Poprvní.

Tahle páteční procházka byla strašně fajn.

Po delší době jsem měla možnost vytáhnout si Taliprtku do polí samostatně. A poprvní, poprvní jsem s ní zažila pocit určitý spolupráce více-méně po celou dobu, co jsme v těch polích byly. Brtník fásnul Rumíčka, aby si mohl jít po náročným dni jen tak s rukama v kapsách a být bez starostí a já si vzala toho flekatýho zločince. A stopku.

Ale ta přišla ke slovu až později. Nejdřív, tak jako vždycky dostala Tali možnost strávit si svůj čas u rybníčků. Moc a moc děkuju někomu kamsi kdesi, že před lety přišel s tímhle nápadem. Dává mi to možnost, nechat ji jen tak být. Postávat a čučet.  Ponivadž se jevila sama od sebe na příjmu býti, prodloužila jsem tu svobodu až k sámošce, kde jsme si střihly malinkatě ze základní poslušnost. Poprvé, poprvé tam a takhle na volno. Jindy si to nelajsnu, protože je tam provoz a já nevím, co se v tý její dutý makovici urodí a jestli to třeba dokonce rovnou nenapálí i směr pole, který už jí zpravidla v tomhle místě volává.  Teď bylo vidět, že poslouchá ne pole, ale mou maličkost.

Moc jsem ji vychválila a pak už cvakla na vodítko a doťapaly jsme ke klášteru. Tam už se pomalu dostavovalo puzeníčko tryskati a směr pole prchati. Což nepochopím, že fakt ještě za celou tu dobu, co ji máme, nevzdala. Pokaždý, ale opravdu pokaždý je s ní tady na tom místě potíž. Stejně tak i teď, bylo nutno být za přísnou v hlase a pořešit to tím, že šla prostě k noze. Což je tedy jediný, co zabírá. Na začátku pole na ní přišlo dokonce i jódlováníčko, ale to měla, děvenka dost smůlu. Já prostě musela tu stopku rozmotat a tak pak radši sklapla. Bodejť by ne, když jsem si dávala na čas. Páč s nátlakem si to u mě nijak nevylepší.

A……….. pak…………. jsme byly spolu a bylo to moc hezký a příjemný. Především proto, že poprvé za tu dobu jsem se s ní tady nemusela ani dohadovat, ale ani přetahovat. Poprvé za celou tu dobu jsem ji mohla na stopce pustit do křoví s tím, že se taky sama vrátila! Buď sama o sobě, ale to nebylo tak moc často, to je pravda, nicméně pro mě malý sasrak. A nebo prostě přišla na zavolání. Kdykoliv došla na konec stopovačky, nebylo to o tom, že se snaží dorvat se ještě dál a dál a tu stopku a zarážku na jejím konci prostě přehlasovat. A já mám pak opravdu co dělat, protože její projev je pořád v tyhle momenty razantní. Ne, vůbec. Bylo to pro mě něco moc hezkýho. Mohly jsme tak spolu kutit malilinkatý základy lovečiny. Opravdu malilinkatý a možná ani ne základy, protože o ničem jiným se mluvit ani nedá. (Navíc tam tentokrát ani zvěř nebyla). Ale mohla jsem si užít to, že mě POPRVÉÉÉ, POPRVÉÉÉ  v tomhle prostoru opravdu a skutečně vnímá. A to vnímá je tentokrát myšleno na normální vlně, bez toho, abych na sebe musela upozorňovat, zdůrazňovat a její pozornost jakkoliv přitahovat. Prostě jsem jen mluvila, když to bylo nezbytně nutný, jinak jsem mohla být zticha.

