Poslední podzimní a první zimní sobota na chalupě

Huuž je to asi tady, zima klepe na dveře a podzim pomalu odchází.A přesně v tomhle duchu bylo i sobotní počasí. Nádherná obloha a takovýhle krásný zátiší:

Když se podzim se zimou snoubí.....
Když se podzim se zimou snoubí…..
... vytvoří to takovouhle krásu
… vytvoří to takovouhle krásu

A to se i primitiv zahloubá 😀

Bylo opravdu nádherně. Počasím a nejen tím. Tali si sice při ranní procházce rozhodila u páníčka dost sandál jako, a tím pádem jí měl plný chrup již od časného rána, ale aby to kompenzovala, tak se mnou fungovala moc přívětivě a hezky.

Ba se i za mé sukně běžela schovat, když si na ní páníček došlápnul, protože hodlala ignorovat jeho mocný hlas. Uhádala jsem pro ni “podmínku” a zabrzdila rozlíceného chotě svého, takže jela šupem do chalupy na trestnou lavici. Promiňte, matraci :D.  A já jsem toho volna od Fleků využila k tomu, že jsme si spolu s Rumíčkem zařádili. Ovšem vzhledem k tomu, že je chladný počasí, šla jsem velmi rychle žádat o amnestii pro delikventku, páč bych nerada, aby tam nastydla. Žádosti bylo vyhověno s tím, ať mu ta čůza nechodí na oko. To jsem odsouhlasila a navrhla mu, ať si jí pro dnešek tedy nevšímá on, že si ji beru na hrb.

A k mému překvapení se Talinka snažila. Takže se i tentokrát dá hovořit o sobotěnce otevřených dveří, kdy mi čoklidi dělali společnost při dalším shrabávání listí pod starou břízou, která se s opadáním krapítek opozdila . Brtník pálil zase ty větve a čoklidi se k němu chodili rasit. Rumíček se stejně jako já nemůže nabažit toho, že se teď dá s Tali fungovat i normálně a tak opravdu pořád vyvolává bojůvky a hledá záminku pro honičky a pranice. Je to prostě blááásen. Nalítá při tom vždycky takovejch kilometrů, že pak doma padne a je vypnutej.

Krom poletování prostorem jde ale taky pochopitelně občas bádat do stařiny a při jednom takovým bádáníčku koukám, že něco asi vystavuje. Tali to zjistila taky a přiznávala mu. Dořítila jsem se tam k nim, pomaloučku hlasem upevňovala, že “čekeeej!” a nenápadně drapla Tali za kšandičky. A doufala jsem, že nevyrazí takovou silou, abych já neskončila hubou v tom šípkovým keři u kterýho jsme všichni stáli. Klepala se jak šnuptychl z rychlíku. A já začala pracovat tichým hlasem na tom, aby se tah v kšandičkách povolil a ona se uvolila soustředit na mne a posléze se mnou v podstatě dobrovolně odejít. To je pochopitelně hodně náročnej úkol a já moc nedoufala v tom, že by se mi to mohlo povést. Ale dokázaly jsme to, sice jódlovala, jak když ji napichuju na rožeň, takže ve vesnici si museli myslet, že jí párám za živa, ale odešly jsme bez toho, že se budu s ní muset dohadovat. Pochopitelně za mohutnýho chválení a utvrzování v tom, že si moc zaslouží tu dobrůtku, pro kterou jdeme, že byla nejšikovnější, že tohle ještě nikdy nedokázala….. atd. atd. V chalupě jsem do ní nafedrovala celej rohlík  a jako další součást odměny následovalo to, že jsme se tam na stopce spolu vrátily. Abych ji mohla nechat ohařsky pracovat, pročuchat si to. Nevím, co tam bylo, a zda to po našem odchodu Rumíček zvednul, než za námi doběhl. Ale bylo to určitě něco naprosto úžasnýho a fascinujícího.

Takže byla nadšená, že se tam zase může vrátit a já jí v tichosti nechala její čas a prostor. Všechno si sedlo tak, jak mělo a já jsem s ní zažila takový hodně silný pocit. Pocit, že třeba jednou to kouzlo spolupráce do tý její makovice i dostanu. Třebas… jednou…..???  Protože poté, co si to tam důkladně a na ní překvapivě i poměrně klidně pročuchala a prozkoumala, jsem mohla tu stopku pustit, ještě ji nechat chvíli být, aby věděla, že tu stopku nedržím a zavolat jí k sobě. S tím, že ona se na mě podívala!!! /nesmějte se, u ní je to většinou tak, že na vás ani to oko nehodí/ a pak přišla a vyšly jsme z tý trávy spolu. A navíc – navíc, na rozdíl od jindy, se tam ani neměla potřebu vrhnout zpátky. Jindy je to právě o tom, že ji třebas možná i odtamtud vyvedete či spíš vytáhnete jak dřevěnou kozu :D, ale ona se obratem utrhne a rve to zpátky /Bez ohledu na stopku, či vodítko, to je vám v tý situaci jakoby k ničemu, jen k tomu, že se o to zastaví. Leč o tohle mi nejde, že psa nepustí vodítko, jde mi přesně o to, co tentokrát dokázala, jít spolu a dobrovolně/ . Hezký to bylo, moc a moc hezký.

