Na chviličku malinkou, žijeme teď s Talinkou.

Naše děsná Tazyymíra, někde asi hrách přebírá.

Doma máme pejsky dva, to teď často nebývá.

Musím si to děsně užít, než zas budu nervy tužit.Hele, lidi to je vám teď taková pohodička. Tali se sice chystala – chystá??? – hárat, ale zatím ničehož nerozvinula. Dokonce ani TAM se nerozvinula 😀 . Naopak, tam se k našemu překvapení svinula, ač už se rozvíjet začala. Diuný takový teda.  Vona musí mít furt nějaký vofuky s tím háráním.  Takže – já teď neříkám, že už brzo pojedeme na dovolenou, já řikám, že nevím, kdy pojedeme na dovolenou. Páč to by jaksi nebylo proveditelný. Se dvěma na jednom pokoji 😀  A navíc o tom, jak být s háravou fenou v penzionu ani nepřemýšlím.

Každopádně Tali by teda měla hárat, chystala se hárat a s tím je spojený zase to, že je  z ní milý stvoření, stvoření s kterým se dá dohovořit – povětšinou. A ne naopak, že povětšinou se nedohovoříme a náhodou se nám to někdy povede. Ne prostě na ni můžete mluvit a ona reaguje. Ach ty kynologický ráji, jak je to příjemné do tebe načíhnout 😀 😀 😀 😀  .

Ne fakt, třebas zrovna v neděli v podvečer. Přivezli nám valník a já jsem tam šla házet cihly. A … a… no oba psi tam byli se mnou. Tak jako normálka, tak jak by to mělo a mohlo být. A ne, že furt budete zalígrovaný a nebo na šňůře a pod neustálým dozorem…  A když se Tali štrachala na cestu, tak se stačilo otázat CO tam jako dělá? a kde by měla bejt?… a ona šla. Pokud se zastavila a čučela, cože je to za blbej dotaz asi, stačilo říct : “Tak a dost, du pro tebe a jedeš domu, spratku jeden flekatej.” Aaaa uuuuž šupajdila zpátky. A čučela ešivá to je jako myšlený vážně 😀 . Tooo mě tak bavíííí, baví, baví mě to moc. Mluvíme, mluvíme, nezupákujeme. Jasně, že někdy se musí “houknout” , ale je to houknutí lidský, připomínací takový, není to o tom neskutečným zupáctví, bez kterýho v nedávným období nebylo zas možný a který je pro mě hrozně nepříjemný a bez kterýho ona v těch určitých obdobích prostě nefunguje (a leckdy ani na šňůře 🙁 )

V sobotu v podvečer jsem je nejdřív vzala oba dva na pole hned za naší loukou a nechala je proběhnout se. Jen tak. Pak jsem vzala Rumíčka a prokřižovali jsme spolu to pole pořádně sem a tam a měli možnost si trochu potrénovat se spolupracujícím zajícem. Pole už jsou hodně posečený, takže přehledný, vynikající na trénink. Jak se o nějakou chvíli později ukázalo s Tali.

Ta si trochu poplákla za plotem, že ji nebereme s sebou a když jsme se vrátili, urvala mi málem hlavu. Začátek jsme si daly na lonžce a zařadily jsme do toho i trochu běhu, aby měla pohyb, který ji baví. Trošku jsme pracovaly i na zastavování a taky trochu na té pozornosti v poli jako takovým. U meliorační strouhy jsem ji pustila, aby se mohla proběhnout. No, pak jsem měla trochu plný ruce práce, protože jak na horní části pole zvládala reagovat, tak tady dole ne-e. Navíc zajela do neposečený části a hopsala tam jako králík a pekla na mě zvysoka. Co ji přimnělo k návratu, zda to, že před ní nečekaně vypálil srnec a nebo to, že jsem fakt zařvala hromovým hlasem, nevím. Tipovala bych to na toho srnce :D, protože nestačila zjistit, co jí to vybuchlo pod nohama. Každopádně jsem ji teda dostala k sobě, loncala se zaraženě. Takže konec svoboděnky a jdeme pěkně na lonžce . A tu oko mé spatřilo toho stejnýho zajíce, jako jsme potkali s Rumíčkem(předpokládám, že to byl ten samej, protože to byla stejná velikost, vižle takový hubený, nohatý a trčel na tom stejným fleku, co jsme ho s Rumíčkem potkali prve.) Takže pochod směr zajíc a naprosto totožný průběh, jako předtím. Zajíc popoběhl a sedl. V obou případech měli ohaříci čekej, Tali teda k tomu ještě sedni, aby byla víc v klidu, její vystavení rozhodně v tomhle případku není pevný 😀 . Chvíli jsme byli všichni statický, pak jsem dala povel vpřed a popošly jsme, zajíc taky. A po naprosto stejný trase, on se neodchýlil snad ani o cenťák. Takhle nám dál příležitost asi 3x  a pak, zase v tom stejným místě jako prve, se rozběhl a kopíroval svou přechozí cestičku. Fajn bylo, že Tali dokázala vnímnout. Kdeže je ta doba, kdy jí už zajíc vypálil před nosem a člověk ji dokázal zastavit. Teď bych neuspěla, ale jsem ráda, že neplachtím  a ona si skutečně sedne. Zajocha jsem nechala odběhnout a kopírovaly jsme spolu místa, kudy běžel a trénovaly to, že i na stopě mě má vnímat. Na naší louce jsem ji odcvakla a… ona šla se mnou. Ne jako nedávno, kdy by vzala kramle a tradaaa do pryč a člověk by ji musel z tý stopky odcvaknout až za brankou, na zahradě.

Stejně fajn bylo, že když přišla na návštěvu Emička, tak …..  pro tentokrát si mohli všichni hrát a běhat po louce, všichni hezky na volno, nikdo nikam neutíkal. Já jsem mohla i hovořit s Emičky paničkou, zatímco Brtník sochal ořech z opuky. Na zavolání přišlo vysmátý flekatý telátko, častokrát se i nahlásilo samo. A vy víte, že teď je to o tom, že se nemusíte bát ji pustit, že to mezi váma funguje. Jasně, není to na dokonalost, ale to je jedno, důležitý je, že to není o tom, že ona peče na všechno a na všechny. Baví ji s váma podnikat všechno co navrhnete, takže se učí nosit konev k barelu a hrozně jí to baví. Takže se učí nosit věci od jednoho k druhýmu a děsně jí to baví. Baví jí to a ne jako donedávna, kdy by ji jakýkoliv náznak spolupráce vedl k tomu, že to zapře, že zapře vás, sebe, šéécko.  Začnou se masit s Rumíčkem a  masakéro pokračuje i když je vyhodíte na louku, ať to rozvorají tam. To už taky nebylo možný, protože jakmile by se dostala ven, zájem o hru by skončil a jediný, co by nastalo, by bylo to, že vezme kramle a budete ji hledat na nejvzdálenějším konci pole u sousední vesnice. Prostě je to běžnej a normální život a ne blázinec, kdy musíte být neustále ve střehu. A je to děsně fajn. A já tímto vznáším prosbu a motlitbu k psí hvězdě Sirius, že aby uďála čáry máry Tazzy fuč, Talinko ty s náma buď! 🙂