Jo, tohle přesně je ta flekatá potvora!Dvě v jednom balení. Bohužel ne kindrvajíčko, že by nás jako čekalo hezký překvapení :D.

Vyjedeme na výlet na Milešovku a tam je s námi v podstatě milá, hodná slečna Džekylová, která se chová přiměřeně, má průchodný uši a je ráda v naší společnosti. A užívá si to. Pobíhá kolem, HRAJE SI a nemusíme ji odnikud lovit, stačí zavolat. Zavolat a ne hulákat jak zupák. Dokonce i když mluvím velmi potichu, tak NASLOUCHÁ. Nikoliv poslouchá, ale naslouchá. Věc nevídáná 🙂 – Vylezeme nahoru, pohoda mezi spoustou lidí, i ti čtyři psi ji nechávají v klidu i když ten jeden ječí, jak prokopnutej. Jediným “nešvarem” je převeliká rozjásanost, když se přinese jídlo 😀 (ale  tomu já rozumím 😀 ) , a to spraví zamražený obličej, napomenutí a následně to, že dostanou žužlopásky a tak ví, že není škodná. Ani cestou dolů pohyb na vodítku není problém, pohyb bez vodítka není problém, odvolání z lesa není problém, dokonce ani odvolání z rozlehlý louky na úpatí není problém. Jen v momentě, kdy proti nám vyběhne místní voříšek se nám napíná vodítko a nevnímá se. Ale to není nic proti ničemu, pochopitelně. A dokonce, když ji zavedu k plotu se slepičkama, tak tam nejsem sama, ale je tam se mnou a chová se moc hezky. Tooo je naše slečna Džekylová. Slečna, která dokáže přijít, když se zastavím a opřít se o mě bokem. Jen tak.

Přejedeme zpět těch cca šestaosmdesát kilometrů a návratem na chalupu se nám objeví madam Hajdová. Vyjdeme ze zahrady, na lonžce (protože nemít ji uvázanou, nemám ji vůbec) a ………… vypálí si, nevnímá, urvala by mi ruku. Když zajdeme do vysoký trávy – neexistuju, nikdo neexistuje. Přivolání nula, nula a nekonečná nula. Když zmerčí, že k nám jde na návštěvu Emička, tu ruku mi hodlá urvat definitivně. Má smůlu. A já jsem ráda, že je na kšírách. Dokud je na lonži, hrála by si s Emičkou. Jakmile lonž pustím, vezme kramle a strhne Emu s sebou. Plíce si můžu vyhulákat a k ničemu mi to nebude. Doběhnu je, drapnu konec lonžky a vláčím ji zpátky. Za trest jede do baráku. A s Emičkou zůstává venku Rumíček. Má tak aspoň trochu příležitost si s ní pohrát. Protože když je na scéně Tali, nemá šanci.

Ječí v chalupě, jak když měsíce nebyla venku. Nechám ji chvíli vykysat a pak ji vezmu ven, opět na lonži, protože jinak to nemá cenu. Holky si chvilku pohrajou, ale takhle to není o ničem. Je to víc nebezpečný pro všechny – a hlavně pro mě – než aby to byla zábava. Když odejdou, vracím se zpátky k tomu, kde jsme byly předtím, než přišli. Půjdeme hezky a spolu na tu louku. To ovšem máme každá trochu jiný představy teda. Opět vypálí a já to opět zaříznu. Zastavím se a čekám až se madam Hajdová uklidní. Zase přišlo zmítání a ječení. Ječí, jak kdybych ji párala za živa a přitom jí sponkovačkou útroby příbíjela k podlaze. Hroznej zvuk, opravdu. Fakt to vypadá, že jí u toho týrám. Ale já jsem pouze zticha a odmítám se hnout, dokud to nebude podle mých představ. Ovšem uši se mi kroutí z toho jekotu. Vydrží dlouho. Já ale taky. Pak se uklidní a volným krokem zajdem do tý trávy. Konečně 😀 . Chvilku ji nechám a pak ji párkát přivolám. A pak už má volno. Pravda jen teda na dýlku tý lonže, ale každej to má tak, jak si to udělá. Já si mezitím češu třešně a tak se po nějaký době madam připojí a rveme si ten pupek spolu.

A spolu se i vracíme zpátky na zahradu. Ledva klapne branka, je tady zpátky slečka Džekyllová.

To by vás z toho švihlo 😀 😀