A s Tali navolno.  To je panečku bobřík odvahy!!! 😀 😀 😀 

Naplánovala jsem si ho na úterý. Páník fásnul Rumíčka, ať si to kluci užijou pěkně, ten klídek a pohodovou procházku v polích, ještě za světla a my si s Tali uděláme mejdan.

No, že si ho udělá vona, tím jsem si byla jistá. 😀 😀 😀 . Protože ta tma hraje trochu proti mně. Ale nějaká ta pojistka tady je. Používám do té doby nepotřebný svítící obojek. U žádného z našich psů to nebylo potřeba, vždy i za tmy byl přehled, kde se štěkavec nachází. Ne tak s Tali, žeáno. A tam ten přehled zatraceně potřebujete mít. Je ale pravda, že tak marná věc to není ani kvůli okolí, které tak má možnost o psu vědět. Jen moc nechápu, proč by to mělo blikat. Stačí, že to svítí. Nemusí z toho být pojízdný cirkus. Ale každý to vidí jinak. To je mi jasný.

Jako pokaždý, zamířila jsem s Tali na úvod k těm rybníčkům. Je to místo, kde jí můžu nechat prostě jen tak být. Ona se tam drží, hopsá sem a tam, rejdí v rákosí, čvachtá se v bahně, ve vodě, pobíhá si šťastně kolem a i se někdy přijde podívat. Teď tedy měla za to, že stačí se přijít přihlásit jen jednou a bude to dostačující. Ba naopak, když je volána, tak protože si už svou povinnost splnila, může do toho hodit vidle. Což jí teda neprošlo. To je asi jasný. Nicméně svůj prostor dostala. Je hrozně ftipný pozorovat to dění ve tmě. Pes není vidět, jsou slyšet jen zvuky a vy vidíte jak prostorem hopsá svítivej zelenej kroužek. Tu se pohybuje vpřed stylem houpacího koníka a čvachtá, tu skáče na místě do výšky a pak žbluňkne a pak hópne a za šustivýho zvuku zmizí….. no byly jsme tam dlouho. A proč taky ne. Je to její čas a já jí ho tady na tom místě můžu dopřát strávit tak jak ona chce, aniž bych do toho byla nucena v rámci bezpečnosti okolí zasahovat.

A kdybych neměla pocit, že by se ale taky měla projít, mohly bychom tam být klidně celou dobu. A myslím, že by jí to vůbec nevadilo 😀 . Jenže to já bych měla ten pocit nedostatečnýho venčení. Takže jsem nás pak poposunula nahoru na louku. A vydaly jsme se směr vnitřek sídláku. Protože byla za rozvernou, cvakla jsem ji s předstihem na vodítko a došly jsme k silnici. Za ní jsem ji odcvakla a jojo, byla rozverná, byla. Takže tradadadaaaaaa-letíííím a zelený kroužek fičel prostorem. Pod balkony. A letěl až na konec. Bez zastávky. A pak… na zavolání – druhý – se dostavil ke mně. Ale musel prostě doletět na ten konec. Dobrý, tak fajn. To bychom měli.

Taky bychom měli ten druhej blok, kde musela taky letět vpřed, aby se na konci nechala stáhnout ke mně a pak přišel adrenalinovej momentík. Kdy podél domu na druhé straně letěla směr tramvajová zastávka. To ne, to ne! Písknutí, zástava srdce, a návrat fleků zpět. Hu-u-uf. „Nesss…rrrr ty krrůůto, nebo bude zle už!“ vyběhlo ze mě velmi hlasitě. A to bylo asi dostačující k tomu, aby se tím směrem už po zbytek procházky nesměrovala. Její potřeba letu vpřed je tím, co nás taky omezuje ve volným pohybu. Ona potřebuje, potřebuje letět, jenže ne vždy je to žádoucí. A doteď byla zcela neovladatelná, zatímco poslední dobou už se o nějaké té ovladatelnosti hovořit dalo.

A i proto si taky i teď a tady může hrát s ostatníma psama. Doopravdy hrát a ne se jen letmo kamarádit na vodítku. Vodítko moc příležitosti ke hře nedává. „Zato když je pejsek hodnej, že jo Talinkoooo?,  tak si může s ostatníma pořádně zařádit, viď?“ A taky si zařádí. S mladou fenkou ridgebacka. Můžu být na ní pyšná, protože se chová opravdu fajnově, opět reaguje na usměrnění v prostoru, což je jediný, kdy se nějak já ozvu, protože jinak není potřeba. Několikrát se sama od sebe za mnou přijde podívat a udělá mi tak velkou radost. Jsem ščastná jako blecha, že jí konečně tohle můžu dopřát do plnejch i tady, kde přeci jen potkáváme víc psů, než v polích, kam krom nás, klasických stálic, zas tak moc lidí nechodí.

Když pokračujeme dál, vzpomene si asi Tali, jak jsme před časem zkoušely trénovat pohyb na těch schodech z roštů a jde se podívat k místu, které je tomu,kde jsme to tehdy zkoušly. Jak kdyby si to chtěla vyzkoušet sama znovu.  Jenže tam je ta spodní část z trochu jiného typu roštu. Není to mřížka, ale takový jako pyramidy, kdy je mezi nimi hodně velká mezera. Tali tam jde sama od sebe a zkouší, jestli by to nešlo. Neříkám nic a ani ji nepovzbuzuju, protože si myslím, že tohle není úplně pro psí tlapy. Udělá na tom dva kroky zastaví se a kouká na mě. Pokrčím ramenama a ona s výrazem „tak co? kašlem na to?“ kouká na mě. Pobídnu jí, že půjdeme radši dál a ona se vydá naznačeným směrem.

Dojdeme k odbočce, kde to zpravidla ohneme do zpátečního směru, ale řekla jsem si, že dneska dojdeme o něco dál a obejdeme ještě školku se zahradou. Na konci je malá umělá lezecká stěna a tam jsem vždycky se všema psima hrála na babu. Bubrdle to milovala a vždycky milovala, když mě s Rumíčkem obklíčili. Nedávno jsem na to smutně vzpomínala. No tak teď jsem si to mohla poprvní! střihnout s Tali navolno. Nejdřív teda musela zaletět k tomu baráku vedle, protože tam ještě nikdy nebyla. I proto naši trasu prodlužuju postupně. Protože pokaždý když dojdeme na nový úsek, hrozí to nějakou kalamitou, kterou by mohla v civilizaci vyrobit z toho, jak bude nadšená z novýho prostředí. Doběhne tam a po zdůrazněným zavolání se teda dostaví ke kárnýmu řízení na téma, kdo neposlouchá, bude zatčenej, tak si to rozmysli. Rozmyslela si to dobře a tak můžeme hrát.

Vždycky děsně nenápadně jako jdu, ona se jde začuchat a já hupnu za stěnu. A odhaduju, kudy ona vyrazí. S ní je to větší adrenalin než s ostatníma, protože když vás dopadne, tak…….. nemusíte dopadnout dobře vy 😀 😀 . Takže se sakra snažím mít přehled, kde se stíhačka nachází. Dáme si pár parádních stíhaček a když si pak při odcházení začnu jako neeenuceně pobrukovat, tak ona už ví, že „Jako bacháá, to vona asi bude utikat!“ a je ve střehu a tlemí se u toho. Bavíme se náramě.

Pak ve mě trochu hrkne, protože se na plácek dostaví Máňa. Máňa je stafbulice a moje kámoška, ale …. s Tali se ještě nepotkaly a já nevím, jak by na ní Máňa reagovala, ač je jinak ve vztahu ke psům v pohodě. A hlavně-když se dostaví na ten plácek, řve jak prokopnutá, protože jí páník hodil nějakou její oblbíenou hračku, kterou ona nemůže chytit a to jí rozčiluje. Kdyby se tam Tali zjevila, nevím, nevím??? A tak rychle houknu a Tali si stáhnu k sobě. Když odcházíme, nasadí Máňa zuřivou fistuli a to Tali navnadí k tomu, jít se tam podívat, proč je tak ječeno 😀 .  No jak říkám, Máňa je fajn psová a navíc v rauši, takže Tali ani nevnímá a ta se posléze dostaví za mnou.

Odcházíme tmou a ukrutnýho řevu, kterej nutí Talimůru se furt zastavovat a poslouchat. 😀 Ale je hodná, takže ťape se mnou. K náměstíčku s hodinama, kde jsem se rozhodla využít toho kruhu ze dřeva, který tam je a zkusit naučit Tali povel „Zadní“ . Zadní nožičky. Které při tomhle povelu mají být na zvýšené podložce. Protože Tali vyskočí nahoru, využiju toho a pamlskem ji natáhnu dolů tak, aby jí tam ty zadní zůstaly. Moc bych chtěla, aby se tohle naučila, protože to je hodně důležitej cvik. Pro protahování namoženýho ohařího těla a taky, když má pes pak případně nějaký potíže s nohama, pomáhá to při rehabilitaci. Pes se naučí vnímat svoje zadní nohy, které jinak bere jako… no jako takový podpůrný „kolečka“ a moc si jich nevšímá, páč běhají přece za ním sami 🙂 . Byla jsem ráda, že se nám to několikrát povedlo. A to přes to, že vedle procházel pes. Šikovná holčička byla ta naše Talinka.

O chvíli později k nám přišel obří labrador a tak jsem ji poslala, ať se podruží. A musela jsem se usmívat, jak byla madáme důležitá. Trošilinku dospěla a zjistila, že je vlastně ta fena a že teda si může dovolit ty hošíčky citýrovat 😀 A u některých toho využívá. Jak je to labrador, nebo zlaťák, je to skoro jistý. Labroš je nerozbitnej, takže to jí těší velice, že ho může zmlátit a jemu se to líbí a když jako projeví mužský zájem, sjede ho na tři doby, až mu uši sjedou dozadu a oči dopředu a dostrany v takovým tom typickým výrazu pro psa v týhle situaci 😀 😀 😀 Vždycky mě to pobaví .

Zpáteční cesta byla moc fajn, plná povídání si a když jsme došly k pyramidě z provazů, daly jsme si trochu pohybový gymnastiky při jejich proskakování a hlavně při pomalým procházení, kdy se Fleky učí pohybovat pomalu a s každou nohou zvlášť. Se pořád nemůžu nabažit toho, že fakt vnímá,co jí říkáte, baví jí to a čeká na to, co přijde dál.  To je tak, ale tak skvělý, že to musím psát furt dokola. A doufám, že vás tím nenudím 😀 .

Došly jsme k silnici, a za ní si daly už závod domů. Bavčí jí to převelice, takže možná jednou to bude tak, že vyjdeme z domu a pak celou cestu poběžíme závod, kdo bude první zase zpátky na podestě 😀