Pravila sem krutopřísně ve středu odpoledne, kdy na mě čekala doma, že si vyrazíme. Do sídláku, samozřejmě, páč je ta tma.  Proběhla mírná vítačka, „Žádný cirkusy, dyš seš ten zločinec, milá Flekatá. Tady si sedni a čekej.“ Hodila jsem se do gala, nakrájela rohliky a šlo se. Za patričného divení, že jako cože se to děje, že jsem takhle odtažitá. „No, holka děje se to, co sis sama rozhodla, že se dít bude.“ šklebila jsem se na ní.

Zaběhla si do křoví, aby se tam vypustila a hnedle zase se řítila zpátky se nahlásit, že je ta vzorná. Ani nešla otravovat stařičkou foxlajdu z vedlejšího vchodu.  I se nechala brzdit ve svý rychlosti se kterou se hnala k rybníčkům, aby už už si to tam mohla užít. Vona jo, vona si to tam užije, to furt slyšíte jak něco šplouchá, rachtá, šustí, bublá. Ale nevidíte ničehož, páč je ta tma. Takže já si to neužiju. Stojím tam jak telegrafní sloup a čučim do tmy. Pak to zkusím trochu oživit a schovám se za hromadu hlíny a sleduju, kde se pohybuje kolečko svítícího obojku. To v jednu chvíli zpozorní a letí se nahlásit. Jenže hahahahááá je tma, že jo. Takže se řítí se nahlásit k nějakým klukům, co se tam baví. A já se bavím taky, páč vidím i  přes tu tmu, že se kolečko svítícího obojku značně diví. Pak se zhoupne, jak houpací konik a letí mě hledat.

Pak ve svý radosti, jak to dobře vyřešila, vypálí bez dovolení a musím si pro ni do toho rákosí dojít a učinit nápravu. Když se otočím, vidím nahoře na chodníku přicházet Brtníka s Rumíčkem a tak ji na ně upozorním a pošlu jí tam. JOOOOOO, TO JE RAAAADOSTIIIIII!! Rumíček mi vyleze až nad hlavu a pak oba ……. běžej domů 😀 . No, to bychom to venčení měli asi hodně krátký 😀 😀 . Takže si oba udělají kočičku na stromě a my pak s Tali pokračujeme dál.

Rozhodla jsem se, že to tentokrát zkusím nasměrovat zase trošilinku jinak a uvidíme, jak se nám bude dařit. Musím Tali pochválit, že přechod tý rušnější silnice bez vodítka – poprvé bez vodítka – zvládla moc hezky. Asi následkem toho, že dostala sprduňk za to, že lozí tam kam nemá a kde je humus. Takže k silnici se dokohátala pod kuratelou vedle nohy a způsobně radši usedla, jen aby to nemusela poslouchat dál, ty moje nespokojený komentáře.

Prozkoumala si ten travnatej plácek, kolem kterýho jsme procházely a protože na něj navazuje dům, kde někdo krmí kočičky, vyhla jsem se mu radši obloukem. Nerada bych tu krůtu pitomou lovila bůhví kde. Tím pádem jsme se vrátily na naši obvyklou trasu, kde už madáme ví, jak se má chovat a hezky jsme capaly spolu. Trošku jsme si zaskákaly přes provazovou pyramidu a pokračovaly dál. Tam jsem udělala další odbočku z trasy a jak se dalo předpokládat a bylo s tím i počítáno….. ty balkony, kde ještě nikdy nebyla a to křoví pod nima ji prostě zlákaly a já si musela dojít až k ní a vytáhnout jí odtamtud. No naštěstí jen slovně, ale asi jsem byla dost hlasitá, páč paní, co koukala z okna nad námi byla  taková jako zaražená.

A pak už jsem ale měla nejhodnější Talinku, to už jsme se pohybovaly zpátky na trase, kterou zná a kde už jí to jde. I když jsme přicházely odjinud a i to, může v jejím případě hrát důležitou roli. V jednom místě naznačila, že by ráda šla tadyma a tak jsem jí vyhověla. Ale protože nedaleko už byla zase rušná silnice, tak jsem po pár metrech oznámila, že: „Já jdu tadyma, jo?“ a zamířila jsem k mojí oblíbený horolezecký stěně. Dělala jsem děsně „nenápadnou“ a pobrukovala jsem si „taaadýýdáádááá“ , že jako vůůůbec nic. A pak jsem hópla za stěnu. A pak mě vona přišpendlila na stěnu 😀 😀 . Paráda, lítaly jsme tam spolu a kupodivu ji neodlákal ani opodál štěkající smetáček. Ejch to se mi to líbí tohleto.

