Na houpačce? Už zase?

Vypadá to, že už nám skončilo období hodný Talinky. Úterní večerní procházka byla bohžuel už opět ve starým rytmu, a musím poctivě říct, že mi dala dost zabrat. Jednak tím, že už je to zase tady a ze psa tak nějak normálního a radujícího se ze spolupráce, je přecvaknutím vypínače opět někdo, kdo si jede jen to, co ho zajímá. A druhak tím, že jsem musela a chtěla, poté udělat s Tali ještě jedno venčící kolečko, abychom to aspoň trochu porovnaly. A tím pádem už jsem opět šla spát hluboce pozdějš, než bych bývala potřebovala. A to nejen tou procházkou č. dvě ale taky proto, že jsem si pak musela aspoň na chvilinku sednout k Rumajzlíčkovi, kterej už spinkal na pelíšku a trochu si v sobě srovnat to rozhození. Ono už se v neděli, když jsem je vytáhla do polí, ukazovalo, že narozdíl od soboty se opětovně pohybujeme v trošku jiných dimenzích, než na jaký jsme si teď nějakou dobu zvykli. Je to škoda a mrzí mě toho hodně, protože tak jak jsme doposud fungovali, tak to bylo úžasný a člověka to dost nabíjelo. Já nepotřebuju moc, spokojený soužití se psema je pro mě ale hodně podstatný.

No nic, nenaděláte prostě ničehož. Takže nezbývá opět bohužel nic jinýho, než ze sebe vyrobit toho zupáka, kterej mi vůbec nesedí. A místo domlouvání se a příjemný komunikace s psím parťákem nasadit halt to, co jakž takž funguje. Citelný odstup a přísné, řízné jednání. Bez sebemenší odchylky. Takže ráno striktní “NE, místo!”, když se hrnula, že by s námi s Rumíčkem šla taky. A my s Rumíčkem vyrazili. Na badatelskou misi, ale o tom se rozpovídám v samostatným povídání.  Když jsme se vrátili, ležela Tali na místě. Strohé “Ke mně!” a “Sedni!” s posunkem, kde se má uplacírovat. Bez odměn, bez komunikace :-(.  Pod schodama si posedali sami, v tichosti se došlo ke dveřím od domu a následovalo další strohé “Se mnou!” . Protože šla na můj vkus rychleji, než bych si představovala ozvalo se vrčivé “VarrrrujuTě.” To jí probralo a srovnalo. Pak jsem jí dala volno, a doufala, že se to zase nezvrhne. Počuchala si co potřebovala u vedlejšího domu a pak za náma zamířila směr louka. Tam se rozběhla, že vyrazí dolů k rybníčkům. A protože rybníčky jsou pro ty, co jsou hodní, měla smůlu. Další řízné “Ne, zpátky!” ji k nám vrátilo.

Když tam zamířila podruhý,  nadechovala jsem se, že jí zase “ohouknu” , ale všimla jsem si dostatečně včas, že teď tam směřuje za účelem vyvenčit se. Zarazila jsem sebe i Rumíčka, který se tam chtěl řítit za ní a zkusit ji dovést zpátky, o což se občas pokouší (brouček můj rozumnej) . Zatímco v tu sobotu mu to fungovalo, teď by mu to stejně nevyšlo. Došli jsme v poklidu k ní a já přemýšlela, jestli se po vykonání potřeby někam odpálí tak, jak často v dobách kdy s námi nefunguje dělává, a nebo ne.

