Na Milešovku

Jo, na Milešovku. Tam se musí vydat každej náš pes. To už je asi nějaká naše tradice. Takže to čekalo i Tazzymíru.  A v pondělí jsme vyrazili. Jako vždycky z chalupy. Jsou prázdniny a tak se všude co? Opravujou silnice. A to i ty malý. Taaakže tudy ne, tady to taky nejde…. Zkrátka trochu jsme se projeli.

Ale dorazili. Cestou jsem i viděla ty sady pod Milešovkou, který po desetiletích, kdy je zlikvidovalo komunistický hospodaření, obnovuje jeden prozíravý člověk jménem Daniel Pitka. Shodou okolností jsem o něm teď četla a moc mě to potěšilo.   Ač je majetný, tak mu záleží na tom, co se s přírodou a okolní krajinou děje a jak bychom se k ní měli chovat. Věc v dnešní době dost nevídaná.

Zaparkovali jsme v Milešově a jako vždycky vyrazili naší oblíbenou cestou. Když jsme tu byli naposledy, ťapala s námi ještě Bubinka a společnost nám dělala skupinka dam kolem nějakýho buddhistickýho mnicha. Trochu jsem si sentimentálně zavzpomínala. Teď kolem nás rotovaly Fleky a výstup byl víc než svižnej.

Musím ale Tazzymíru pochválit. Tak jako na všech výletech, fungovala hezky. Vnímala a i poslouchala. Takže nám to šlapalo jedna báseň. Občas jsme minuli někoho, kdo už kráčel dolů a tak byla možnost potrénovat si nevšímání a míjení lidí. A občas nám to někdo bojkotoval. Protože ohařící k tomu prostě vybízí.  Dost často, když došlo na povelování, že mají jít s námi a nikoho si nevšímat, se ozývalo, že neee, nám to vůbec nevadí a byla zahájena družba. Jen až skoro po vrcholem. To jsme potkali paní se dvěma odrostlýma dětma. Kluk a holčička. Paní  se po spatření ohařisek úplně rozzářila a pak se jako jedna z mála zeptala, jestli může. No jasně že mohla. A nejradostnější byl Rumíček. Hopíkal a vítal paní, jak když se vrátila z cest po sto letech. 😀 Holčička stála stranou a bylo vidět, že se bojí. Maminka to i potvrdila. Nebojí se jen velkých psů, jako je třeba vlkodav 😀 . Což tedy nesplňovala ani Tazzymíra. 😀 O kousek dál jsme udělali tradiční foto pod starýma bukama. Jako první se tam kdysi fotil právě Ešátor. Tak na jeho počest si to vždycky zopáknem.

Nahoře už bylo docela dost lidí a já se těšila, jak si narvem pupek. Ono při výstupu jednomu vytráví. Našla jsem poslední volný stůl pod stromama a usadila nás tam. Brtník šel pro provijant. Párečky, zelňačka, pivíčko. A pro ohařiska čerstvou vodičku, Bebe sůši a žužlopásky ( z batohu).

Bylo krásně, pohodička, co nám chybělo? Vůůůbec nic. A tak jsem si šupajdila pro kafíčko. Tam jsme si s obsluhou střihli ftipnou scénku. Neb jsem si do kafe zcela netradičně šla dát cukr. A protože jsem pako, pocukrovala jsem jim pult. I jsem zahanbeně pravila, teda spíš právě zapěla “JeEEE já vám to to tady pocukrovalaAAÁ!”  V odpověď mi slečna za barem zazpívala :”To nevadiiÍÍ já to zase utřůůŮŮ.” 😀 A její parťák to dorazil trylkem “Ty si ale drzááÁÁ!’ 😀 A to už jsme se řezali všichni tři 😀 A tím pádem on rozlil to, co nesl. A my dvě jezinky jsme se mu smály. Sadisticky jsem mu sdělila tu cennou informaci, že :” Panbůh trestá do tří sekund, minut, dní…….” A posmívala jsem se mu. Položil ten dekl s vodou, co nesl a začal odpočítávat “3-2-1” … Nechala jsem ho, ať se v těch počtech trochu teda pocvičí. A když skončil pln očekáváni, zda dojde tedy tím pádem i na mě, líbeznė jsem se usmála a poinformovala ho, že na mne se to nevztahuje 😀 Smály jsme se se slečnou servírkou dost. Jo, prostë ženský jsou někdy jezinky a baví je to. Že, milé dámy? Když jsem dorazila s kafem ke stolu, ještě jsem se smála a musela tudíž poreferovat o důvodu svýho veselí. Brtník nebožáka pochopitelně kolegiálně politoval, jak jinak.

