Loukama vpřed

Tenhle poslední výlet byl těžká kopírka 🙂Kopírka toho taky posledního výletu z letní dovolený. Počasí bylo stejně nádherný, jen podzimní a protože sluníčko vysušilo ranní vláhu, dalo se uskutečnit to, že prostě půjdeme loukama, jen tak. Brtník se po snídani vydal cosi probrat s Jirkou a já si udělala kávovou siestičku před penzionem. Doteď  nebylo moc možný v těsný blízkosti zkusit nechat Talimůru navolno, protože brána do dvora k domu, kde Jirka s Irčou bydlí, byla otevřená, neb se budovala příjezdová cesta. A ve dvoře se pohybovaly nejen kočky, ale teď i dvě koťátka a to nikdo z nás nechtěl riskovat. Takže buď vodítko a nebo s košíkem u nohy. Teď ale  brána zavřená byla, tak jsem toho využila. Vytáhla jsem si ven židli, uvařila kyblík kávičky a vypustila krakena z haly.

Pod podmínkou, že pokud se jednou jedinkrát prohřeší, zastřelim jí. Asi nechtěla bejt zastřelená, takže se svalila na zem vedle mě a aby aspoň nějakou činnost vyvinula, když nesměla lítat koukolem, jala se válet v čerstvě rozrytý hlíně vzniklý při budování cesty. Tím pádem byla během pár vteřin jako prase. Aspoň, že ten Rumíček má rozum a lehnul si na kus trávy a vyhřejval se na sluníčku jako civilizovanej jedinec. Byla to paráda, sluníčko hezky podzimně hřálo, já si čučela nahoru na kopec do ohrady s ovcema, na modrou oblohu a čas se líně vinul. To nepotřebujete vůbec nic. Jen tak nassáváte. Nikoliv tekutinu nějakou, ale klid a ticho. A nad hlavou, vysoko, děsně vysoko vám krouží dravec.  A vy nemusíte nic, kupodivu ani hlídat toho dravce u vašich nohou, páč se nechal asi taky nakazit tím klidem a leží a vyhřejvá se, aniž by měl puzení vytvářet průsery. Prostě dokonalý ráno.

A na dokonalý ráno navázal dokonalej výlet těma loukama. Cestou od penzionu dojdete ke kapličce a za ní vás čekají už jen ty obří svobodný prostory. Tenhle pohled, ten se mi nikdá neokouká:(mám ho asi na třech milijounech záběrů z různých vzdáleností, ale to sem dávat nebudu teda 😀 )

A šli jsme do  Pustejch, pak lesem, kde bydlí skřítci. Nevěříte? No měli byste, páč já našla jejich domeček 🙂   a směrem na Besednici. V lese byla Talimůra taková nebezpečně duchem nepřítomná, takže si chvíli pochodovala vodítkově, ale pak se to srovnalo a bylo fajn. Nevědomky jsme si cestu zkrátili – nebo takhle, nevědomky, nevědomky. Já sem Brtníkoj říkala, že minule jsme nešli tadyma, ale támdletudy. Jenže víte to, co ženská ví o orientaci, směru, cestách, kompasu a tak jako podobně. Takže jdeme, jdeme a najednou koukáme, že jsme tam, kde jsme měli být až mnohem pozdějš, páč tady je ta cesta, která jako kdyby vypadla z filmu Jak dostat tatínka do polepšovny a ty pastviny s obrovským stádem krav…….to už to pak přece stočíme na Soběnov, ne? Mužská část výpravy je ještě na pochybách, zatímco já, coby ženská část výpravy, vím svoje. No jasně, že je to tak. Tady za tou zatáčkou už začíná Soběnov. A… híml, tam si nebudu mít kde odskočit a tady už jsme na kraji vesnice….. tak teda já zajdu támhle za tu obří hromadu složenýho dříví. A vezmu si s sebou Rumíčka.

Ještě, že jsem zvolila tuhle zrzavou variantu a nikoliv tu flekatou. Pak by se totiž taky mohlo stát, že by mě s holou zadnicí vláčelo flekatý tornádo směrem ves. Neb zničehož nic, natěsnačku vedle mě,vybuchly dvě srny. Myslím, že bylo dobře, že jsem ty gatě měla spuštěný, páč jsem se jako dost výrazně lekla, tak to bylo bezpečnější 😀 😀 😀 . Rumíček je, jak víme, moudrý stvoření, takže se nekonalo žádný ródeo, neb i bez pokynu – na ten teda rozhodně nebyl prostor, protože jsem zjišťovala, jestli je ten infarkt reálnej, nebo ne – seděl a pouze hleděl.