Tady udělám malou odbočku. S Tali to je tak, že spousta různých výchovných a výcvikových pojistek jde při její výchově proti nám. Viz vodítko – ona se na něm hodně, opravdu hodně špatně venčí. Resp. se začasto nevyvenčí radši vůbec. Ještě tak se vyčůrat, ale hodit bobek nikoliv, to radši praskne. A i proto, jí zcela nelogicky nechávám větší volno, než bych chtěla a hlavně i než by bylo žádoucí, vím to sama moc dobře. Jenže – to není zdravý, aby to v sobě takhle držela. Když je navolno vyvenčí se spolehlivě. Vodítko – a to prosím jakýkoliv dýlky – u ní způsobuje, že to zadrží. To stejný košík – košík nám neumožňuje si hrát tak, jak bych potřebovala pro zlepšování našeho vztahu. Protože ona si ráda hraje s balonkem, což se nám podařilo ji hezky naučit. Jenže… s košíkem smůla. Díky bufetu tohle nemůžu využít tak jak umím a jak potřebuji 🙁 . No nic je  jen takový povzdechnutí. Páč věcí, který jsu s Tali nevyužitelný a nebo jdou proti tomu co potřebujeme je zkrátka docela dost.

No každopádně se poté neodpálila nikam, aby tak, jak u ní v týhle fázi bývá obvyklý následně vyrobila nějakej průšvih, ale přišla spořádaně za mnou. Kde se jí za to, že ovládla svoje přirozený puzení kroužit po vykonání potřeby prostorem (tak jak to psi prostě někteří mívají a pokud jsou normální , není nutno jim v tom bránit- což mě třeba taky mrzí, že musím dělat, neb tuhle její potřebu naprosto chápu  a kdyby se omezila čistě jen na to vykroužení se a ne následný definitivní zmizení, nebyl byl důvod to vůbec řešit ) dostalo náležité pochvaly a odměny. A Rumíček se radoval. Pokud se Tali ocitne ve svém původním kožichu a jest nutno zavést nám všem nepříjemná pravidla, je to nepříjemný pochopitelně i pro něj, protože na něco takovýho není zvyklý ani on. A tak se vždycky upřímně raduje, pokud dojde i na to, že jest ta čůza chválena.

Zamířili jsme loukou dozadu a Tali, vědoma si toho, že se ocitla tam, kde možná třeba ani nechtěla, protože tam nikomu není dobře – tedy v klatbě 😀 – šla spořádaně s námi a aby si našplhala body, tak ani nevypálila za ten poslední panelák. Jen se začuchala na hraně louky. Dlouze se tam začuchala. A já se rozhodla jí dát důvěru a doufala, že jí nezneužije. Rumíček to nemohnul vydržet a tak pro ni třikrát letěl, aby se k nám přidala. Vždycky když se dořítil, zvěstoval, že “Vona nejdeeeee.” No jsem ráda, že jsem jí tu důvěru dala a hlavně teda, že ji ona nezklamala a naopak po dučuchání si toho, co potřebovala, letěla za náma. S výrazem “SEM TADY, SEM TADY, SEM TADY, VIDÍŠ TO?” No ano, viděla jsem to a taky jsem to ocenila.  Loukou jsme zamířili zpátky ke hřištím a já uviděla svetřici Bekky. Využila jsem situace, oba dostali sedni a oba tak i učinili. A pozdravit se běželi spořádaně, až po povolení. Nikoliv jako včera, kdy o její společnost nikdo nestál. No jaký to rozdíl, proti předchozímu večeru. Tali se šla pozdravit s Bekky samotnou, Rumíček dal přednost jejímu páníčkovi. A podařilo se, že na něj co? Neskočil. Ale nepřipomenout mu to, tak už se ovíjel. Místo toho tedy běžel ovinout mě, aby si to nějak vykompenzoval. 😀

Pak jsme se šli chvíli honit kolem zábradlí a poté se vrátili na louku. Tam už přišla i Šmudlajs a tak jsem ji taky využila. Stejně jako předtím s Bekky. Po uvolňovacím povelu  se strhnula vichřice a ti tři lítali prostorem jak rakety země-vzduch.  Vždycky mě překvapuje, jak jsou jiný páníčci tak trochu laxní, když ti velcí psi kolem nich řežou zatáčky natěsnačku. Asi ještě neleželi sestřelení k zemi. Já jo, a není to nic příjemnýho. Takže já se točím jak čamrda ve směru psích stíhaček a snažím se být připravena jak ten pionýr 😀 .

