Miluška je bývalá ředitelka mateřské školy – neboli EMERITNÍ ředitelka, jak jí otituloval kdysi Brtník 😀 . A léto si zpestřuje tím, že pomáhá Irče v penzionu. Jest to žena malá, leč rázná. I pan domácí se jí bojí 😀 😀 .No a když jsme tehdy přijeli do Novohradek s Tali poprvní a byli unešení tím, jak nečekaně hezky tam fungovala, pravila ta drobná a dobrá žena, že to je jen a jen proto, že Talimůra nutně potřebuje bydlet v těch Novohradkách. Jak se ukázalo, byla to, až na jednu výjimku, kdy letos zjara byla Tali i tady totálně na přetržení vejpůl, slova značně prorocká. A ukázalo se tenhle víkend navíc i to, že jí stačí i jen zááávan vzduchu z Novohradských hor, aby se začala chovat tak trochu jako normální pes 😀 .

Pro tuhle sobotu a neděli jsme měli totiž naplánovanou Novohradskou návštěvičku. Jirka s Irčou z penzionu a Jana se Standou z Pustejch si udělali výlet do našeho kraje a k nám na chalupu. Náš příjezd v pátek byl – díky tomu, že se už dřív stmívá a hlavně díky tý objížďce – tak jako za šera už. Tím pádem se nekonaly žádné větší akce,  a to i proto, že se nám v okolích čím dál tím víc pohybují prasata. A o některý setkání teda nestojím. Takže jsme se pinožili hezky na zahradě a na louce.

V sobotu jsem si přivstala  a zatímco Brtník vyrazil zakoupiti dostatek dobrého pivíčka a buřtíky na vyuzení, věnovala jsem se přípravám jako správná hostitelka. Kýbl polívky, naložit maso na pečení, salát, dát chladit dodstatečný množství pití…. a tak jako podobně. A páč šlo všechno od ruky, zbyl čas i na nějaký to kynologický kutění. Tak zpočátku to bylo spíš jako kynologický mučení,páč s Tali se nějak nedařilo se dohodnout, ale následně se nám podařilo k jakémusi výsledku se i dobrat. Ale bylo to dřina. Pak už jsem to odpískala, páč nerv má člověk jen jeden, že jo.  Vyhlásila jsem pauzu a šla jsem zalít záhony a pomalu se chystat, že vyrazíme směr Žatec, kde jsme se měli všichni potkat. To už akorát volali cestovatelé, kteří malinko zakufrovali a tím pádem mi vznikla mezírka, který jsem využila a šli jsme na tu louku ještě jednou.  A hle, kdosi mezitím stačil Tali vyměnit a tak jsme si to mohli hezky užít to cvičeníčko, pěkně ve třech. A pak už huráá na Bělehrad, teda na Žatec.

A do Chrámu piva, kde jsme měli dohodnutou exkurzi a oběd. Velmi poučné a taktéž velmi vynikající. Byla jsem pasována do role řidiče zpátečníka, neboli toho, kdo to zpátky odřídí, páč pánové se dali do ochutnávání. A tak my si s Irčou daly nealkoholický rozjezd. Ale co bychom pro své drahé neučinily, že. Při vědomí toho, jak krásně nachlazený prosecco na nás čeká na chalupě 😀 . Jako vždycky jsem byla krapítek nervozní z toho řízení, neb poprvní v životě to bylo tak, že já jsem ten, kdo vede auto za sebou. Doposud to bylo vždy obráceně. No, hele dobrýýý. I s mezizastávkou na mé oblíbené farmě v Radíčevsi, kde jsme narvali auta pytlema s bramborama, cibulí, česnekem a aji na kozí sýry a marmeládičky došlo.

Doma pak došlo na příííšerňácky ohaří vítání, kdy nás všechny přepadlo zrzavý a flekatý tornádo. Předávání dárkůch jablečných (sto kilo jablíček a sto hektolitrů jablečnýho moštu, na kterým jsem se stala závislá 😀 )a na prohlídku zahrady, na kterou se Jana hodně těšila. A kterou podzim trošku milosrdně zahalil do nádherných barev, takže nebylo tolik vidět ztráty na životech, který si vyžádalo letošní sucho. No a pak už taky došlo na nás holky, že jo. Prosecco nepočkááá! 🙂 Všechny tři jsme si přiťukly a já se pustila do příprav na hodování. Nakrájet, dát píct, nandat,  další nezbytnosti pro hodování a pak už si to užívat. Pánové již spustili udírnu a tak to všechno jelo ve velkým, tak jak to při takových setkání má být. Čokle rotovali kolem, tu dílem otravovali, tu se družili, tu odjížděli se stolem…. a bylo dobře. Až do rána bílýho. Ne, to kapek přeháním. Každopádně ráno pak bylo tak trochu jako těžší 🙂 .

Ale bylo krásně. Usalašili jsme se venku a užívali si nádherný babí léto. Abycho ho využili, šli jsme se před obědem projít a tam jsme všichni zírali. Vyšli jsme si jen tak do polí, nad chalupu . A už první, co mě zarazilo bylo to, že Tali moc hezky reagovala na pokyn, že do remízku pod starou lípou nepůjde. A že se bude držet s námi. Jako by to ani nebyla ona. Pak k dalším našemu překvapení, se s radostí a ochotou nechala párkrát poslat mezi mnou a Brtníkem. Aby nám poté zarazila ránu do makovice. Kdy jsme všichni a tuším, že i Rumíček, překvapením ani nedýchali.

Když se vyjde na horizont a člověk se vydá po „hřebeni“ toho pole směrem k lesíku, je po pravé straně další remízek. A právě z něj vypálila srna. Na to jak byla postavená celá situace, bylo předem naprosto jasný, jak to bude vypadat dál. Protože v ten moment Brtnik Tali rozhodně neměl přímo u sebe tak, aby měl situaci pod kontrolou, neb se zrovna zapovídal. A srna rozhodně naopak nebyla dostatečně daleko do Tali. A ta? Ta? Tak ta způsobila to, že se nám všem hromadně vykloubila čelist, protže SAMA od sebe, bez povelu, bez ničeho ZŮSTALA STÁT!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!  Stejně jako Rumíček, který byl opodál. Bez povelu, bez povelu!!!! Brtník, jí byl blíž než já a je jen potichu upevňoval situaci tichým čekeeej, čekej. Myslím, že moc nepřeháním, když napíšu, že se Rumíček radoval stejně tak jako my, protože poté, co se Tali nechala hezky přivolat, tak vyskočil do vzduchu, kde udělal otočku a utíkal za mnou, jak splašilej a tancoval kolem. Pochopitelně i on si zasloužil pochvalu. Jak by ne.

Ještě jednou si Tali přichystala překvapení, to když si nejdřív ucpala zvukovody a musela skenovat, skenovat a skenovat, aby následně hezky poslechla, když jí pod nosem vypálil zajíc. A i po zbytek  prochajdy byla za tu nejhodnější a nejvstřícnější Talinku, jaká kdy po zemi chodila. Evidentně ji návštěva z Novohradek svědčila a tak se nechtěla vzdalovat 😀 . Ona Tali většinou, když je u nás nějaká návštěva, tak jako předvádí trochu jinej přístup.  Všimla jsem si toho prvně, už když u nás byla tehdy Peťa a vyrazili jsme si do lesů. Tam se poprvé za tu dobu co jsme ji měli, chovala úplně jinak, než jsme byli zvyklí. A pak to tak bylo i pokaždý, když u nás byl někdo návštěvou.  Asi si budeme muset někoho nastěhovat do rodiny, větší počet lidí jí dělá vyloženě dobře 😀 tady navíc ještě k tomu přijeli z těch Novohradek, kde jí to taky zpravidla svědčí, tak se předváděla jak nejlíp umí. Asi aby ukázala, jak jí pomlouváme. 😀 Enemže to má zrovna v tomhle případku dost smůlu jako. Protože tihle všichni ji totiž viděli i v tom ne úplně pozitivním světle 😀 .