Stejně jako se mi líbilo, že si zase šla sama zkusit to chození po roštech. Tentokrát to byly klasický rošty, takže jsem jí v tom podporovala. Na podestu vylezla, na schody ne, ty se jí zatím furt nelíbí. Pravda s jejím formátem těla….. 😀 se jí ani nedivím. Ale tak to je jedno, důležitý je, že to sama chtěla zkusit. Pak jsme šly udělat hopiky přes zábranu proti autům a pomalu se začaly vracet. V dálce jsem viděla člověka s velkým psem na vodítku a bylo vidět, že ho má plný ruce. Ten člověk toho psa. I ustoupily jsme stranou a dobře jsem udělala. Psák učinily výpad a rozštěkal se. Tali poslechla, nic neřešila a zůstala u mne. Nechala jsem je dostatečně odejít, aby jí nenapadla nějaká bejkárna a vrátily jsme se zpátky na cestu.

Po pár krocích slyším za sebou, že někdo volá na psa, tak se otočím, abych věděla o co jde a vidím dvě paní, kočárek a jorka, ten je navolno, tak to až tak nehrotím a jen si Tali držím u sebe. Slovně. Pesan se pak k nám vydá a  tak Tali dostane svolení se jít pozdravit s dovětkem, že  “ je malinkýýý, je to miminkooo, pomalůůů, opatrněěě“. A fajn, daří se. Pozdravili se, aniž by z něj vyrobila plakátek. Paní byly družné, o pesana se nebály a tak probíhala družba. Pak už se Tali rozjuchala při družbě moc a musela jsem ji trochu krotit. Aby si to vykompenzovala, šla se družit jinam. Ehm, do toho kočárku. A chlapečkovi nacpala svou tlamu tyranosaura (To Čajda trefila přesně, tenhle příměr) v košíku hezky do obličeje. Aby mu vyjádřila své sympatie. Hópla jsem po ní a stáhla ji zpátky. Paní se smály, chlapeček taky. Ve mě hrklo jak ve starejch pendlovkách. Ono to tím košíkem bolí. Stačí, když vás vezme do nohy, natož do dětskýho obličejíku. Naštěstí se nic nestalo.

O kousek dál mohla dát průchod své druživosti, protože tam byla skupinka lidí a fenka hladkosrstýho teroše. Uskupení přesně pro Tali. Lidé, co jí obdivují – to je ta modelka v ní, no. A psí parťák, kterej není rozbitnej – a to je zas ten primitiv v ní, no. 🙂 . Tak si to tam chvíli užila a pak jsme se posunuly. A daly se trochu taky do práce, páč legrace bylo už dost. Takže jsme si vedle dvou maníků, co popíjeli na lavičce střihly trochu toho cvičení a poslouchání a pak jsme se ještě vrátily ke skupince s foxlicí zpátky a já je poprosila, že je trochu využiju jako rušivý élementy.

A nevěřili byste, jaký ovace Tali sklízela za poslušnost. Jo to by jí šlo, takhle „nezávazně“ , když zdánlivě o nic nejde. To by jí šlo, to by jí bavilo. Ale já jsem nadšená, že jí to jde a baví aspoň v těch chvílích, kdy zdánlivě o nic nejde. Protože si moc a moc dobře pamatuju doby, kdy bych nic takovýho nezrealizovala. Ani na vodítku, natož úplně navolno a ve společnosti skupinky lidí a psa, kterej štěká že chce balonek. Protože ona by tvrdila, že tam není, že tam nejsem já a jediný co by jí zajímalo, by bylo odtáhnout mě někam kamsi, kam by chtěla jít ona. Takže pro mě je i tohle veleúspěch.  A navíc ono to, že o nic nejde, je opravdu jen zdánlivě. Protože se takhle nenápadně učí dál a dál tý spolupráci a tomu, že poslouchat není přece nic hroznýho, že nás to obě může bavit. Když pak precizně a s grácií předvedla na tom chodníku, jak že dělá ten cíplej pejsek, měla je tam všechny na lopatě a radovala se z toho, páč si byla velmi dobře vědoma, že jí obdivujou. A já se radovala s ní.

A protože byla takhle skvělá a i proto, že se u mě sama držela v momentě, kdy jsme procházely místem, které jí vždycky láká ho zkoumat pod těma balkonama, udělala jsem něco hodně neobvyklýho. Jako odměnu dostala možnost vlítnout do zakázaný zóny. Páč tam to teda zakázaná zóna je. To nadšení!!! Tryskalo z ní tak, že vypadala jak Křižíkova fontána v akci 😀 😀 Letěla na můj vkus hodně daleko a já musela uklidnit svou hrudní pumpičku a doufat, že to nepřežene a nezpůsobí nějakou katastrofu. Nevím, jestli jsem si tím do budoucna s ní nezadělala na komplikaci, protože u ní zpravidla věci fungujou dost jinak, než je obvyklý a běžný 😀 , ale přišlo mi to v ten moment, jako adekvátní odměna. Nečekaná a veliká. Řítila se ke mně jak Pendolíno a byla tak ščastná 🙂 . Nemusím psát asi, že já taky, že?

A pak už zbývalo jediný, přejít na chodník, který vede k našemu domu a dát si ten rozběh na podestu. 🙂 A vyprávět pak páníkovi, kterej lepil nový lino, jak se nám pěkně dařilo.