Podzimní víkend na louce.

O tomhle víkendu bylo zase tak krásně!! Když odmyslíme to, že neprší a voda chybí čím dál tím víc, tak počasí bylo nádherný. A nejen to ale, nejen to. O pátku mluvit nebudeme, páč to se Talinka zasejc předvedla. Neb se nám kapek rozpumprdlikovala tím, že sotva jsme vystoupili z auta, potkala se s kámoškou Emičkou a výsledek byl ten, že si v tom ajfru ucpala ušiska a letěla šmejdit na louku a nehodlala se vrátit. Plus je to, že sice nebyla k dovolání, ale když jsem se tam zhmotnila, tak se zatvářila provinile!!! a místo ještě nedávno obvyklého pápá a tradáádáá dál si jedu svoje, se nechala přivolat a vedle nohy doputovala poslušně zpátky. Mínus bylo to, že když doputovala zpátky, rozradostnila se nanovo, že tam je ta Emička (no takhle blbá vona vopravdicky je, si prostě nepamatuje, že se před dvěma minutama potkaly a raduje se nanovo) a tradááááááááááádádádádádáááááá musela z toho rozradostnění letět zkontrolovat křoví dole u úvozu. Průběh byl stejnej, jako na louce a trestankyně se poslušně držela u nohy, než jsme došly na zahradu. Takže prostě pátek tu rozebírat nebudeme, že? 😀

Protože sobota ho silně převálcovala a já si mohla užít spoustu nečekaných zážitků. Tali měla pro ten den asi závazek soc. práce, že se bude držet u mě. Brník dodělává tu kapličku nahoře na louce a protože konstelace byla viditelně hozená do plusových hodnot, rozhodla jsem se toho využít k tomu, že se prostě začneme opět znovu zkusmo volně pohybovat loukou bez toho, aby se z ní prchalo.  A mělo mi k tomu sloužit pár starejch rohlíků. Neb pečivo obecně jest velké Taliplatidlo. I vzala jsem tři kyblíky od jogurtů, nakrájený rohlíky a šlo se na louku. Tali vypálila do vysoký trávy, až se přerazila sama o sebe a pravděpodobně ten kotrmelec způsobil, že se jí v hlavě rozsvítilo a běžela hned zase zpátky a tím pádem se propracovala ke kousku rohlíku.

Pak se nechala hezky posadit……. no hezky… hezky…. byla to hezká šichta hlavně teda, ponivadž voni ty rohliky ji vždycky rozpumprdlikujou (má sklon se kvůi nim přetáčet ) a tak jsme si hezky povídali/y (páč Rumíček tam byl s námi) , že “Kliiid, Talinko, klid, sedni si a počkej, jo?” . Když konečně seděla, sedla jsem si k nim taky na zem (ooooo ty teplý podzime),  rozložila jsem kyblíky a hráli jsme na ty skořápky. To jí baví velice, protože jest to práce snadná a dobrůtka lehce získatelná. Tak si hezky na střídačku s Rumíčkem dali pár skořápek a poté jsme se přesunuli za Brtníkem ke kapličce, která zrovinka dostávala pěkněj klobouček. A tady se mi povedlo poprvé v životě s Tali něco, co dosud ne.  Na křižovatce cestiček do pole, do úvozu, do stařiny, na louku, do dalšího pole, se mi podařilo to, že jsme si s Rumíčkem a Tali zahráli  skořápky i tam!!!!!!!!!!!!!!!!! Poprvé, poprvé na takovýmhle místě, kde jí volalo několik lákadel najednou, si dokázala sednou a hrát. A nejen to, vydržela i sedět, když zrovna hrál Rumíček. Takhle se, přátelé vyrábí gambleři, je vám to jasný, jo? 😀 😀 😀 .