Každopádně si tuhle vzorovanost ponechala i poté, co naše milá návštěva odjela směr náš milý kraj. A tak jsem si následně mohla užít těch vzácných chvil, kdy má ona zájem o spolupráci. Po hodně, ale opravdu hodně dlouhý době jsem mohla zažít to, že jsme vyšli všichni tři na louku a tam jsme si hráli. Bez toho, aby to otočila a při první příležitosti zamířila radši do vysoký trávy. Vzala jsem ven kyblíky od jogurtů a hráli jsme si na skořápkáře v jednoduchým provedení. Neboli prostě pod jeden ze tří kyblíků dám pamlsek a pes musí ukázat pod který. Hrát s ní doopravdy skořápky by jí momentálně uvařilo mozek 😀 . A tak oba pěkně seděli a na střídačku  „hádali“, kde ten pamlsek je.  Po přestávce na úklid jsme si vzali ven „lištičku“a věnovali se aportům.  Pak taky trochu agilitění… a!! Bacha, Tali dala sekvenci „Hop, zpátky, tunel a okolo. Tedy věc nevídaně komplikovaná 😀 . Rumíček to švihal jako velkoprofík a ona se tady teda tužila, to jí musím nechat.

Pak jsem vzala jeden z kyblíků od jogurtu, dala si do něj plátky veky a šla si jen tak sednout na louce na studnu. A nechtěla jsem po nich nic.  Vůbec nic. Ale ten kdo byl u mě, ten dostal tu veku. A Tali  se rozhodla, že pro dnešní den, to bude veka, čemu dá přednost. A tak vždycky zaběhla do tý trávy, aby z ní sama od sebe zasejc honem vyběhla a běžela za mnou ke studni. Kde na ni čekala ta vekoodměna. Pak už pro jistotu neodbíhala vůbec, seděla na zadnici a dělala čmeláka. Neboli bzučela. Rumíček kvokal. 😀 Tak trochu blázinec, pravda. Ale moc milej blázinec, kdy jste tam prostě se dvěma psama. No. Nic složitýho co? Ale pro mě vzácný to jev. Jev, kterýmu nepřipínám žádnou trvanlivost, ale těším se z něj, protože to bylo moc fajn.

Pak jsem vzala druhej kyblík a šla sbírat kaštany. A k mému příjemnému podivování jsem měla pořád dva psy u sebe a šmrdolili se tak kolem. Nedělám si iluze, že by došlo k nějaký trvalý změně, moc dobře si pamatuju to, jak unešená jsem byla letos na jaře, kdy se mnou absolvovala sekání louky před odjezdem na dovču, jak byla skvělá a fungovala perfektně, aby se vzápětí po příjezdu do Novohradek chovala, tak, že nám to tam ten pobyt značně oživilo 😀 . Ne ne, kdepák, ani v nejmenším si nedělám iluze. Ale příjemný to teda bylo, to vám řeknu. No asi budu muset poprosit Irču, aby mi trochu toho jejich novohradskýho vzduchu zavařila do plechovek a poslala poštou, abych čas do času nechala Tali inhalovat Novohradskej vzduch 😀 .

Zbylo ještě trochu času a tak jsem si šla udělat pár podzimních fotek, protože ty barvy!

A to světlo:  (nevím, jestli vám rozlišení dovolí vidět tu druhou fotku tak, jak ji vidím já-ten „ohníček“ schovaný v keři, škoda, že to neumím zachytit líp, byl by to úžasnej záběr)

A protože zbývá ještě trochu času a protože Talinka je hodňoučká, otevřu bránu s vědomím, že vím, že ji nikde nebudu muset lovit a můžu si jít vyfotit ty barvičky i za zahradou:

a pak………. osvítil ji duch svatej asi!!

😀