V případě, že se se stopkou zamotala, tak v klidu počkala, na povel si sedla a já  měla totálně volný ruce. A nemusela jsem se obávat toho, že jakmile ucítí, že je stopka volná, tak vyrazí a já budu mít problém. Bylo to strašně fajn. A já jí mohla dopřát mnohem víc než jindy – určitou svobodu, i když omezenou stopkou. Ale tím, že jsem se nemusela bát toho, že mě převálcuje, byla jsem opradu dost zticha a značnou dobu ji nechala šmejdit. Pak jsem ji na pohodu přivolala a zase jí propustila.  Došmejdily jsme až k haldám, kde jsme si to zase obě neskutečně užily. Poprvé po dlouhý době to nebylo o tom, že “dobře, tak já se zapojím a párkrát si zablbnu, ALE radši bych do toho křoví, kde by mohl být bažantík” , ale o tom, že :”Jooo, bombáá, du do něj, háázej.” a zuřivě tam lítala a chytala balonky, který jsem se snažila házet tak, aby nečekaně odskakovaly a ona si mohla užít to, že bude lítat ve vzduchu. Je to totiž skokanka obecná, hrozně ji baví vyskakovat do výšky. Pro mě teda, pravda, krapítek adrenalin. Protože nevím-li kam balonek padne, nevím ani, kam poletí to střevo flekatý a taky jak daleko to napálí. Ale tentokrát opravdu poprvé vnímala tu stopku a tak jsme neměly ani jeden karambol. Nenatahovala jsem hru zbytečně, skončily jsme v nejlepším.

A dobře jsme udělaly, protože to už se k nám řítil tmou pes. Netušila jsem jaký, jen jsem slyšela zuřivý a vzteklý volání. Hrklo ve mě jak v pendlovkách, když jsem uviděla stafordí hlavu. Naštěstí se ozvalo vzápětí i její jméno. Trochu se mi ulevilo, protože fenku znám. Je to mlaďoška, prozatím dost submisivní a pošahaná. Nicméně reakce na paničku byla nulová a já musela hulákat do tmy, ať s sebou paní laskavě hodí, protože jinak mě holky na tý stopce zabijou. Paní nebyla z nejrychlejších, takže jsem tu stopku prostě pustila a zároveň spustila modlitbičku. Aby Tali neudělala to, co dělává. Že jakmile zjistí – a to opravdu velmi rychle zjistí – že tu stopku nedržím, tak vezme čáru. A já budu mít díky paní a tmě o zábavu postaráno. Tali se pro ten den rozhodla, že bude za tu hodnou Talinku a ze hry za mnou přišla a i reagovala na moji žádost, že “Klid, klid Talinko” . Je to takový moje zaklínadlo, který občas i zafunguje. Tak i tentokrát. A já jsem ji velepochválila za to, že zatímco druhá feňule byla neodchytitelná, tak ona stála u mě a i přes tu tmu jsem viděla, jak se zubí.

Nechaly jsme tu dvojici odejít a pak jsme se taky rozpohybovaly. Bylo už načase vrátit se domů. Ač jsme se tentokrát pohybovaly na relativně malé ploše a nevydaly se na naši obvyklou trasu, užily jsme si ty dvě hodiny parádně. Protože nám to spolu tak hezky šlo, dala jsem jí ještě příležitost si šmejdit a cestu jsem zvolila nikoliv alejí, ale vnitřkem zarostlé stařiny, kde je vysekaná cesta. A ona naoplátku capala pěkně jen tou pěšinkou a když si chtěla zajít do křoví, poslechla vždy bez přemlouvání, že musíme jít tadyma, páč tam se teď už prostě zajít nedá.

A když jsme vyšly na asfaltku, ťapala si hezky vedle mě, občas se na mě podívala, ščastně a já se na ní ščastně usmála. Trochu jsme si povídaly, trochu jsme si zpívaly a došly spokojeně až dom.

Škoda Tali, že takhle to není vždycky, že je to pokaždý jen takový svátek a škoda ještě větší je, že ti to jde takhle – když už ti to jde – jde jen na tý stopce. Kdybys konečně pochopila, že spolupráce a vnímáni je cesta ke svobodě, tooo by se nám všem a hlavně tobě, mnohem líp dejchalo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..