Z neděle na pondělí měl přijít orkán, bouře vichřice a zmar . Jak hlásili v předpovědích. Novohradkám se to naštěstí vyhlo, či spíš je to jen tak lízlo. Pro nás to znamenalo jen to, že jsme všichni, kdo jsme seděli večer dole “ u nás “ kolem stolu, vylítli a rozeběhli se Mlejnem pozavírat okna v pokojích, kde se větralo a kde s nima lomcoval vichr. Ten se naštěstí dost rychle utišil, stejně jako příval deště. A tak kromě té zimy v podobě přízemních mrazíků po dva dny, jsme měli moc hezký počasí.

Pondělní ráno teda pravda jasně ukázalo, že sukničku a šortky jsem fakt brala zbytečně 🙂 . To když Brtnik připochodoval s kopečkama jinovatky, která se mu při ranním venčení zachytala na botách. I tak mě ale o něco později překvapilo, když mi Jirka přinesl zajímavej dárek. Takovej vám podivnej skleněnej podnos kulatej. Trochu jakoby broušenej. Co s tím asi jako mám dělat? 😀 O vteřinu později, když přišel blíž, jsem zjistila, že to je centimetrová krusta ledu z kýblu. Eh, na to, že dva dny předtím bylo ještě vlastně léto, to byl překvapivej obrat. Vítr byl ještě takovej frišnější a tak jsme se rozhodli být pro ten den civilizovaný tůristi.

Dopoledne jsme tak proflákali a proklábosili a s polednem jsme si zajeli do Nových hradů. Prošli jsme se po městě a protože bylo pondělí, tak byl hrad samotný zavřený. Což ale tak moc nevadilo, areál hradu byl otevřený, tak jsme si to mohli projít tam. Už tak hrozně nefučelo, dokonce vykukovalo sluníčko a tak to bylo takový příjemný procházení. Musím říct, že hrad na mě zapůsobil útulným dojmem. Jestli to nebude znít v týhle souvislosti komicky. Obvykle na hradech zpravidla vnímáte úplně jiný pocity, ale tady prostě na mě dýchlo útulno a pocit, že se tu muselo dobře a spokojeně žít. Zkrátka být tady kastelánem musí být paráda.

A pak jsme se rozhodli si i civilizovaně „zahejřit“. Protože kousíček od hradu je cukrárna, kavárna. S přiléhavým názvem Kousek. A je pro nás malým rébusem ešivá se jmenuje Kousek proto, že je jen kousek od toho hradu a nebo proto, že si tam prostě musíte dát aspoň jeden kousek. Něčeho dobrýho 🙂 . Ke stejně dobrýmu kafíčku. A tak jako na hradě i tady bylo útulno. A nebylo to jen tím, že venku byla tak trochu ziminka. Bylo to tam moc příjemný. Zapadla jsem do kanapíčka a nechala jsem chuťový pohárky, ať si to užijou  do plnejch. A protože kafe tam mají fakt dobrý, dala jsem si ještě jedno (a doufala, že mi nepraskne pumpa 🙂 ) . Povalovali jsme se tam drahnou dobu a kochali se pohledem do uliček kolem nás, a taky tím, že jsme prostě nemuseli lautr vůbec nic. Jen tak líně bejt. A nad ničím nepřemýšlet. Když jsme se vrátili, popadli jsme ohaříky a šli se jeeen tak láážo plááážo, milá Blážo, projít do Pustejch (Skalin). Ty louky se mi tam asi nikdy neokoukají. Ohaříci byli vynikající a Tali se chovala jako normální pes. To mě vždycky potěší. Dokonce se nechala ohulákat, když ve svahu pod námi z mlází vypálily dvě srny.

Já si pak stoupla k plotně a k „velikému překvapení“ všech 😀 vytvořila další kýbl kulajdy. To jsem ještě měla přísun strávníků, to ještě jo 😀 . V ty následující dny jsem je musela už shánět ke stolu nátlakem, neb houby už nikdo nechtěl vidět 😀 .

Protože druhej den jsme si vyrazili na výlet, který jsme v létě nestihli zrealizovat. Vyrazili jsme na Jelení vrch. Zaparkovali jsme v Malontech a vydali se mírným stoupáním vzhůru. Cesta vede lesem, občas jsou tam krásný výhledy ……ale hele v tuhle dobu máte hroznej problém. Hroznej problém. Jak se jako máte věnovat kochání se lesními velikány, jak si máte užívat výhledůch, když………. hned vedle cesty zakopáváte o houby?? A ne houby ledasjaký. To takhle jdete a ….

Pak se chvilku kocháte, protože je tady opravdu, ale opravdu krásně:

A pak stojíte a nevěříte. Protože:

Mimochodem – byl zdravej.

Ale jak říkám, ke kochání tam toho je spousta, protože je tady opravdu nádherně:

Tak moc, že se pravděpodobně dva staří manželé rozhodli, zůstat tady spolu navždycky:

A já se jim fakt nedivím:

A tak jsme takhle došli nahoru, tam jsme si našli v telefénu odbočku na trochu jinou cestu, abychom nešli zpátky úplně stejnou trasu a užívali jsme si podzimu, dvou hodnejch pejskůch, kteří se drželi u nás a ani jeden nezlobil. A cestou dolů jsme si slibovali, že už ty voči dolů k zemi nepustíme. Jo, joooo, jasněěě. Jenže nechte tam ty křemeňáčky, že jo. A ty lišky tam taky nechat nemůžu. Je ale pravda, že by mě nikdy nenapadlo, že si budu houby vybírat. Kozáky nechceme, to sou měkkouši, bereme jen tvrďáky…. hřiby už jen taky do určitý velikosti, pevnosti a posléze už i vzhledu 😀 😀 . Prostě tohle už jsem roky nezažila. Naposledy jako malá, když mě na Majdaléně máma učila hledat houbičky v polštářích mechu. Tam se zrodilo mý srdce houbařský :D, pamatuju si to docela přesně, ač jsem byla fakt prtě. Dodneška slyším mámu, která mě vždycky někam dovedla a pravila: „Tady někde je houbička, jestlipak ji najdeš?“  A já, jak koukám usilovně dolů vidím ty svoje gumáčky ve kterých jsou narvaný červený tepláčky s laclem, tu nádherně zelenou peřinu z mechu a tam! HŘÍBEK! A tentokrát to bylo skorem stejný. Taky zelenej mech všude a v něm hřib tůhle a támhle. Jen teda gumáčky a tepláčky jsem neměla 😀 .

Zato jsme pak už měli teda dost hlad. Brtnikovi kručelo v břiše tak, že plašil okolní zvěř spolehlivějš než cválající Talimůra 😀 . A já se k němu posléze přidala taky. V Malontech jsme se stavili v sámošce koupit brambory a smetanu na……… kulajdu 😀 😀 , doplnit zásobu piškůtůch pro ohařiska a tradadaaa honem domů. Tam jsme uložili ohaříky na pelíšky, houby do lednice a my si zajeli do Kaplice na pizzu. No a večer pak… byl program obvyklý. Hromadná a POVINNÁ!!!! 😀 konzumace kulajdy a mého spešl zeleninovohoubovýho gulášku 😀 všech v dosahu penzionu 😀 . Z čehož se tedy pro tentokrát zbaběle vyvlíknul Ondřej s tím, že tam má maminku, která udělala halušky. Ale je mi jasný, že jen nechtěl už houby ani vidět 😀

A jeden Rumíčkorozhovor: