Novohradská symfonie

Nebo taky houbová symfonie. Či podzimní symfonie. Tak tohle všechno byla naše třetí letošní dovča v Novohradkách.

Protože hub a krásnýho podzimního počasí se nám tady dostalo přehršel. Ač teda zrovinka to počasí prý nemělo být nic moc. Ale…. Novohradky naše oblíbený nám prostě přejou. Vyrazili jsme v sobotu kolem poledního a já jsem cestou kousek od Vodňan zajásala. Ta jablečná budka je funkční! Mají tam totiž výborný jablka a co hlavně -výbornej jablečnej mošt. V takových těch vacích s ventilkem. Můžu se po něm utlouct. A vzhledem k tomu, že ve čtvtek před odjezdem byla náááročná společenská akce, neměla jsem tak nějak na jiný, než nealkoholický, pitíčko moc myšlénky. Což se ovšem neslučovalo s tím, že večer se bude jasně sedět nad skleničkou něčeho dobrýho. A hektolitry skvělýho moštu vyřešily můj problém. 😀

Když jsme dorazili ke Mlejnu, akurát se tam Jirka s Ondřejem /bože je to fakt už jako, když člověk jede domů 😀 / lopotili na výstavbě příjezdový cesty k penzionu. Přepadla jsem je tam šécky včetně Ireny, Báry a Dana a jásala jak na prvního máje, že jsme zasejc zpátky. Po tak hrozně dlouhý době 😀 – celej měsíc a půl. Doma mi to přišlo jako věky, ale jak jsem vystoupila z auta, tak jak kdybychom vlastně ani neodjeli. Jak já to tady miluju. Nasáčkovali jsme se do pokoje a vzhledem k tomu, že penzion už má v tuhle dobu po sezóně, byl celej spodek čistě jen náš. Se psy je to na provoz moc prima. A protože když se něco někde staví, nemůže tam moje drahá půle chybět a ráda se nechá zapojit, netrvalo dlouho a zmizel za klukama.

I vzala jsem ohařiska a vyrazila s nima cestičkou k přehradě. Vzhledem k tomu, co tady Tali předvedla naposled, těsně před odjezdem, a vzhledem k tomu, že vždycky ráda naváže v neplechách tam, kde skončila, šla potupně na vodítku. A dobře jsem udělala. Kdyby mohla, vzala by kramle během vteřiny, bez ohledu na to, zda tam s ní někdo je, nebo není. Lomcovala se mnou na vodítku slušně. Jojo, už je to zasejc zpátky. Tentokrát jsme si to tak moc neužili, to období hodný Talinky. Odložila ho s posledním záchvěvem háráního. Nicméně rozhodla jsem se využít toho, jak to lomcuje s ní a pak následně se mnou a vložila jsem to do určitý formy cvičení. Není to pravda ideální, hned na začátku s nevyběhaným a nadupaným psem, nicméně mi situace stejně nedávala jiných možností. Takže jsme hezky a důsledně po milionkráté probraly to, že když se tahá a cloumá, tak se dál nejde. A že když se zavolá, či tiše hvízdne, tak se máme otočit a přiblížit se k tomu závaží na druhým konci vodítka…. a tak jako podobně. Výsledkem bylo to, že se po nějaký době podařilo nahodit motory a zapnout jí přijímač i vysílač. Tím pádem jsem si lajsla ji pustit z vodítka a mohli jsme si tak všichni tři užít normální procházku. Kdy, když se zavolalo, tak se přiběhlo. A mohlo se tím pádem šmejdit a zkoumat a pobíhat. Protože už se tak trochu smrákalo a já si nestihla u Ondry zjistit, jak jsme na tom momentálně se stavem prasátek v okolních lesích, nelajsla jsem si jít moc hluboko a tak jsme se jen tak šmrdolili. Ale užívali jsme si to.

Akorát, když jsme došli zpátky k Mlejnu, dorazili i Jana se Standou z vedlejších Pustých Skalin. Což je nejen vesnička na pustým místě, ale taky mimořádně půvabná vesnička. Tali to tam oblibuje především. Páč jednak, když se jde tam, máte k dispozici obří louky, který dávají ohařiskům možnost letět a pak taky je to místo, kde…. kde na rybníčku VŽDYCKY, ale fakt VŽDYCKY najdete kachny.  No, ehm…. bodejď by ne, když jsou UMĚLÝ!!! Ty tam pochopitelně budou vždycky. 😀 Já vám nevím, že tohle jí ještě do mozkovny fakt nedoputovalo. Dejme tomu, že v ní teda nic nemá, ale nos má sakra velkolepě zařízenej. Ale – jak vidí umělý kachny, tak neposlouchá, co jí říká čuchometr, ale věří očím. No nic, to jsem odbočila, ale nedalo mi to.

Jana přinesla výbornou houbovou buchtu na ochutnávku a netrvalo dlouho a sešli jsme se všichni nahoře v hospůdce. Kde Jirka zatopil v krbovkách, kde nás doplnili ještě Dan s Bárou a kde já jsem se svým pytlem plným moštu způsobila veselý podivování. No aby ne, nejsou na mě takhle zvyklí 😀 , že jo. A protože hospůdka byla taky celá jen naše, tak jsme vytáhli i ohařiska. A v uzavřený společnosti bylo tím pádem možno dát volnější ruku i Tali. Která jinak, díky hovadinám, který běžně vytváří, nemůže mít v takových situacích tak volnej režim jako Rumíček, známý to lev salůnůch. S nadšením tak Tali taky oblažovala celou společnost, která je na její neurvalý chování už zvyklá a nikoho to nepřekvapí . Takže nikoho nezaskočilo, když se – stejně jako Rumíček – chystala usednout různým spolustolovníkům na klín. Zatímco Rumíček si vybíral zásadně holky a nejvíce svý pozornosti věnoval Báře, do který se dočista dočista zamiloval už v létě, tak Tali věnovala svou pozornost převážně mužskejm – ponejvíce Ondřejovi, který by si od ní nechal dříví na hlavě štípat. Zkrátka uživali si to oba. Dobře bylo a tak se šlo pochopitelně pozdě spát. Jenže komu to vadilo, že jo. Když byl ten víkend.

