Tak přesně tenhle kousek refrénu z písničky Waldy Matušky mi jel jako smyčka v hlavě ve čtvrtek ráno.  Víc z tý písničky neznám, ale stejně jako Walda jsem toužila tím ránem jít fakt dál a dál. A nebylo to jen tím nádherným počasím s čistým nebem a chladným vzduchem, kdy venku nebyl skorem nikdo. Kdepak, kdepak, to vůbec. Bylo za tím mnohem víc. Bylo za tím to, že jsem si to děsně užívala a kdyby to šlo, do práce by mě nedostali.

Obvykle chodím s každým ohaříkem zvlášť. Případně je to tak, že jdu s Rumíčkem a pak k němu připojím Talířovou. Aby totiž on měl v životě taky nějakou tu výhodu, neb má takhle zdvojenou procházku. Nikdy to nedělám obráceně.  Protože s Tali máte obvykle plný ruce práce a on by tím pádem měl šizenou  tu svou procházku. Jenže tohodle rána jsem měla plný ruce jen a jen toho, abych Flekatou odměňovala.

Ta si nejdřvív pohrála s Ený Dochtorovou a poté jsme cvičně zamířily k našemu oblíbenýmu (jaaak pro koho, jaaak pro koho ovšem 😀 ) místu u posledního paneláku. A odměny se jen a jen sypaly. Na rozdíl od úterý, kdy tam ve svým svatým nadšení  z toho, jak si hraje s pejskama a rozjívenosti,  odvlekla celou tu psí grupu, která za ní běžela jak navlečený korálky. Tak nějak,  nevím proč, jsem si při tom pohledu vzpomněla na svoje osobní hodnocení ze střední školy, kde mám napsáno, cituji:…. Petra organizuje mnoho třídních akcí. Bohužel nejenom těch třídních.  …  :D. Tak Tali to má asi podobně 😀 .

Teď se tedy chovala ovšem velmi vzorovaně a tak jsme se tam hezky pohybovaly spolu. Přešly jsme celou louku a já nás vedla k dalšímu domu, kde bydlí taky nějaký čuně, který tam z balkonu minule naházelo  smaženou rybu. Což díky větru, který byl ten den dost silnej, zjistila Talimůra i na značnou vzdálenost a košík, nekošík…. 🙁  . Ovšem teď to i tady bylo v tom vzorovaným módu a stačilo jen říkat kudy se  půjde. A tak jsme se šly co? Honit kolem zábradlí. TŘIKRÁT!! Považte! Třikrát jsem jí stačila uniknout, než mě dopadla a ztrestala 😀 . Aby za to odměněna byla 🙂 . A pak jsme šly obejít ještě tenhle dům a támhleten taky a bylo to primissima. Tohle člověk běžně se svým psem nezažije, že se raduje z toho, že může jít se psem tu sem a tu támhle, a běžný věci mu přijdou skorem jako ten sasrak 😀 . A pak už jsme zamířily domů.

Abych tam prohodila ohaříky a šel ven Rumíček. Ale pak mě napadlo, že když byla takhle moc a moc hodná, že bych mohla udělat tu výjimku a prodloužit to tentokrát jí. S tím, že se budu věnovat Rumíčkovi a Tali nechám zkusmo nějaký to velkovolno. Byla překvapená, že nejde na pelíšek, ale jde ještě znovu ven. A řekla bych, že z toho měla radost,že věci jsou jinak.

A pěkně beze slov a bez navigování jsme všichni tři vyšli z domu pospolu, oni oba! bez toho, že bych jim cokoliv řekla, na mě počkali pod podestou a šlo se na louku. Kde jsem je vybídla ke hře a tak se chvilku navzájem rasili. Rumíček už pak naznačoval, že by jako pro teď stačilo, což Tali rozhodně nevnímala, tak jsem je zavolala k sobě, odměnila a dala jim volno.

A nechala Tali být, aby si seběhla dolů k rybníčkům. Využila jsem toho, a zabávali jsme s Rumíčkem jen a jen spolu a ji jsem enen monitorovala jedním očkem, zatímco jsme si s Rumíčkem hráli. Za nějakou dobu k mojí radosti sama od sebe přicválala nadšeně za námi, já jsem ji odměnila a poslala zas dál. A nás jsem posunula bokem za křoví. Jednak proto, aby nás hned neměla na očích a trochu si nás hlídala (doufejme??? 🙂 ), ale hlavně proto, že jsem naopak já chtěla mít na očích trasu k tomu poslednímu paneláku. Abych viděla, zda toho volna nevyužije k tomu, aby si tam vypálila. Kdepak, kdepák. Přiběhla zasejc nadšeně+ za námi a pak si dali s Rumíčkem další kolo soubojů, stíhaček, kliček a zákusů.

Honičku zakončili tím, že se oba nařítili za mnou. Jaaak milýýý, jak milýý, že oba, sami od sebe. Dovedla jsem je ke hřišti, posadila a poodešla, abych měla náskok. Pak jsem vypálila do prostoru a vybídla je ke stíhačce. Vystřelili se za mnou, každej z jedný strany hřiště. Tím pádem mě obklíčili a přepadovka pak byl ukrutánská. Jsem ráda, že si můžem hrát aspoň takhle a že jí to baví. Když balonek, díky košíku tady nepřipadá v úvahu. Přešli jsme na konec louky a opětovně minuli dům s rybím pohoštěním. I teď stačilo říct, že ne-e a tady se jde. Obešlo jsme to tam ještě a zamířilo domů.

Ptát se, kdo bude první na podestě, jsem se vůbec nemusela. Letěli tam oba napřed. A já? JÁÁÁÁ CHTĚLA JÍT TÍM RÁNEM DÁÁÁÁÁL! Protože bylo tak skvělý, že byl úplně hřích nejít dál. A jít do tý prasé. Jenže, že jo. Když musíte, tak musíte 🙂 . Ale….. na druhou stranu, neříká se, že v nejlepším se má přestat? Říká. A kdo ví, co by to kopyto flekatý vymyslelo za pět minut, že jo. Takhle můžueme říct, že jsme se měli ukrutně luxusně 🙂 .