Jsem ryba – nejen znamením, ale i naturelem. A voda a možnost koupání mi děsně chybí.V mým okolí není příležitost a drahá polovice není moc ke koupání 🙁 (krom koupelí ledových) . A taky mám kapek nároky na to, kde se koupat. Ráda bych především, aby byla voda čistá. Aby mi nožky nešlochtaly, protože mi mezi prstama projelo rybniční bahno a taky vůbec nemám ráda, když při plutí narazím na nějaký zbytky stromů, pjoumatiky a tak. A tý čistý vody je dneska prostě málo. Halt, kde jsou ty doby, kdy jsem jako dítě vlezla do každý louže a bylo mi to fučik. A nebo kdy jsem celý léto trávila třeba na Stříbrňáku v Hradci nebo na Slapech. Takže teď zpravidla stojím u nějakýho kačáku a závistivě hledím na čokle řádící ve vodě.

Stejně tak to bylo standardně u našeho rybníčku, co jsem objevila v lese na chalupě. Narazila jsem na něj kdysi při poslední zdejší prochajdě s Ešátorem a Bubinkou, někdy v říjnu. Je to malinký rybníček, chráněný stromy.  A teď co jsme se přesunuli na chalupu jsme tam velmi velmi často. Ohařiska plujou za balonkama jak oživot, Tali skáče placáky z kaberny a já jen tiše slintám. Už několikátej měsíc. Když u nás byla návštěvou Peťa, tak jsem prvně vyslovila nahlas to, že by třebaaas, třebas šlo, se tady koupat. Páč ta voda vypadá čistě. Jenže, že jo … to bahno…. a sem tam nějakej ten pařez ve vodě… “Chjo, chjo, proč já sem taková cimprdlína!”

Závist je špatná vlastnost, ale v tomhle případku byla i určitým hnacím motorem 😀 . Neb jsem ondynoj v pindělí řekla sama sobě, že tam zkusím  vlézt aspoň nohama. Na kraj.  Když voni si tam choděj plout. Se ochladim a budu moct čutat Rumouškovi vodičku. Tak začátek nebyl úplně slavnej, páč jak jsem tam stoupla, tak jsem jela k zemi a chytala se břehu 😀 . Scénka jak z takovejch těch animovanejch filmů komickejch. Jíl, mazlavej blemtavej jíl. Ble. No ale, vjédro je vjédro, takže jsem se chytla trsu, narovnala se a uďála krok dál. A hle, tam už byl jíl hrubý, kamínkovatý a dalo se na něm stát, nebořila jsem se. Juchůůů. Takže jsem tam zvostala a užívala si to, že aspoň v tý vodě jsem po sukničku. Největší radost měl Rumíček, neb se mohnul věnovat svý nejoblíbenější zábavě – chytání gejzírů.

Vykopávala jsem vodu jak zběsilá, a poctivě střídala levou a pravou nohu, aby to mělo grády. Občas jsem uďála šméčko a nohy nevystřídala. K velikému údivu zrzavcovu 😀 . Občas on udělal nechtěný šméčko a do nohy se mi zahlodnul. K velikému údivu mému. Chytal vodu s takovým zaujetím, že nesledoval, co chytá 😀 😀 . A docela slušně to štípalo 😀

Tali si skákala placáky na druhým břehu a když neječela jak Xena bojovnice při svém usilovném plutí za balonkem, tak se furt snažila zjistit, co to tam podnikáme. Pak vzala Brtníkoj čáru a přeplula rybníček za náma. A nechápavě čučela, co to jako je ten bordel, kterej vytváříme a proč se tak řehtáme. Stříkající a cákající vodu nepovažuje za vodu, ale stav obecnýho ohrožení. A to přes to, že sama při těch placákách je schopna vzedmout hladinu o dva metry a vodou skropit okolí  v dosahu tak cca 2 km. 😀 . Ale vo tom se nemluví 😀 . Dostatečně zráchaný jsme se pak vydali zpátky k autu a já si tak potajmu říkala, že by….příště…. třeba, co??? Když už mám takhlenc stejnak tu sukničku durch a bombarďáky taky durch a z tílka mi kape. Tak co?? Možná?? Inu, uvidíme.

