Vyrazila jsem si do dálav. Chystala jsem se k tomuhle kroku už dáááááááááávno. Tak dávno, že tolik áááá asi ani v počítadle nejni :D.

Budiž mi maličkou omluvou to, že se mi nechtělo na tu dobu, kdy vyrazím,  opustit ohaříky a hlavně druhou půli. Neb ta je schopná se o ohaříky postarat, ale o sebe již méně. Ne, že byl líný, nebo neschopný, ale jídlo považuje za zdržování a nutný zlo. Takže mi bylo jasný, jak to s jeho stravováním bude, když tam nebudu já 🙂 . A protože se jedná o dlouhou a hubenou tyč, nikoliv člověka, tak stačí vynechat jedno jídlo a už je ho půlka.

Každopádně jsem tuhle návštěvu svojí jmenovkyni prostě dlužila. A dluhy nejsou dobrá věc.  Takže jsem si teď řekla, že do toho seknu a vydám se na cestu. A spojím dvě věci – neboli přijedu a ještě …. přijedu jako narozeninový překvapení!!!! Tse, to je něco. A začala jsem kout pikle s Petinou maminkou. Stanoven den a hodina příjezdu a strategie celý akce, aby nám z ní oslavenkyně nemohla vyklouznout. To bylo hlavně na mamince, ta měla za úkol ji dostat z domova do restaurace a zajistit, že ten konkrétní víkend nebude mít naplánovanou nějakou akci, nebo povinnost. Všechno klaplo.

Tyjo, po sto letech pojedu vlakem dál, než jednu zastávku a Prnďolínem navrch, to bude dobrodrůžo. Taky bylo, ale hlavně proto, že ač jsem samotný narozeninový dárek začala chystat s dostatečným předstihem, tak jeho zhotovení se ne a ne a nedařilo. Vypadalo to, že budu jediným dárkem, kterej na tu oslavičku dorazí. Naštěstí jsou ve Fotolabu moc šikovný lidi-hlavně jedna paní a i když to vypadalo beznadějně, tak tu nádhernou fotku, kterou jsem chtěla dostat na plátno a pro kompozici fotky to nevycházelo , tak ji tam nakonec šikovně dostala. Pak zbývalo doufat, že se to stihne, dřív než pojedu. A stihlo!  A i já jsem stihla vlak. Mohla se pohodlně usalašit u okýnka a tradáááá jedeme. Sviští to vážně hodně rychle, ani kolikrát nemáte šanci při těch 160 km za hodinu přečíst, co jste to právě mihuli za město :-). Tři hoďky a jste na druhým konci republiky. Naprostá pohodička. Jen teda s vodou mají kapek potíž, neb v půlce cesty už někde netekla. Docela blbý teda.

Z nádraží jsem vypálila hledat restauraci a byla překvapená, že jsem o ni po pár krocích doslova zakopla. Nějak jsem myslela, že to bude dál. Ale tady je evidentně všechno blízko (a mají tu krásný kostely).

Očíhla jsem lidi na zahrádce, jestli nesedí tam a dobrý. Mohla jsem se vplížit dovnitř. Akorát, když jsem napochodovala doprostřed, tak se oslavenkyně otočila a ….. nojooo, jasně, koukala jak ten puk 😀 . Já jsem jí totiž ještě ten den volala a dozvěděla jsem se, že maminka na ni chystá nějakou boudu a děsně ji s tím tejrá 😀  a dohodly jsme se, že mi v sobotu zavolá o co šlo 😀 😀 : D . Bylo to taaaak moc prima!! Měla jsem taky radost, že to klaplo, vlastně stejnou jako Peťa.  Tak už bylo jasný, že v sobotu si volat nemusíme, když to mám v přímým přenosu 😀 😀 😀 . Byl to moc fajn večer s výborným řeckým jídlem a vínem. Jen ten závěr teda!! Jana, Peti maminka, mi uzmula placení a zatáhla to sama. Což teda v plánu jako vůbec nebylo. No ale, tak si pomůžeme jinak, zrodil se mi v hlavě nápad.

Protože se nevídáme často, proklábosily jsme půlku noci a šly spát vlastně až skorem za ranního kuropění. Společnost nám k tomu dělala – jak jinak taky – rozličná zvěř. Holky jsou totiž v majetku kočkopsím.