I celý zbytek odpoledne pak. Pochopitelně došlo na oblíbenou produkci s názvem “Vezmem haxny na procházku”. Kdy tedy měla jednu slabou chvilku a zajela mi, přes moje volání do křoví, ale nechala se dohulákat zpátky ke krutopřísnýmu pohovoru na téma “Nesssštvi, nebo uvidíš!” . Oni si pak následně hlodali haxny, my si hlodali náš studenej oběd a netížilo nás nic. A nic nás netížilo dokonce ani potom, když jsem šla trhat šípky a měla s sebou opět moc hodnou Taliprtku, která vůbec nebyla potížistická a dokonce sama dělala kontaktního psa! Teda fenu. Kontaktního psa, dělal pochopitelně Rumíček. Páč on je kontakt profesijounál 😀 .

A taky rozenej fotbálista. Páč jsem pak na louku vytáhla starý baskeťáky a rozjeli jsme VE TŘECH!! VE TŘECH!! (A Brtníka nemám na mysli, páč ten tam pálil ty větve) děsnou akčňačku s balonama. Ano, považte! To flekatý tornádo hrálo s námi a i ten balon nosilo zpátky do hry.  Na lištičku taky muselo dojít a to si oba moc užili. Nejdřív jsme se tak trochu rozehřáli jen s odhozeným aportíkem na viděnou a pak jsem jim to ztížila. Zalígrovala jsem je za plotem. A odpochodovala ukrýt lišku do vysoký trávy. Nejdřví pěkně pro Rumíčka. Udělala jsem mu to docela těžký, protože ona ta vysoká tráva ten pach uzavře. Taky mu to chvilinku trvalo a musel se s tím popasovat, ale pak se chytil, drapnul lišku a mazáááál za mnou jako starej mazák. Krásně předsedl a hrdě odevzdal.

Tohle s Tali teda ještě nepřipadá v úvahu, protože to odevzdání z předsednutí jí do makovice nějak nechce vlézt. Ale zbytek? Paráda. Nejen teda, že dbala slovních pokynů a nervala se ven v momentě, kdy měl práci připravenou Rumíček, ale i poté, co šla na scénu ona sama, tak hezky poslechla, že musí nejdřív ke mně a za prací se vyrazí, až je jí to povoleno.  Žádný hurááá akce, ale pěkně taky jako profesijounálka. A dala si moc záležet. Taky jí to trvalo, ale udělala jsem jí to pro jistotu přeci jen trošku snažší, aby neztratila hned zájem,  a nenechala jsem lišku zapadnout moc hluboko. Když jí našla, rvala to s ní nadšeně zpátky ke mně. A mně? Mně se na to moc hezky koukalo, protože bylo vidět, že jí to opravdu baví. Což je pro mě podstatný.

Fajnový to bylo, moc fajnový. No a pak už jsme se sbalili a jeli hezky do teplíčka domů, užívat si zasloužený odpočinek.

2 komentáře u „Poslední podzimní a první zimní sobota na chalupě

  1. Nooo paní Píp moc hezký povídání a fotečky taky, nemáě ty náhodou stejnej mobilos jako Enyky? A nepiš o Tálince, že je primitif jo? Ona na to příjde uvidíš a to budeme teprva bouchat šáňo.

    A Brtníky na ní dokáže bejt takhle nazlobenej jooo? Coděra malá, zase tejraj pséka!

    1. Bodejď by to nebylo hezký povídání, když jsem měla hezky hodnou pejskovou, že jo, to se to pak píše! 🙂
      Primitiv bohužel ta nebohá duše je, ale tak my už si částečně i zvykli.
      Poctivě přiznám, že Tali dokáže vytočit opradu do běla. A to i jinak klidnýho Brtníka. Páč to se pořád držíš, pořád držíš, protože víš, že musíš a pak to bouchne jako to šáňo. A pak je zapotřebí zarážky, jinak by jí člověk rozsekal do nudlí 😀 . Zrovinka jako dneska ráno. Páč ale nudle zrovna nepotřebuju, zkrátila si tím pádem procházku na minimum, protože jsem si pro ni v tichosti došla, beze slova jí cvakla na vodítko a ona jak pokorná japonečka pochodovala domů a zajela na místo. A my si šli s Rumíčkem pokračovat ve společenský zábavě

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..