Brtník vstává ráno výrazně dřív, než moje maličkost (když nemusím) a tak vzal ohařiska na ranní procházku. Do lesa…. a vrátil se s tím, že se asi zcvoknu, až tam vkročím. Aaaaaa! Srdéčko mi zaplesalo. Dali jsme si snídaničku a to vydatnou. A to pochopitelně nejen pro nás, páč přece ohaříky neošidíme, ne? 😀 A šli jsme poklábosit za Irčou a Jirkou na kávičku. Pozdimní sluníčko na terásce příjemně hřálo, nebylo kam pospíchat….. 🙂 Tomu říkám dovča.

A pak pěkně lážo plážo do lesa. Kde mně to fakt málem složilo. Ponivadž hub jak mrakůch. To už jsem dlouho nezažila. A to jsem ještě netušila, co mě čeká ve dnech příštích!! Houbařský masakéro. Houba kam se podíváš. A samý hřiby.  A taky samý hodný psi!! Teda až na jeden hrubej prohřešek ze strany flekatýho kožichu, ale to jí budiž i odpuštěno. Protože to se zrovna řítila-vyslaná Brtníkem- kopcem dolů, aby mě našla schovanou za statnou břízou. A bohužel přesně v ten okamžik, kdy se nařítila už skoro ke mně, kde už mě vteřinu před tím přepadnul Rumíček, tak to po mým pravým boku zapraskalo a já věděla, že to ne dóóbše, to ne dóóbše pane šiditelii! Se divím, že mě ty dvě srny nepřeválcovaly. No aspoň, že Rumíček je ten moc hodnej pán a stačí na něj houknout. No ale jinak byla Tali pro tenhle den překvapivě zlatá. Stačilo komunikovat normálním, naprosto normálním hlasem a naprosto normálně přivolávat, či velmi volně přivolávat tím, že se prostě zeptáte” Kdepak je ta Talinka?” případně “Kdepak jsou ti pejsi?” Co mi udělalo velkou radost, že občas dokázala přijít i sama od sebe, juknout, co tam děláte a nechat se pohladit. To jsou moc příjemný momenty.

Taky jsou příjemný momenty, když se i v lese dokážou s Rumíčkem  masakrovat. To jí zpravidla moc nebere, má ta spoustu jinejch zájmů. Ale teď ji to prozatím občas překvapivě přepadne a nebo se nechá Rumíčkem vyprovokovat.  A tak přes to, že při tý válečný vřavě hrozí, že vás převálcujou s hřibem v ruce, je vám to v podstatě jedno, protože…. se na to moc hezky kouká. Tak jsme se vám tak v těch lesích kolem Mlejna tak pěkně volně placatili až do odpoledne a vytvořili jsme zásobu hub pro celý Novohradky a přilehlý okolí. A bylo jasný, co je na pořadu dne. Výroba kulajdy a dalších houbových produktů 😀 . A protože jen s houbama nevystačíte, tak jsme museli dojet koupit zbytek proviantu a dát si taky nějakej pozdní oběd. Což byl trošánek problém, neb naše oblíbená pizzerie Pod kostelem měla zavřeno a co teď? Kapek přemýšlení vyprodukovalo nápad. Zajedem si do Hojný vody! V létě tam vařil Pepe – pravej nefalšovanej italskej kuchař, třebas tam bude i teď, po sezóně. A byl!! Stejně jako jeho vynikající těstoviny 🙂 . A s námi tam zase byli vynikající pejsci, kteří se spořádaně složili pod stůl a hnípali. Nikdo neodcházel se stolem na zádech 😀 a neprováděl jiný podobný alotria. Tak to bylo taky moc fajn.

No a večír?? Houbový orchije a opět přijemná společnost.Já se budu vopakovat, ale….jak já to tam miluju!!

 

 

 

4 komentáře u „Novohradská symfonie

  1. doufam, ze muchomurky jsou jen ilustrativni 😀 jinak to fakt zni jako naprosty nebe na zemi, az na ten vecer bez alkoholu 😀 ale mosticek taky urcite vybornej 🙂

    1. Ano prosím, muchomůrky jsou enem ilustrativní, neb jsou to velmi krásný houbičky, tak jsem si jich pořídila do mobilu asi milijoun 🙂 Moštíček je vy-ni-ka-jí-cí!! Další pytel – desetilitrovej 😀 jsem si pak vezla domů a mám ho na chalupě, kde se jím prolejvám. A ty jablíčka – to je fakt mana nebeská, sladký, šťavnatý, bez chemie, mňam

  2. Mám radost, že si Tali vzpomněla že umí být hodná i po dohárání a měli jste volné ruce na sbírání hub. Pěkné fotky??

  3. No jo občas jí i paměť slouží, ale nebývá to na dlouho 😀 . Je prostě taková jako jiná 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..