Peti maminka má Darečka – „černou vižlu“ (nečekaný to dar lásky mezi vižlí fenkou a francouzkým auvergenským ohaříkem)

 a k tomu jí barevně ladí černá kočička Elsička. Postarší to moudrá kočičí dáma.

Nahoře s Peťou pak bivakuje hlavně vižlajda Cuprum (mnou nazývaná Kuprumicee-vopicee 😀 )

 a dva kočkouři. Edík

a Felini.

Zachráněnci z protějšího parku. S Edíkem jsme si padli do oka. Je to zrzavec a sucháč k tomu. Mazel umazlenej. Kdyby nebyla doma Talimůra, jel se mnou dom 😀 . Felini je takový na cizí bojácnější, ale  pohladit se nechá, to ne že ne.

A Cuprum? To je prostě užvaněná vižlí princezna. Pochopitelně i pro zvířenu jsem měla dárečky. Jasně vedly ty, který se dají sežrat 😀 . Ale Darek byl uchvácen zeleným látkovým uzlíkem, původně určeným pro Cuprumku. Zabavil si ho pro sebe a protože v sobě vižlu nezapře, preclíkoval ščastně prostorem. A všem ukazoval – jen ukazoval, sahat se nesmí, to je jasný 😀 😀 – co to má za úžasnost. Fšicí se museli podívat a vobdivovat, jen zlehýnka, aby se uzlik nerozplynul 😀 😀 😀 . Jediní, kdo se nezúčastnil rozruchu, byly myšky Bodlinky, který bydlí v akvárku a Zorča s Diktandem, kteří bydlí…. ve stáji, neb jsou to koníci.

No, ráno se vstávalo krapítek pozdějš, to je jasný. A po snídani se vyrazilo na výlet. Podél řeky Olše. Ta mě naprosto uchvátila. Je to úchvatná řeka plná oblázků a kamínků s čistou vodou, která je místy i hodně mělká a jinde si zurčí v malých peřejích.

Bylo moc příjemný se cestou spustit ze břehu a ráchat se tam s oběma pesanama. Řeka na rozdíl od klidné hladiny rybníka má tu nevýhodu, že pokud nejste dostatečně rychlý, tak pak čučíte, jak vám ten aportík mizí směr móře 😀 . Došly jsme k soutoku Olše s Odrou a ta byla úplně jiná.

Otočily jsme to zpátky a mašírovaly na oběd. Ten byl domácí a moc dobrý. Cuketový zelí jsem ještě nejedla. Abych srovnala to včerejší skóre v placení došly jsme si všechny do výborný cukrárny, moderní, ale útulný. S vynikajícíma dobrůtkama a kávičkou. Proto jsem si dala ty kafe rovnou dvě.  To mě taky udivilo na tomhle městě, že tady mají tak výbornou gastronomii. Už když jsme tu byli kdysi před lety s Brtníkem, v rámci dovolený, jsme koukali jak skvělou pizzerii tady mají. Teď navrch ta řecká restaurace a cukrárna. No nestačila jsem koukat. Stejně tak jako na tu přírodu. Měla jsem představu čistě průmyslovýho města, ale musím říct, že jsem Petě několikrát zopakovala, jak ji závidím ty venčící možnosti. Chodit podél řeky, kde stromy dávají chladivý stín, je v tomhle počasí zatracený terno.

A to jsem ještě neabsolvovala koupáníčko v Kališoku, neboli Kalichu, což je místní velké jezero. S nádherně čistou vodou. Čekal na nás poté, co jsme vyrazily za Zorčou a Diktandem do stájí. Zorča měla ten den na pořadu venčení se a………. pasení se. Což je její nejoblíbenější zábava. Ve výbězích není tráva a tak ji Peťa bere skorem každý den na prochajdu, aby si mohla spokojeně narvat pupek něčím zeleným.