A druhej den se vidělo. Plavek nemaje, vzala jsem si sebou tílko, ještě jedny bombarďáky a směřovala jsem k rybníčku s odhodláním si zaplavat. Drapla jsem známej trs a spustila se do vody (kupodivu bez toho, abych si zase střihla čardáš 😀 ). Tam už stepoval Rumouš, který poté, co zjistil, že jdu do vody taky, ztratil rázem zájem o balonek a byl celej říčnej na gejzírování. Talimůra zamířila s Brtníkem opět k druhýmu břehu. Aby to o něco pozdějš nakonec skončilo stejně jako den před tím. Vzala mu kramle a přeplula za náma 😀 . My si mezitím s Rumíčkem báječně užili plováního a gejzírováního. Pěkně na střídačku. Chvilku se pluje za balonkem, chvilku se pluje jen tak kupředu a chvilku se gejzíruje. Vodníbože to byla nádhera. Hltala jsem to celým svým já. Už jsem dlouho se psem neplula. Naposledy to bylo ještě s Bubinkou.Rumíček byl tenkrát ještě malý smrádě, a tehdy právě objevil na Nechranický přehradě kouzlo vyčutávaný vody. No a už ho to nepustilo 😀 . To je taková krása plavat se psem! A musím pochválit Štajníka, že je to spořádanej plavec a plujeme bez nějakých karambolů. Dokonce mě i dovolil se chytit ocásku a “nechat” se táhnout 😀 /ale enem zlehýnka, nejsem tyran /.

Tali nechtěla o něco příjít, takže jak říkám,  netrvalo to zas tak dlouho a řítil se k nám po hladině flekatej remorkér. Je vždycky hrozně zvědavá, když  gejzírujeme a jako by se chtěla připojit. Nakonec si to pokaždý ale rozmyslí a jde od toho. Zpravidla zaleze do okolních keřů a smrčků a žouželí si tam balonek, vyleze, udělá pár váhavých kroků a zas to otočí zpátky. Nejradši je, když se jí podaří uzmout i druhej balonek. Ooooj to je pak bohatááá a důležitá. Odnese oba do podrostu aby tam minimálně jeden nechala. Pak předstírá, že vůbec nevíc a nechápe a vůbec…. Takže je vyslán Rumíček, aby balonek dohledal a přinesl.

Říkala jsem si, jaký to bude s Tali ve vodě, resp. s oběma najednou. Tali je nebezpečná při jakýkoliv činnosti, tak jak to bude teď? K mýmu velkýmu překvapení to byla taky paráda a pohoda. Dokázala i jen tak plavat, prostě jen tak. To mě docela udivilo. Páč jinak se vždycky čistě jen řítí za balonkem. Ječí jak prokopnutá, plave na maximum a vypadá, že u toho ze samýho vzrůša dostane infarkt /opět můj neoblíbenej drive/. Pak drapne balonek – někdy cestou ukradne i ten Rumíčkův a valí zpátky na břeh. Jen tak bezdůvodně být ve vodě a třeba si hrát, to nepřipadá v úvahu. A teď se mi podařilo, že jsem ji dovedla k tomu, že se opravdu jen a pouze plavalo. Jen tak. Dopředu a zpátky, hezky v klidu a všichni tři. Aaaaaach to je krááásná věc!!  Ani se mi nechtělo z vody ven. Jak malý děcko 😀 😀

Jenže čas kvapí, že jo. Takže po hodině a půl, že teda půjdeme dom. Vzala jsem si sukničku, suchý tílko a to co jsem měla ve vodě jsem prostě vzala do ruky. A cestou zpátky házela pesanům balonky. A asi nejen balonky 😀 páč nejednou koukám…a bombarďáky fuč!!!Moje oblíbený puntikatý, krajtový!!! 🙂 Představa opuštěných bombarďáků na cestě mi nedala spát i otočili jsme to zpátky a vyslali našeho nejlepčího týmovýho vyhledávače Rumíčka vpřed. Je to pejsek šikovný, takže … ano našel! A ani jeden puntik na cestě nenechal, donesl statečně a udatně paničce bombarďáky zpět. A jak byl u toho veledůležitej. No aby ne, když na nich pánčičce tak záleželo 😀 😀 . Byla jsem i docela ráda, že v těch místech člověk spíš nikoho nepotká 😀 😀 😀 😀 ,  páč pohled na psího šikulu, jak cválá lesní cestou a v hubě má kalhotky…. no nevim 😀 😀 😀 . No nic, přátelé, to není všechno, víte?? Já se musím pochlubit, jak šikovná já jsem taky. Tohle bylo v úterý. No a dneska, když to píšu, tedy v pátek…………. jsem o jedny bombarďáky přeci jen chudší. Ano, to nepochopíte, dokázala jsem to znovu. 😀 😀 Prostě jsem cestou z koupání házela, a házela  a zase asi nejen ty balonky, že jo….. takže místní myslivec bude mít asi veselo, až půjde na obchůzku a někde na cestně nebo vlajíc na křoví je spatří . Já vůbec nechápu jak to dělám?? To přece nejni možný už. Vracela jsem se, ale páč už jsme byli přímo u auta, když jsem to zjistila, tak jsem se vrátila jen tak půl cesty. Čas opět nečekal a na nás naopak čekalo ještě dost práce. A tyhle nebyly puntikatokrajtový. Ale třebas tam na mě počkaj?? Když kolem nepůjde lišák fetišista 😀 .