Tak jako většinou, honily se hlavně holky mezi sebou. A Rumíček jim sekundoval. To ho dlouho nebavilo a tak si došel pro balonek. Aaaaa to nám úplně jinak rozházelo kartičky! Najednou on byl ten nejzajímavější a obě k jeho spokojenosti honily Rumouše. A já zase trošku posmutněla v souvislosti s tím košíkem, protože Tali moc a moc chtěla si taky hrát s balonkem. No tak jsem se utěšovala, že má aspoň Rumíček nějakou tu výhodu, ne?

Pak už u jeptišek dozvonili a mě bylo jasný, že už to musím otočit k domovu, protože je sedm pět. Než se dokohátáme domů, budu to mít zase na knop. Domluvila jsem se s páníčkem od Šmudlajs, že je trochu zase použiju. Neřeknu nic a půjdu beze slova pryč. Odpojili jsme se s Rumíčkem, který poskakoval vedle a já najednou koukám, že vedle poskakuje taky i někdo jinej. Takovej flekatej jako. 🙂 . “Vidíš, vidíš Talinko, že to není marný bejt hodná malinko, co? ” říkala jsem jí.  A sobě jsem si říkala, ešivá bych s nima ještě momentík neměla bejt venku, že si tím běháním rozběhali i střeva a kdyby potřebovali…. Prej nepotřebovali,páč už na podestě rovnou stepovali.  No tak aspoň, že teda ráno bylo hezčejší večera.

6 komentářů u „Na houpačce? Už zase?

  1. Chjo miláčeek Talinka, ona ze to fakt nemůže no…. a Rumajz je teda pěknej bonzáček! 🙂

    1. No nemůže, no, to je mi jasný, jen prostě někdy člověk pak nemůže z ní zasejc, že jo 😀 .
      Je pravda, že některý její nepřístojnosti mi fakt chodí hlásit. A ne že by mi to vadilo. Páč když se třebas pustí do pitvy plyšáka, tak je lepší, když jsem u toho a tu pitvu tak trochu řídim 🙂

  2. Já věřím, že už jí v tý Makovici něco z toho Hezkýho zůstalo a až si párkrát vyzkouší ten rozdíl od pánčičky hodná Tali vs. Talimůra, bude z ní zase ta skvělá holka co ti bude dělat radost. Moc vám to přeju.

    1. Inu uvidíme, uvidíme, jak se nám to bude vyvíjet. Musím říct, že to bylo hodně příjemný období. A to jsem v sobotním článku úplně zapomněla napsat, že se mi podařilo něco, co doposud ne. Zastavit /pravda hlasem víc než mocným/ Tali na dálku, když na chalupě u cesty zvedla bažanta. To bylo zatím nejvíc, co dokázala. Ale…. to už jsem ji taky zastavila, když jí zajíc vypálil před nosem a pak to zas bylo o něčem jiným, takže to neberu jako něco na čem se dá stavět 🙂 , ale jako vzácnej zážitek .
      Jsem ráda, když Tě tady občas takhle potkám.

  3. Houpihou, kravicky Talinkovaty uz zase jdou?
    Pevnej nerv vam trem! Urcite ste nacerpali dost energie a sil behem toho hodnyho a prijemnyho obdobi, takze cevka neprdne, bude jen oko mirne tikat.
    Uplne vidim, jak je Rumickovi neprijemny, kdyz musis bejt na Talimuru drsnejsi – hooodne mirnej odvarek tu mam s rozjivenym Ruzencem a precitlivelym Trolitkem. Tak se drzte!

  4. Ano ano, kravičky tu sou! Blbý a neposlušný kravičky 😀
    Jo, to je přesný, za to dlouhý fajn období, člověk trochu zrenegeroval, taky přidal trochu serebeflexe a tím pádem je to lepčejší 😀
    Rumíček je duše něžná, takže to zpracovává blbě, stejně jako já, která rozhodně něžná nejsem 😀 . Růženec by si s Tali rozumněla, jsou obě stejně kříslý do makovice. Asi taky břidlicí 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..