Ondynoj měl Rumíček svoje odpoledne.Aby se trochu vzpamatoval, naordinovala jsem mu – v bláhové naději, že si mu mozek a tělo odpočinou – společnou procházku s Ajďulínou. A vyrazili jsme si na Cibuli. Kde se dá loncat sem a tam a tam a sem a jste pořád tak nějak v lesním porostu. Chtěla jsem, aby si od toho hárání a marných pokusů o sex odpočinul. Mno. Tak jo. Od hárání si odpočinul. Od marných pokusů o sex nikoliv. Má to jednak v tý makovici tetkon asi trochu dost rozdaný a taky je v tomhle stejnej jako Ešus. Kastrovaná fenka bývá prostě občas vhodným objektem k bezpečnýmu sexu a ne a ne si to nechat vymluvit. Ajďulína ho citýrovala, já ho citýrovala, ale šécko marný. Furt to chtěl zkoušet. Jen když jsem fakt zahlučela – a musela jsem já, Ajdu nebral vážně vůbec – tak dal pokoj. Nicméně nevzdával se nadějí po celou procházku.

Ale jinak to bylo fajn, trošku na nás pršelo, ale komu to v tomhle létě vadí, že jo. My jsme s Katkou probraly kde co, od toho co a jak v práci, přes to, jak nás to ani jednu v tý Prahé nebaví, až po to, že jsme se dohodly, že zkusíme chodit běhat společně. Juchéé! Doufám, že nám to vydrží. Katka totiž pravila, že na Ladronce se dá běhat i za tmy, neb se tam svítí. A to je v době přicházejícího podzimu důležité věděti. Toho jsem se hnedle chytla. Já bych tam sama nejezdila, to spíš budu kroužit po sídláku, ale ve dvou se to líp táhne, takže supr. Ve čtvrtek si budem dopřávat společnýho běhu.  Prozatím jsme si dopřávaly společný procházkování. A sbíraly jsme žaludy na dekoraci. Já, páč musim mít furt něco extra, ovšem sbírala i něco jinýho. Takový zajímavý distinkce jako. Teda jednu. Na pravý rameno. Páč uprostřed sběru, když jsem se narovnala, tak najedou taková hyba do ramene a………. ne to nemoh bejt pták. To houno, co mi přistálo na rameni, bylo obrovský, myslim, že mě pos…al minimálně pterodaktyl 😀 😀 Inu už bych měla být na zážitky s hounem dost zvyklá. Tak mě to ani nějak nerozhodilo 🙂 . Na závěr prochajdy jsme si natrhaly pár jablek a vydaly se k nově zbudovaný vodní nádrži, která pod Cibulí je. Rumíček se tam naložil, jak je jeho dobrým zvykem a mohly/i jsme se vydat k domovům.

Aby mě Tali měla taky na dýl než ráno, vytáhla jsem si ji hned následovně. A zamířila s ní na konec sídláku, kde za kolejema je to hřiště pro psy. Pěkně se nám šlo. Minuly jsme pouťový atrakce, který tam právě rozkládaly a který mě inspirovaly k tomu, že tam vyrazíme příště, až to budou mít v provozu. Zašly jsme se podívat na nádraží a za nádražím se některé z nás – ukazovat netřeba – zašly podívat do křoví, aby z něj vytáhly krajíc chleba a následně ho teda na požádání i pustily a ještě dlouho měly tendence se tam chtít vrátit, páč tam byl ještě jeden, a ještě jeden ten chlebíček…. . Potkaly jsme se s milou čokoládovou labroškou a tak proběhla lidská i psí družba a pak už je to jen kousek a jsme u mostu, který nás převede přes koleje ke hřišti. A celou tu dobu jsme šly hezky s prověšeným -až po zemi se courajícím vodítkem. Tali se na mě otáčela a dělala tu kontaktní. Na hřišti nikdo nebyl a tak jsme ho měly pro sebe.

A Tali si tak střihla trochu toho agilitění.  Zaskákala si přes překážky, proskočila několikrát kruh a ! Protože je teď taková pomalá, lajsla jsem si i na to, vzít ji na kladinu. První pokus skončil tím, že uprostřed kladiny hodila masku dolů. Chtěla skočit, ale jak si to neumí vypočítat, tak prostě zas šla čuchometrem k zemi. Je to kamikadze prostě. Tak jsem to nechala být a šly jsme se prát o uzlík, házet uzlík do vejšky, přes překážky a taky uzlík schovávát. Aby měla taky trochu toho intelektuálna a ne jen samý pohybový cvičení. Pak jsem šla zkusit tu kladinu ještě jednou a z druhý strany a to už byla paráda.  Šla pomalu a hezky ji přešla celou. Že před zónou seskočila na zem je v jejím případku zcela jedno. Takže pěkně se jí to povedlo. Ještě chvíli jsme se tam šmrdolily a pak jsme se šly cournout do staré zástavby, která tady je. Pěkně mezi domkama.

A tam si Tali užila drbání. Drbání přes plot. Psí drbání. Neboli tam bylo dost psů na zahradách a ti měli zájem se poseznamovat a „poklábosit“. Jedním z nich byl seveřan. Vzhledem k jeho hlavě si netroufám, říct, že by to byl čistě malamut, nebo i příp. velký husky. Protože ta maska nebyla typická, byla hodně taková jako vlčí. Nádherný zvíře. O kousek vedle jsem si původně myslela, že se dívám na takovou tu typickou zahradní psí sochu, jak tam ten pes jakou dobu tak tiše a nehybně stál. Pak se ukázalo, že socha kolie je živá 😀 😀 . Tali si užívala psího povídání a já toho, že jsem prostě na procházce se psem – teda fenou. Bez dohodování, bez nervů, v pohodičce a s tím, že ona za mnou sama chodí a nemusím ji volat, a nic takovýho.  V jeden moment teda kapek nerf byl. To když jsme míjely otevřené dveře do zahrady a tam stál obří pitbul.  Neuklidnilo mě ani to, že na něj někdo volal Hary, takže jasně šlo o psa-psa. Ale… dohadujte se s ním pak, že ščenátka ne-e. Takže jsme přidaly do kroku a zapadly rychle za roh. A postranní uličkou se vrátily ke hřišti.

Tam už tou dobou byl jinej pesan. Páníčci si ho odchytávali, aby jim neproběhl dveřma. Ale zavolala jsem, že vzhledem k tomu, že Tali hárá, tam nejdeme a mají to pro sebe. Byli rádi, že nejdeme. Ani nevím proč??? 😀 😀 😀 . Na mostě jsme si dali průchod kolem jiných dvou pesanů a já byla na Tali hrdobec, jak hezky šlape a kouká se na mě a nedbá co ti druzí.  Hmmhmhmm pooohodička. Šly jsme a povídaly si spolu a bylo to tak, tak děsně úžasný. Na závěr jsem to namířila do okraje civilizace a daly jsme si průchod mezi lidmi, co šli od tramvaje, z nákupu, do hospody, z hospody, přešly jsme si silnici, koleje… a to už jsme byly skorem doma.

Helejte, já vím, že to je sterotypní tetkon, co vždycky nakonec napíšuu, ale ……Je to fakt taková nádhera, moct si užít takhle normální a neadrenalinovou flekatou procházku, že to se mi asi nikdá nevochodí 🙂 .