Když jsme vyšli zpátky zpoza hromady dříví, seděl u cesty Brtník a Tali ležela spořádaně před ním. Nic nenasvědčovalo tomu, že by o srnách mohli vědět. Natož, že by se ty dvě přehnaly stejně natěsnačku vedle nich. Jak mi posléze sdělil Brtník. Páč dámy se vyřítily ze statku, který byl před námi, proběhly plotem a poměrně těsně je minuly. A myslím, že nás všechny, včetně těch srn, minul infarkt jen o fous. Páč s tímhle setkáním ani jedna strana nepočítala. Tali pak měla trochu tendence jančit, jak si chtěla vynahradit to povinný ležení, ale to už jsme se dohodly my dvě, protože jsem si jí prosíravě vzala já, neb jsem věděla, že to přijde. Brtník nějak v tyhle momenty nefunguje tak, jak je u lovečáka potřeba.

Zašli jsme pěšinou mezi domky a tam zjistili, že to je pěšina slepá, že jsme se spletli. Neva, mně se to hodí. Páč na konci jsou zrovinka slepičky vy výběhu a tak si u nich budeme s Tali povídat o tom, co už ví i Maxipes Fík. A sice, že se slepičky nehoní. Abychom si to zpestřily, hodím občas přes plot kousek suchýho rohlíku a to milý slípky značně rozpohybuje. Tali se chová moc pěkně a pak spolu mažeme za klukama, který jsou už tou dobou zpátky na cestě. A čeká na nás jedno malý představení.

Když míjíme bránu statku, vidíme před domem, kde jsou krávy ustájený, nějakou paní, kterak se snaží o čemsi domluvit s telátkem. No telátkem. Bylo to pořádný tele. I přes to, že to bylo v podstatě novorozeně. Pěkně pozdravíme a Brtník se paní ftipně ptá, cože to má za “divnýho psa” . Paní se rozesměje a praví, že to je hroznej vůl (což je ftipný, páč tele je malinkej býček). Že se dneska ráno narodil (no je to vidět na jeho rozkinklaný chůzi opilýho námořníka) , ale že se rozhodnul, že chce na sluníčko a vzal kramle. A přišel za ní a ona není schopná ho dostat zpátky 😀 😀 . Brtník je galantní muž a rytíř, takže se pochopitelně nabídne, že by jí pomohl, pokud chce. Což paní ráda přijme, neb už evidentně vyčerpala všechny možnosti, jak to vyřešit a v areálu je prý sama, chlapi odjeli.

A mně se pak naskytne velmi veselá podívaná 😀 😀 . Brtník se připojí ke dvojici a zapojí se do rozhovoru na téma “Poď domů.” Vyjednávání slovní pochopitelně není úspěšné a tak se velmi rychle rozhodne pro fyzický vyjednávání a popadne bejčka pod předníma nožičkama a že ho poponese. Bejček je sice malilinkatej, ale evidentně není úplně blbej a na tom sluníčku chce zvostat. Tak povolí zadní nožičky a spustí zadnici. Brtník pustí předek a přesune se k zadnici. S plánem postavit ho na ty rozkinklaný zadní nožičky. Bejček bude nejspíš nějakej převtělenej aktivista a protože na tom sluníčku fakt asi chce zvostat a trochu si to užít, rozhodne se pro pasivní rezistenci a povolí úplně všechny svoje čtyři nožičky a složí se jak skládací metr. A leží. A dělejte tetkon co umíte, he! Poté je ovšem tak, jak ty aktivisti bývají, potupně vlečen, páč Brtník ho popadne za kopýtka předních nožiček a pomalu a opatrně ho sune na ubikaci. Chudera malej, tolik se snažil a voni mu to takhle ty lidi blbý zkazej! 🙂 Však jsem to taky Brtníkoj pěkně vytkla, když se vrátil.

Ovšem to předtím ještě na dlouhou dobu zmizel. Paní ho vzala dovnitř, aby si mohl umýt ruce a……….. aby mu mohla natočit úplně čerstvý, nejčerstvější kravský mlíko!!! Lidi! To vám byl takovej lábuš!! Jak už dlouho mlíko nemusím a taky mi nedělá obvykle moc dobře, tak tohle byla dost jiná liga. Studený a osvěžující a kudivu moje tělo netejrající. Pochutnali jsme si všichni čtyři. A k mýmu velkýmu překvapení i to mléčko nějakou tu dobu vydrželo. Měla jsem spíš za to, že trvanlivost nebude skorem žádná, a že ten zbytek nepřežije následnej převoz na chalupu. A říkala jsem si, že z něj když tak udělám domácí tvaroh. Leč nebylo z čeho tvaroh vyrábět. Všechno se vypilo a jak my, tak ohařiska jsme se oblizovali až za ušima.