Dopila jsem kafe, a při odchodu zkusila s Rumíčkem, zdaliž se mu podaří vyhodit kelímek. Koše byly ale tentokrát moc vysoký, takže nám to nevyšlo. Aby byla alespoň nějaká záslužná činnost psí, dostali ohaříci k umytí misky od polévky. A my je tím pádem mohli vyhodit čistě vypucovaný mezi plast, nikoliv do směsky.

Šla jsem s oběma ohařiskama kapek napřed, protože Brtnik musel telefénovat. Tak si aspoñ Tazzymíra pocvičila pomalou chůzi na vodítku při pohybu na prudký a kamenitý, úzký stezičce. Jooo kdyby jí to tak šlo i v reálu, to by byla krása. Následoval krutý boj o vodítko střídaný s šíleným sebebičováním 😀 . Radši jsme se jí všichni klidili z cesty . A my si šli s Rumíčkem hrát se špalíčkem, co jsme si našli.

Dole jsme byli natošup. Tím, že jsme tam opakovaně, přijde mi to dneska už jako lehkovýlet. Šup nahoru a hurá dolů. Na konci trasy je pod Milešovkou krásná louka. A já chtěla, že tam necháme Tali její volnou chvilku. Oba pánové se utábořili ve stínu a já se šla péct na sluníčko, aby nebyla bez dozoru. Čuchala si, chodila sem a tam, žádný nepravosti .Využili jsme vhodnosti situace a šli se schovat. Během chvilinky byla u nás a už jsme se vraceli k autu. Tam jsme se šly spolu ještě podívat na slepičky a pak už šup ohařiska do kufru a…… Koláče….. ZA VOLANT. Čekalo mě celých 86 km zpátky na chalupu. A abych to měla zpestřený hned na začátku, tak kousek od Milešova, v lese na velmi, velmi úzký silnici a navíc v zatáčce, se na mě v našem pruhu vyřítilo v plný rychlosti obří bilý auto s blonckou za volantem ( blonďaté dámy prominou, ale tohle je specifický druh řidiček – ve velkým drahým a silným autě, který tak nějak neovládají. Jedna už mě kupř. smetla málem na přechodu a další nás přehlídla na dálnici a chtěla se zařadit do pruhu vpravo, aniž by se podívala. Ještě, že je Brtník velmi zdařilý a předvídavý řidič a tak to od ní čekal, jinak by to bylo drsný. Ani to tehdy nezaregistrovala,brr) . Jsem na sebe hrdobec. Zvládla jsem to!!!!!!! Stejně jako těch zbývajícich osmdesát kiláků. Moje nejdelší jízda 🙂 . A moc prima výlet.

 

P.S. Prosím o shovívavost při čtení, píšu v dost trudných podmínkách, ani zarovnat do bloku text nemužu, chyby se na malým monitorku blbě hledají a vyexpedovat článek je peklo. Díky za pochopení.

 

2 komentáře u „Na Milešovku

  1. Dost jsem.se pobavila tez:D i jen zprosredkovane, talinka byla hodna, umicek si uzil druzenicko a kolaaace zvladla rizeni i s prekerni situaci! gratulace 🙂

    1. Nooo jo, byla jsem megavýborná řidička 😀 😀 . Fuj hnus to byl. A to člověk nejede rychle, páč ví, že nevidí, a neví co čekat-naštěstí. Jinak jsme buď byly v sobě nebo já v příkopu. Ale jinak mě to baví, zatím pořád, to jsem ráda. A ještě se furt bojím 😀 – to jsem taky ráda 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..