Aby úspěchů nebylo málo, i se s námi s Rumíčkem hezky sama vrátila zpátky k brance a tam celá rozjuchaná šla sama od sebe proběhnout tunel. Vona! Jo? Vona, která sama od sebe nepodnikne nikdy nic takovýho. Takže to rohlíky vířily vzduchem. Doslova. Protože pro ni je to, že si může pamlsek chytit ve výskoku, další forma odměny. Povýší to ten pamlsek do nebeských výšin. Doslova vlastně 😀 , páč jako by padaly pamlsky z nebe 😀 . Někde lítaj pečený holubi do huby, u nás sušený rohliky do tlamy 😀 . Bylo hrozně hezký vidět nejen, že jí to baví, ale taky co?? ŽE SE U TOHO BAVÍÍÍÍ! Výsledkem jejího svatýho nadšení byl její životní agilitní majstrštyk!! Aniž bychom si to kdy dopředu vyzkoušely zvládla megasekvenci 😀 ve složení skočka, tunel, okolo stromu . Vynikající. To, že při zpáteční cestě skočku opět zbourala neb do ní nejen narazila, ale při výskoku do ní zasejc pro jistotu i padla, to tu rozmazávat nebudeme, páč to si za ten výkon nezaslouží, že ne? 😀

Když byla flekatice takhle optimálně naladěna, využila jsem toho k tréninku ve vysoký trávě, který je pořád děsně těžkým élementem. A opět se mi dostalo nečekaných zážitků, protože se mi několikrát povedlo to, že jsem prostě jen tak stála a ona PŘIŠLA SAMA! Nebo přišla na tichý zavolání, nemusela jsem ji urgovat. A taky, taky…. vydržela sedět proti mně, hledět mi v gezicht a neodcházet. Aaaaaach. Hezký, no. Fakt hezký.

Ten den jsem trasou branka – kaplička – louka nachodila asi tisíc podzimních kilometrůch, protože jsme Brtníka u kapličky v rámci hraní si a učení se navštívili všichni tři asi milijounkrát. Vlastně jsem skorem celej ten den na tý louce strávila 🙂 . Minimum času jsem naopak strávila plánovanejma pracema na zahradě. Jenže  prostě to nemůžete nechat ladem takovouhle příležitost. To musíte chytit za pačesy . V jednu chvíli si tam Brtník Tali nechal a my si blbli s Rumíčkem na louce sami. Pak jsem viděla, jak Tali stojí na cestičce na louku a čučí k nám. Čupla jsem na bobek a beze slova rozpřáhla náruč. Ještě chvíli stála a pak se rozeběhla a letěla ke mně. S normálním psem bych v pohodě zůstala sedět, u ní jsem si radši stoupla  a pořádně se zapřela do země 😀 . Mojí radost z toho, že na tohle tichý gesto zareagovala takhle vstřícně asi nepopíšu. Její radost jo, ilustujou ji četný modřiny na mém těle 😀

Byl to báječnej den, kterej jsme si užívali POHROMADĚ. Užívali a pohromadě. To jsou pro mě dvě klíčový slova. 🙂 . A já jsem si pak hrozně užívala to, že Tali se doslova těšila z mojí blízkosti, vyhledávala ji a po dlouhý době jsem s ní zažila něco, co už dlouho ne. Tu soudržnost, to vnímání jeden druhýho.

Večer jsem byla tak uondaná z toho pobíhání mezi zahradničením a kynologií, že jsem se těšila, jak si při vaření sednu do svýho koutku na schodech a užiju si klidu, naleju si něco dobrýho – třeba ten báječnej jablečnej mošt z Novohradek a posedím si. No, tak evidentně jsem tenhle nápad neměla sama 😀 😀 .

A zatímco si Rumíček hověl, Tali se věnovala – jako správná hospodyňka, vaření 😀

V neděli už to Tali s tím posloucháním ve vysoký trávě neměla tak vyladěný jako v sobotu, kdy jsem si díky tomu třebas užila toho, že jsem s ní mohla trhat šípky a ona si pobíhala okolo, aniž by měla tendence frnknout a kdy jsem jednou dokonce zažila to, že zničehož nic, aniž bychom cokoliv trénovaly, tudíž si mohla činit co chtěla, se sama od sebe přiběhla během šmejdění přihlásit s nadšeným výrazem “Heeleee, žjofka, vidíš? Já sem tady!”  myslím, že byla zaskočená stejně jako já, co se jí to povedlo 😀 . Stejně tak jako, když jsem o něco později slyšela od kapličky Brtníkovo udivený zvolání: “No nazdáár Tályjé? Co tady děláš??” . “Co bych tady dělala asi, ne? Přišla sem se na tebe číhnout” , tvářila se prej 🙂 . Tak tohle venku doposud nikdy neproběhlo. Na zahradě za plotem ano, ale venku? Na louce??? Dobrovolně?? NIKDY.

Protože to bylo tak moc na pohodu, mohli jsme si po hodně, ale opravdu hodně dlouhý době užít víkendu otevřených dveří 😀 . Neboli, byla prostě otevřená branka na louku, tak jak jsme vždycky byli zvyklí. Než teda přišla Tali. Protože všichni naši psi se pohybovali v naší blízkosti a navíc respektovali striktně hranici našeho pozemku. A to i v případě, že se objevil “narušitel” a bylo nutno ho ohlásit. Tím pádem měli oba pro tentokrát značně rozšířený možnosti a já tak mohla kolikrát od záhonu pozorovat jak si spolu vyběhli ze zahrady na louku kde si sami spokojeně řáděj. A věřte mi, že jsem takhle tiše pročučela spoustu času. A viděla začasto obrázek, kdy Tali ukrytá za trsem dělá lvici  soustředěně číhající na kořist a Rumouš tryská kolem v kolečkách s výrazem naprostýho šílence, aby ho ona následně mohla ulovit. Bylo to krásný čučení, to vám řeknu.

Když bylo dobojováno, tak kolikrát se oba přišli za mnou podívat na zahradu. Oba, obaaaaa! Bez zavolání, prostě jen tak přišli. Asi tušíte, jak jsem se z toho radovala, což? A když už tam takhle jednou byli, zkusila jsem něco pro Tali úplně novýho. Hru, kterou jsem se všema našima psama hrozně ráda hrála, protože pes se u toho vylítá, ale zároveň u toho musí něco taky dělat. A mně to navíc poskytne možnost, dělat si v mezičase něco málo zahradnický činnosti. Pravidla nejsou zdánlivě složitá. Potřebujete jen balonek, psa a plot. A v tom plotě branku. A to branku otevřenou. Pak psa posadíte – v případě zkušenýho hráče už ho posadíte tak, aby nemohl koukat kam balonek letí, případně mu ještě oči zakrejete rukou a v momentě, kdy balonek za plotem dopadá, tak hlučíte, aby si nemohl pomoci tím, že si sluchem odhadne, kde balonek je 🙂 . A balonek mrskneta za plot. A to co nejdál od vás, pochopitelně. A pošlete natěšenýho hráče, ať balonek hledá. Ti nezkušení, ti co hrají poprvé tak ti, se pochopitelně na balonek dívají, aby pochopili snáze, co po nich následně chcete. Jsou psi, kteří v momentě, kdy jim ten balonek hodíte za plot, zmateně pobíhají kolem plotu a nenapadne je, jak situaci řešit a nepomůže jim žádná vaše nápověda, musíte je k balonku zavést. Ale to jsou psi s kterými se moc složitě nepracovalo a nechápou to. Jsou psi, kterým stačí napovědět, naznačit, případně ukázat, jak se dostat ven a pak už letí a balonek hledají. No a pak jsou psi, který se s tím nemažou. Číhnou kam asi balonek letí a už letí za ním, rovnou. Podél toho plotu, brankou ven a vyrazí hledat a pak ho nesou zase zpátky. Hádejte do který kategorie ten pomatenec flekatej může spadat. Tipnete si? 🙂

Rumíček, stejně jako všichni naši ostatní tuhle hru miluje a já byla dost smutná, že díky Tali a jejím útěkům, jsme ji moc hrát nemohli. Nebo takhle, jako mohli bychom, že jo. Když bude ona na šňůře, nebo ji pro ten moment zavřu do chalupy a vydržím tu sirénu co následně spustí. Ale to už je taková komplikace, tahle hra je spontání a dost často to je o tom, že ten pes vám balonek přinese sám od sebe, když se hrabete v tom záhoně a on vás chce do hry zapojit. No a tenhle víkend jsme si to mohli užít do plnejch tak, jak jsme zvyklí. Byl to naprostej luxus a pro mě něco skvělýho. Tohle jsou věci, kterých bych tak moc chtěla. Abychom mohli fungovat tak nějak normálně, obyčejně. Inu s Tali je to prostě vždycky nahoru a dolů.

Před odjezdem nás ještě přišli navštívit Emičkovi z vedlejší vesnice a tak si ještě ohařiska mohli zablbnout ve třech. Tali se pak zase uprostřed hry odpálila do vysoký trávy, ale když Brtník zapískal letěla za chvíli zpátky k nám a pak už tam byla s náma. No a pak už nutný pobalení, naskládání se do auta a návrat do civilizace. Ale byl to, panečku, báječnej podzimní víkend.

a ještě se na závěr pochlubím, můžu?? I když mají v Hornbachu už toho soba s koulema – vánočníma, tak já si teprve dovolila zvolit podzimní výzdobu a vytvořila jsem si dva věnce na dveře a páč jsem z nich neskromně unešená, tak tu helejte:

8 komentářů u „Podzimní víkend na louce.

  1. Paní, to se tak krásně čte! úplně jsem tady celá Blažena z toho vyprávění, z toho krásného dne, kdy i Tallinka flekatá miloučká zapojila se do her a nešla si po svém.
    Rumajzlík si našel skvělé místečko na schůdkách, i mně se tam dost líbilo, prostě skvělá pozorovatelna.
    Flekatice se sotva vejde do kuchně a copak vám uvařila, šikulka? 🙂
    Výzdoba hezoučká,prostě není nad přírodní materiály.

    1. Tak to jsme ty Blaženy dvě 🙂 🙂 páč já jsem taky, z toho jak to bylo pohodový, normální a milý.
      Schody jsou oblíbenej flek, škoda, že na mě moc často nezbyde 😀
      Horkou kaši nám uvařila, blbka jedna 😀 . A pak prej že se nic nejí tak horký, jak to je 😀 . Já huž mám pěkně dlouho spálenou kušnu 😀

    1. Babí léto je nádherný. Aby ne, když je babí 😀 😀
      Rumíček byl Blažej, protože tu hru miluje, tak lítal jako šůůůs a večer byl mrkev 🙂

  2. “rozradostnila se nanovo, že tam je ta Emička (no takhle blbá vona vopravdicky je, si prostě nepamatuje, že se před dvěma minutama potkaly a raduje se nanovo) ”
    Tohle me fakt rozchechtalo. 😀 Nemas to s ni jednoduchy. 😀 Jo a krasna vyzdoba!

    1. Děkuji za pochvalu, mně to děsně baví. Aniž bych chtěla, vznikla z toho tak trochu i sova, ač to nebyl vůbec záměr.
      Tali je prostě….Tali. V hlavě průvan, paměť žádná……. co by člověk chtěl 😀 při takový mozkový nedostatečnosti 😀

    1. Nafotím, musím, páč jsem to zapomněla fotit v procesu 🙁 , což mě mrzí. Mám enem výkopový práce a teď teda už skorem hotovou kapličku. Ještě se musí doštukovat a dodělat klobouček. Bude pro svatýho Petříka, patrona počasí, že aby tam tý krajině krapíte deště taky dal. Jsme si říkali. Je moc hezká.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..