, spojená s naším dětstvím a tak měla doma sem tam něco krtkovýho. A tuten velkej hošík mi prostě nejde zatím poslat o dům dál, ač by se jasně novej domov hledal snadno – třebas v nedaleký nemocnici. Jenže…. nejde mi to zatím. A tak Krteček bydlí u nás. A protože to není jen tak nějakej plyšák, je umístěnej mimo dosah a je pochopitelně tabu.
Teda částečně už tak jako spíš byl. Ponivadž teď v rámci dokončovacích prací a nastěhovávání věcí do nový skříně se ocitnul na zemi. Kde vzhledem k tomu, že bylo stanoveno, že je tabu, i nějakou dobu postával. Aby poté nepostával sám a vedle něj postával jeho nejnovější přítel. Rumíček. Ztělesněný zrzavý ščestí se z něj stalo. Vesele máchající ocásek a výraz ščastnýho dementěva. Přesně tak vypadal. A protože věděl, že nesmí, tak stál a vysílal zcela jasný a čitelný signály.
“Našel sem si přítele, přítele, přííííteleéééé, můžu, můžu?? Já bysem ho hrozně potřeboval….moc bysem ho potřeboval. Sem ten nejhodnější hošíček….” Jenže i těm nejhodnějším hošíčkům něco prostě nedovolíte. A tak trochu posmutněl. Ale jen trochu. Páč je to ten životní optimista. A tak tam stál dál a máchal a signalizoval. “Prosím, prosím, prooOOOsíím, víš, že mu neublížím, je to přítel. ” No jo, no, přítel,přítel. Když ale… prostě…. nejde to. A pokračovala jsem dál v ukládání věcí do skříně.
Jenže i ty nejhodnější hošíčky občas něco přepere. A tak jsem za chvíli byla svědkem toho, jak vzal Rumíček osud do vlastních tlapek. Teda tlamky. Když jako ten souhlas furt nepřicházel, popasoval se s tím po svým. Pomaličku, polehoučku a něžňoučce a láskyplně, aby mu neublížil vzal do kušny Krtečka a pomaličku, polehoučku, aby si ho nikdo nevšimnul (což jako je v prázdný místnosti docela zapeklitej úkol 😀 😀 😀 ) , si to šinul nenápadně do pryč. Bral to zodpovědně pomaloučku krůček po krůčku 🙂 . Když ale….prostě …. nejde to. I sebrala jsem nebožákovi zrzavýmu jeho životního přítele a s omluvou a vysvětlením, že to fakt nejde, jsem milýho Krtka posadila do skříně.
A od té doby….. ešivá neumřeli, tak tam seděj voba 😀 😀 . Krtek ve a Rumíček před skříní. A tetkon co s tím, že jo? Mám dilemata. Už trochu jiný, než na začátku. Vím, že by máma rozhodně nebyla proti, to vím s určitostí. Páč Rumíčka měla moc ráda a věděla, že to je duše citlivá a tudíž jediný, co by Krtečkovi hrozilo je příšerný ožmoulání a oslintání. Ale taky vím, že by ten Krteček udělal někde velkou radost třeba dítěti, který bude na svátky v nemocnici…… . Budu muset asi vyrazit do sekáče a sehnat nějakou náhradu, jinak to nevidím.
Já se tu uchechtávám, páč mu ták moc rozumím, taky miluju plyšáky a Bukís je taky miloval a přesně tak jak píšeš, byl na ně veleopatrnej, vždy když jsem přišla domů honem rychle hledal, kde nějakého má aby mě s ním přivítal… a pak si z něj udělal polštářek a byl ták otomiloučkej :-).
Krtečka bych asi nechala doma, v nemocnici nebo kdekoliv jinde určitě udělá radost, ale Bůhví na jak dlouho. Takhle ho budete mít doma se vzpomínkou, ale samo udělej jak to cítíš.
Noo jo něžná vižlí duše, ta si s plyšákama rozumí 🙂 jsem zvědavá, jak to bude mít hozený Konik-dračice 😀
Rumíček plyšáky teda jako polštářek moc nepoužívá, zato si s nima lehne na záda a mudlá si je v předních ťapičkách. To jest taky takový roztomiloušový.
Když já těch vzpomínek mám docela dost, jinech a asi i mně bližších??, nevím – tak jsem pro něj hledala lepší využítí, než jen dělat pracholapku, ale taky se překlápím trochu k tomu, nechat ho Rumíčkovi jako přítele. Jen je to těžší s Tali, protože to by ho měl jako příležitostnýho přítele, páč ona by ho rozervala během pěti vteřin. 🙂
Koník nebude dračice, bude klidná jako panička…
A propo kdo mě včera nazval čertem?! To si ještě vyřídíme paninko!
Vůbec nevim, kdo to asi tak mohnul jako nejspíš bejt?? 😀
Jistě, že to bude klidnej pejsek, to se samo s tím počítá, to všechny vižly sou, pochopitelně, už to mají vchovaný. Stejně jako ten poděs z vedlejšího baráku, ta je taky taková klidná………. asi proto mají ty lidi furt tak vopocený čelo 😀
Já jednoznačně hlasuji pro Rumíčka. On se potěší a tobě zůstane vzpomínka doma?. Zrzavá Adélka to taky odsouhlasila. (to abych nebyla za anonyma, zase jsem se nepřihlásila)
Já – jak jsem psala Dennyky – se taky vnitřně hlásím k tomu, nechat to Rumíčkovi, ale je tady ta Talimůra, tak zas nechci, aby ho rozškubla vejpůl – hned. No, těěěžký je to, těěžkýý. Adelajde zdravíme a drbáme 🙂
Chápu, no je tam Talinka 🙂
No ano a to hovoří za vše 😀