Jako správná ženská má halt Zorča pro žrádlo slabost. A tak, když jsme došly na břeh Odry, rvala to do sebe pod tlakem. Suchý halt je jen suchý, nad zelený není. Což ale … možná přehodnotila trošku, kdy jsem jí nabídla čerstvě utržený broskvičky ze stromu, co rostl u stájí. Chutnaly, chutnaly, stejně tak i Diktandovi. Oběma jim Peťa nabídla dáreček, který jsem jim dovezla a tím byla sušená vojtěška v bio kvalitě z naší louky. Prej mňáááám 😀 😀 😀 pochvalovali si.   A my posléze taky. To koupáníčko.

Booože to byla náádhera. Voda byla příjemně chladivá a neskutečně čistá. Naprostej lábuš. I proto, že jsme se do stájí a na koupání dopravovaly přes město. Peťa na kole a já…. na kolobrndě. Dobře jsem si mákla. Začátek byl takovej kapek strnulej, páč jsem se bála, abych s sebou hlavně na silnici neflákla, takže jsem se soustřeďovala a soustřeďovala 😀 . Ale zpáteční cestu jsem si dost užívala. A tělo taky – vzhledem k tomu obžerství v cukrárně. Ovšem užívalo si to jen do momentu, než jsme pak zastavily před domem 😀 😀 😀 . To si to užívání přehodnotilo na jáááu mě bolí koleno 😀 . No zkrátka nezvyklý druh pohybu. Ale bavilo mě to.

K večeři jsme si na domácím ftipném leč výkonnném grilečku (ano grilečku, páč to je takovej maaalilinkatej přístroj, to se nemůže říkat gril, ale grileček 😀 ) vyrobily večeři z hambáčů, špuntly ještě jedno prosecco a jak jinak – krafaly. Ale tentokrát zodpovědně, hezky jen do půl jedný 😀 . Páč ráno to chtělo vstát krapet dřív než v sobotu. Abychom stihly ještě vyrazit k vodě a užít si další procházku kolem Olše, tentokrát na druhou stranu. Jak jinak – lábuš to byl. I jsem  ledňáčka viděla. Pravda kapek hodně z dálky, neb to není parkový kosák, ale tu modrou nepřehlídnete. Ohařiska si spokojeně poletovali.

Jen teda Dareček trochu umírněně, páč si ten den předtím při blbnutí a lítání způsobil nějakou potíž pohybovou, ale rozhýbal to a bylo to nakonec dobrý.  Tím, že tolik nelítal, se povedlo i pár fotek. Ono totiž s obyč foťákem v telefénu toho černýho psa prostě blbě zachytíte.  Ale tak něco se snad i povidlo a tak jsme ještě před odjezdem rychle postahovaly fotky, vypily kafe a pak už  se muselo frčet. Čas totiž hrozně utíkal. Takže pak bylo rozloučení na nádraží rychlý a já valila na vlak. Což bylo dobře, ty dlouhý loučení člověk nerad.

Vlak byl narvanej až do posledního místečka, který jsem v sobotu ulovila já. Hezky v jídelním voze! Není to ideál? Tři hodiny v jídeláku? 😀 😀 Společnost mi navíc dělal malej chlupatej cestovatel – kavalírek, kterej usoudil, že nejlíp se mu pojede, když mi ulehne na nohy 😀 😀  . Přesvědčila jsem jeho paničku, že jsem zvyklá být zavalená trošku větším kalibrem, tak ať ho nechá, neb mi to vážně vůbec nevadí. A potichu jsem se těšila na svoje chlupatý ščestí. Jenže to jsem se musela ještě z Prahé dopravit k nám na chalupu. A tak mě čekala další hodina a půl ve vlaku. Plus velmi úmorný čekání na nádraží, kde žádný nádraží néjni. Prostě hnusnej udusanej prašnej plac. Na parným slunci vyloženě nádhera. Zajímavý řešení jednoho pražskýho nádraží s názvem Bubny. 😀 Každopádně jsem to přežila a když jsem dorazila na chalupu, bylo pochopitelně velkovítání. Dostala jsem botu, ručník a spoustu slintů, neb jsem byla oblemcána.  😀 😀 . Ale to se musí, to se při návratech prostě musí. Podle páníčka byli prý takový nesví a chodili koukat k plotu, ešivá se nezjevím. Tak hlavně, že se nezjevili voni, když jsem pak přijela 😀 😀  .

No a na závěr si dáme kvíz s názvem: Kdo najde pejskaAA? 😀

a jeden krátkej dialog: