Ne, nebude to divadelný kus, jak od pana Shakespeara – Večer tříkrálový. I když….divadlo to vlastně bylo. Taková dobrá komedie. A postarala se nám o ni naše kamarádka Natálka, která provedla očistu svého pokojíčku a rozhodla se vyřadit pár svých plyšáků. No… pár…. 🙂
Nakonec jich Brtník přinesl plnej batůžek. Sešel se s Natulí a její maminkou, když se vraceli s Rumíčkem z polí, zatímco my si s Tali užívaly civilizace (a aniž bychom to tušili, byli jsme všichni kousek od sebe). Podle vyprávění byl Rumíček naprosto unešen, neb on dostává dárky velmi rád. A zvlášť měkkouše. Ty naprosto miluje. Jest to duše citlivá a tak preferuje hračky s kterejma se může taky mudlat. Jak je u něj obvyklý, tak jakmile obdržel dárek – byl to pan Meloun, jal se nadšeně a ščastně vířit a kolotat prostorem a vždycky se k někomu přiblížil, aby se ihned ovšem vzdálil. Co kdyby mu náááhodou, nááhodou někdo jeho dárek vokoukal, že jo. 😀 😀 Vždycky jen tak na dálku, aby se nerozplynul 😀 . No ale protože dětskej sparringpartner je dětskej sparringpartner, řádili prý pak s Natulí, jako diví. Dokonce aj na zavěšení na strom došlo. Kdy prý poté, co Brtník stromem zatřásl a pan Melounsletěl dolů, následně jakýsi náhodně kolemjdoucí malinkatý chlapeče očekával, že budou pršet třeba i další plyšáci 😀 . Marně.
Každopádně, když jsme se s Tali vrátily domů, čekal u dveří naprosto odporně oslitntanej a zaprasenej pan Meloun. Tali ho popadla a Brtník už z kůchně volal, ať sem s tím ty psy rozhodně nepouštím, protože to je převelikej humáč. Pozdě 😀 😀 . Když jsem pak viděla tu oslizlou hmotu na světle, bylo mi jasný, proč to nechtěl 😀 . A tak pan Meloun ku smutku psímu letěl zas za ty dveře. Leč smutek netrval dlouho, protože jsem je odvelela do zadního pokoje a tam…………. sáhla do batohu plnýho plyšáků.
První spatřilo světlo světa slečna Mrkvička. Joooooooooooo jojojoooooooo spustilo se velkorejdění a zrzavoflekatí ji museli mít hned a oba a najednou. Jako kdyby těch plyšáků bylo v batohu málo, co? 🙂 A tak jsem – velký spokojenosti na druhý pokus vytáhla Bubáčka. Bubáček jest pro Talinku velmi vhodný plyšáček, neb nemá umělohmotných očiček, které by se daly konzumovati a nemá taktéž ve střevech spoustu těch malilinkatých kuliček, které by se daly vdechovati. Dá se mu pravda urvat několik vlásků a končetiny, ale to už by nemusel být takový problém, kdyby na to došlo. Každopádně stejně je to velký flekatý stvoření s plyšákama dost pod dozorem.
A pokaždý, když se uloží a pustí se do slastnýho odhlodávání čehosi, tak velmi nerada, leč musím, jí tuto činnost přeruším s tím, že řeknu Ne, plyšáčka si vezmu a zase jí ho hodím. A doufám, že třebas jednou jí dojde, že žmoulat si ho může, párat ho může, ale ukusovat a konzumovat nikoliv. K mojí velký radosti si chvíli dokáže s Bubáčkem i hrát. A tak kmitám mezi Rumíčkem, kterej nosí slečnu Mrkvičku ve vítězných kolečkách sem a tam a chce být stíhán a přepadán a za milou mrkef popotahován prostorem a smýkán a škubán….a mezi tím, že hlídám Tali, a jakmile se z módu hracího a žouželícího přepne do módu ukusovacího, tak zasahuju. A pak se zase přetahuju chvíli s ní. No, mám ruce plný práce a byt plnej psů, co jím vířej s plyšákama v hubě, zabíjej je, vyměňujou si je, páč každej nutně potřebuje- stejně jako děti – vždycky to, co má ten druhej, třepou s nima a jsou nadšení z toho, že uuuuuž jsou Vánoce asi 😀 .
Takže Natule – díky za ty dárečky!
P.S. Bubáček přežil do druhého dne, stejně jako slečna Mrkvička a oba se následně s námi dívali i na televizi a chvíli sloužili i jako odpočívadlo pro psí hlavy :-).
P.S. Slečna Mrkvička již není mezi živými. Teď v pondělí proběhla důkladná pitva. Kdy ji nejdřív Tali chtěla zbavit zraku, což se mi vždycky podařilo jí rozmluvit, páč bych nerada, aby během odooperovávání milé bulvy polkla a poté pod pečlivým dozorem se teda aspoň vrhla na to pitvání. Bílou hmotu a taktéž pytlík s kuličkama svědomitě flusala ven a já jí to stejně svědomitě chválila a odebírala. Po nějaké době byla její touha prozkoumat Mrkvičce útroby uspokojena a s bříchem jak po průstřelu granátem ji s lehkým srdcem opustila. Pohřeb žehem proběhne poté, co vyvezou popelnice, kde milá Mrkef skončila. 😀 . Bubáček stále žije.
Tak se tu tlemím jak po konzumaci oné kytičky 🙂
U nás byly plyšáci také vždy na prvním místě.
Však mám nespočet fotek Bukáčovitých s kamarády plyšovými.
A chuděra mrkev ani polívčičku si z ní nemohla udělat? 😀
🙂 no já si to taky užívala. Je to boží pohled, jak tam rejděj, ty huby vod ucha k uchu, voči jak talíře….
A kdyby vona se tím neživila, užívali bychom si to mnohem víc, takhle jsem fakt jak ostříž a furt jí do toho zasahuju.
Bubáček už nemá ručičku, ale musím ji pochválit, že ji nespokla ale flusla ven. Další plyšáci čekají ve frontě.
Si pamatuju, jak měl Bukáček spoustu plyšounů a mudlal si je. Však taky byl moudrej vižlí pán a nedemoloval. Ešus a Rumíček taky ne. Bubrdle byla plyšovrah stejně jako Tali, ale aspoň se tím neživila 😀