S Rumouškem. Měl pro ten den přidělený vedení a tak bylo čistě jen a jen na něm, kam půjdeme a co budeme dělat.Myslím, že tohle je hrozně důležitý, když to tomu psu můžeme dopřát. A já jsem ráda, že jsem to všem našim psům doposud i dopřát mohla. Teď teda tak jako s Tali úplně vůbec ne 😀 , ale to je jiná kapitola. Ale škoda to je.

Protože jinak neustále řídíme jejich životy. I když jsou to ti nejposlušnější z poslušných a běhají si na volno. My rozhodneme co a kdy budou jíst. Co a kdy budou dělat. Jestli se půjde tam a nebo pojede na výlet. My rozhodneme, že teď tady k pudlajdě Anince nepůjde, protože nikdo nechce aby Aninka povila několik mnoho ščenátek. Ač on i ona by tak rádi…. a tak jako vůbec. My určujeme celý jejich životy.  A tak je fajn, když jim můžeme dopřát být prostě jen a jen čistě psem. Psem, který si určí kam se půjde a co se bude dělat (jasně, jasně, k tý hárající Anince ho i tak nepustíme, že jo, ale to se nedá nic dělat). Nicméně to je jen a jen jeho čas, čas jeho rozhodnutí. A já osobně, si to vždycky užívám spolu s tím psem. Jsem potichoučku jak ta pěna a jen zpovzdálí dělám ten doprovod. A pouze v případě, že si to pes vyžádá se zapojím.

A Rumíček se pro začátek týhle vycházky rozhodnul štrikovat. Ne teda, že bychom s sebou měli pár jehlic a klubíčko, zas tak jsme v tricích nepokročili, aby mi uštrikoval svetr 😀 , jest to myšleno tak, že jsme prostě zpočátku opravdu šněrovali prostorem jak dva opilí námořníci.

Proštrikovali jsme nejtěsnější okolí našeho domu a pak si Rumíček vyžádal, že přejdeme silnici a vydáme se dál. Kam dál mi naznačil hned. Přeběhnul zelený čtverec trávy a hopíkal jako kozlík na kraji chodníku. Ano bylo to zcela jasný. Potřebuje si zajít do nedaleké prodejny, kde prodávají maso pro psy. A nejen to. Mají tam taky žužlomíčky a…… početnou smečku chrtic. Krásných psích modelek, z kterých je on vždycky hyn. Tak hyn, že tam musí být na vodítku. Ač by jinak nemusel, protože poslušný on je. Ale…… úplně se to stydím říct, že to udělal, čuník jeden! 😀 Prostě ve svým svatým nadšení, že má k dispozici tak rozsáhlej harém, jim tam před časem počůral stojan s pamlskama. Nikdy nic takovýho neudělal, běžně se v obchodech může pohybovat navolno, ať už v těch pro lidi, či v těch pro zvířecí mazlíky. No, jenže takový množství krasavic (a že teda fakt krásný jsou) , to  jednoho přemůže.

Jasně, tak přejdem a on už hned somruje u železné mříže, která do obchodu vede, nakukuje dovnitř a poskakuje jak hopík. Nejradši by se mříží procedil jak celestýnská nudle, enemže tady to nejde tak jako v Novohradkách, kde si tohle zvykl dělat. Když mu otevřu nahrne se dovnitř a jde se nakupovat. Peněz s sebou nazbyt teda nemám, jen shodou okolností dvacku v drobnejch. To bude nákup 😀 . Ale tak pořídili jsme dvě telecí kopýtka. Jedno hnedle popadnul a nesl si ho hrdě po ulici. Aby jako fšicí viděli, co to má za poklad. Musíte chválit, vehementně chválit 😀 . Došli jsme na roh a podle jeho přání zamířili do staré zástavby rodinných domků. Mám to tam taky ráda, zvlášť v době zimní a předvánoční, kdy jsou domečky hezky ozdobený a je to prostě takový vesnický. Rumíček nás zavedl k domečku, kde bydlí kamarádka Olinka se svou smečkou, ale přestože Rumíček postával u dveří a já zkusila Olince zavolat, tak nikdo halt nebyl doma.

Nezbylo nám, než se vydat dál. Ve vedlejší ulici jsme ovšem strávili, řekla bych tak polovinu času z celýho venčení 😀 . Rumouše totiž cosi zaujalo v zahradě a velmi dlouhé minuty jsme trávili u plotu. Neb měl enomrmí potřebu se tam dostat. Předpokládám, že tam byla nějaká kočička a jeho stále ještě neopustila touha si nějakou pořídit pro sebe 😀 . Každý, opravdu každý pole toho plotu bylo bedlivě prozkoumáno. Nakonec jsme skončili u branky, kde kdyby mohl, začne zvonit, ať ho tam pustí. Takhle koukal prosebně, ešivá to neudělám já za něj. No nerada, velmi nerada jsem ho musela zklamat. protože – dovedete si představit, že by na vás někdo zazvonil,  s tím, že se jeho pes nutně, ale opravdu nutně potřebuje podívat na vaši zahradu? 😀 😀 😀 A tak jsem ho prostě musela zklamat. To zas bohužel až tolik rozhodovacích pravomocí, co budeme při venčení dělat, mít nemůže, protože to se blbě vysvětluje těm ostatním lidem, takovýhle psí přání, že jo. Bylo mi ho líto, bylo naprosto čitelný, co mi říká a co mám udělat a já mu to nemohla splnit, ač to pro něj bylo důležitý až nejdůležitější. Na druhou stranu musím říct, že jsem na něj byla tak trochu hrdobec, prorože ta komunikace byla úžasná. I to, že mu bylo jasný, že dovnitř by se mohl dostat jedině brankou. On, pes bytový, nikoliv domkový. Přesně našel místo, kudy se vchází do prostoru. Mohl si vybrat klidně nějaký pole toho plotu, ale ne, jasně označil branku.

Byla to fuška, ale nakonec jsme se dali do pohybu. Obešli jsme to tam a chvíli ještě kličkovali mezi domkama, abychom se pak pomalu už začali vracet.  Rumíček měl pro ten den evidentně neuspokojené své sociální potřeby, protože když mu to teda nevyšlo u toho domku, že by šel na návštěvu, tak přepadnul účetní firmu. Jak zjistil, že ten pán má dveře na špehýrku, to nevím. A vůbec nevím, co ho to vlastně popadlo, protože, tohle tak jako běžně teda nedělává. Ale tak všechno je jednou poprvní. I to přepadení 😀 . Ale je to vižla, navíc vižla s veselým štěněčím gezichtíkem, takže když tam napochodoval na návštěvu s rozmávaným ocáskem, byl i jako návštěva uvítán . Teď, jak ho ovšem znám, tam zamíří pokaždý, když půjdeme kolem a bude se dožadovat vstupu. Inu – prostě vižla, vždycky vymyslí nějakou bejkárnu . Abyste se nenudili a hlavně, abyste se bavili. A to jsem se teda i tentokrát dost bavila.

A ohaříci se bavili potom doma, když jsem jim dala ty telecí kopýtka. My už pak méně, páč jak to původně bylo bez vůně a zápachu, tak jak to začali zpracovávat, tak se to krapet rozvonělo. A taky se tím dá báječně zaprasit celý okolí, když se to rozštípe na drobky…. 😀