Když jsme došli do Soběnova, skočili jsme si do krámu pro něco k pití, ohaříkům pro tatranku a tak jako minule jsme se usadili u kašny. Psi se napili čistý vody, dali jsme si Májku naší oblíbenou a rohlík a jen tak  vegetili. Dolenošili jsme a vyrazili dál. Abchom byli dotázání jakýmsi starým pánem, jenž šel kolem,  ešivá to je Vondrákův pes. Brtnik se ukázal být velkým znalcem psích plemen. Páč pod dojmem, že se pán ptá na plemeno – neb přece existuje např. ten Horákův laboratorní pes (dnes už český strakáč) – měl za to, že se starý muž ptá na něco podobnýho, jako je ten Horákův pes :D. I vysvětlil starýmu pánovi, že se jedná o německýho ohaře. Myslela jsem, že sežeru ten Tali košík, co byl přikurtovanej na batohu, jak jsem se chtěla smát. Následně došlo k vyjasnění situace a Brtníkovi  došlo, že se pán ptá jaksi na něco jinýho. Ne, nebyl to Vondrákův pes, byl to pes náš vlastní 😀 😀 . Pes pana Vondráka chrápal pravděpodobně někde doma u Vondráků 😀 .

Za Soběnovem na nás čekaly zase ty nádherný louky a prostor pro ohaří lítání. Tali byla dokonalá, tak dokonalá, že se vám  z toho až srdce zastavuje, protože nebývá úplně zvykem, že se prostě domlouváte, že HOVOŘÍTE a je vám NASLOUCHÁNO. Stejně jako nebývá zvykem, že se k vám ty Fleky někdy taky připojej, jen tak samovolně. Ejch. Měla pravdu ta Miluška, už když jsme tu byli s Tali poprvní a ona tehdy tak krásně fungovala. Tali prostě chce, abychom bydleli v těch Novohradkách 😀 . A já se jí teda vůbec nedivím. A říkám si, že kdybych měla jistotu, že tady bude fungovat nastálo normálně, tak se sem – teda tam, myšleno do Novohradek- prostě asi přestěhujeme 😀 . Jenže pro tentokrát jsme se druhý den, bohužel, museli přestěhovat naopak zpátky. Aby to tak nebolelo, sešli jsme se večer úplně všichni zase u nás dole, přidali se k nám i Jana se Standou a synem Tomášem z Pustejch a byl to zase báječnej večer.

Ráno se zabalilo a já jsem podvědomě pořád ten odjezd natahovala a natahovala. Tu se muselo něco, ještě támhleto. Uvařím si ještě kafe, dám si siestu….. Siestu s výhledem. Jenže ty jo…. já nevím….. o tenhle výhled nikdo teda nestál…. 😀 😀

Ovšem byla jsem na druhou stranu ráda, že je taková jako statická a já si tím pádem můžu v klidu naposledy posedět. Zatímco ona si poležela a posléze se i evidentně rozležela, páč když jsme se pak vydali za říčku Černou nasbírat si pytel těch obřích žaludů na cestě, abych mohla vyrobit novej adventní věnec (když ten starej začala neenáápadně rozebírat před lety Bubrdlína, aby v tom Tali, po svém vtrhnutí k nám domů, úspěšně pokračovala) , byla tak vláčná, že se celou dobu vometala kolem nás a s Rumíčkem si hráli na divočáky a koštovali, kterej z těch žaludů je lepší. Tím pádem jsem přišla o půlku aranžovacího materiálu 😀 . Ale i tak jsem toho do Prahé táhla dost.

Pak už jen zbývalo to, co jsem furt odkládala. Zamknout pokoj, zamknout celej penzion a zajít kousek dál do lesa za Ondřejem, kterej tam pracoval a kterýmu jsme šli předat klíče. Protože Jirka s Irčou ráno odjeli směr Brno. Mno, poctivě se přiznám, že když nás Ondřej doprovodil k autu a rozloučili jsme se, tak mi bylo vele, ale velesmutno. Jdu shánět prostě ten dům! 😀

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..