Dobrej den

Jo dobrej. To nezdravím, to konstatuju. Že ten den byl výjimečně dobrej.Jeden z mála. Když se na ty dny budu koukat podle toho, jak to jde s Tali. Jak jsem už psala- skončila už na stopce naprosto všude včetně naší louky. A tudíž pohyb dodáváme tím během.

Takže v to pindělí, který krásně nastartoval Rumíček tím přenádherným prezentem, si někdo řekl, že když jsem měla tak krásný ráno,  mohl by to v týhle úrovni v podstatě nechat a tak se nám vyvedlo i odpoledne. Cestou na chalupu jsme chytli kolonu. Hm, jak typické pro naši malou republiku, kde nikdo nic nedodržuje. Tudíž ani předepsanou rychlost a následně ani zipování. Což obé způsobí to, že se v obou pruzích dálnice udělá co? No jasně, opak průjmu.

Takže když jsme dorazili a vypustili tu zločineckou bandu z baráku, kde chrápali, mašírovala jsem se hnedle převléct, abychom mohli oookamžitě vyrazit. Ohařiska zatím bláznivě radostně poletovali zahradou a česali si třešně. A kradli mi boty. A roznášeli je po okolí. A prali se. A zabili Brtníka. A pak hýkali u plotu. Teda hýkali. Hýkala. Jedna. Flekatá. Rumíček není žádnej osel, ten nehýká. Ten jen kvoká. Teď teda ani nekvoknul, páč mě kušnu plnou boty.

Se stopkou v ruce a psem na zádech jsem se dostavila k brance. Opět nejdřívějc následovalo uklidnění u branky a až pak se vyrazilo. Protože si madam nepamatuje nic, tohle mají dost společný s Brtnikem 😀 , trošku jsme si zase počekali na hraně pole. Ale kontakty se kupodivu spojily tentokrát o něco dřív. A vyrážíme. Opět neplachtím a teď je i tempo víc než přijatelný. Naopak několikrát je stopka povolená tak, že musím dávat pozor, abych se do ní nezamotala. Neb pak může taky někdy být stav, že je otázkou vteřiny, kdy jí křupne a pokud bych tam měla nohu, nebude to nic hezkýho. Brtník a jeho kotníky jsou důkazem. Jeho takhle usmažila už dvakrát do puchýřů a ošklivých spálenin, kdy skončil i u pana dochtora.

Opět říkám to svý “Tempo, tempo” a doufám, že se to jednou v mozku spojí tak, aby ten běh byl bezpečný. Nebo aspoň trochu bezpečný. Rumíček je opět vyslán do prostoru a my jedeme. A jedeme hezky.  V podstatě bylo málo momentů, kdy doopravdy zatáhla. Dole tentokrát proběhneme celou délku pole a já chvíli lovím Rumouše. Pískání opět nepřipadá v úvahu a hlas opět patří spíše tak třináctiletému chlapci :D. Trošku mu to trvá, než se dostavil a tak nasadím velepřísný výraz. Tali má mezitím čekej. A hezky čeká, nezvedá se, jak je jejím zvykem. Fajn. Tak chvilku procvičíme pozornost na mou maličkost a pak jí dávám volno. Stopkový volno, pochopitelně, ale nechci nic, nechávám jí, ať si dělá, co jí libo. A naopak si stáhnu Rumíčka, aby taky viděl, že jsou nějaký ty povinnostě. Trooošku se mu, hošíčkovi, musím připomenout a tak už jsem opravdu za přísnou. Pak už to máme srovnaný.

Když si to tam Tali prosmejčí, vydáváme se klusem zase pěkně zpátky a já je nechám, ať si zase vyberou, kam teď. Opět jako včera, běžíme prostředkem kopce vzhůru a Tali si pak zase hopíká krajem pole a dělá klokana. Občas zavolám a chci, aby přišli. A docela jí to jde. Ne vždycky, ale je pravda, že kdysi dávno mi v těch situacích bylo do breku. Teď, když se jí stopkou připomenu, přijde a nezapírá, že tam jsem. Vyběhneme zpátky na cestu a v místě, kde je stín a chládek si dáme cvičící chvilku.

Tali se do toho moc nechce a radši by si zaběhla, tu tady, tu tam. Leč…. nenene, teď jsme se proběhli všichni pěkně a tak taky je na řadě trocha tý výuky.  Když se mi ji podaří konečně na chvilku naladit a jde jí to, povede se jí moc hezký přivolání. Odměnou je to, že jí sundám stopku, nasadím košík, aby byla zvěř v bezpečí a dostane svoje milovaný velkovolno. A já se zapřísahám, že nevydám ani hlásku, ať se děje, co se děje. Chci, moc si přeju, aby přišla sama. Ale ne až za týden, ale v nějakým přijatelným časovým horizontu…… stojím a koukám, jak tam lítá. Jednou kolem mě proběhne, ale bohužel se ani nezastaví. Škoda, vypadalo to nadějně. Odběhne za naši louku a tak se já sápu krz tu louku vzrostlou travou a bodláčím za ní. Pořád držím toho bobříka mlčení. Rumíček si poletuje taky, ale tam vím, že si můžu dovolit ho nechat být. Dojdu na hranu louky a vidím flekatýho klokana jak vyskakuje nad obilí.

Ani nepípnu. Klokam mizí za rohem, takže vybíhám zpátky na louku, chci mít přehled, kde se pohybuje. Pak ji vidím, jak letí řádkem v dál. “Ticho buď!” stejně by to teď nemělo cenu. Pak to klokan otočí. A běží zpátky. Kouká na mě a přibíhá. S jiskřičkou naděje si sedám na bobek, usměju se a v ruce mám připravenou hrst piškůtůch. Klokan doběhl. SÁÁÁÁM, SÁÁÁM DOBĚHL KE MNĚ! Sundám rychle košík a moj i chválím. Fedruju hrstí piškotů. Pak jí ten košík vrátím, a řeknu: “Tak dem, poď!”

A vona šla. Šla. A došla hezky v tichosti se mnou zpátky na zahradu. To už se dořítil i Rumíček a oba zamířili do bazénku. Kde ona si jen tak po kotníky, jako dáma a Rumouš se tam plesknul jako vorvaň.

No dobrej den to byl, tenhle byl fakt dobrej. A taky zase na dlouho poslední 😀 .

12 komentářů u „Dobrej den

  1. No my jsme mívali tohle období s Aymé před háráním.Nebude to něco takového?Kdyř to čtu ,tak si na ní vždycky vzpomenu.

  2. Nechci tě úplně děsit, určitě to u tebe nehrozí v takové míře jako u nás, ale… Když už na tom byl Barouš špatně, při venčení jsem šla vedle něj, později i podpírala… no prostě Vaška jsem vypustila do prostoru a jen jsem se snažila zaregistrovat bobek abych to mohla sebrat. Když chtěl Barda jen krátkou, tak jsem pak šla ještě sólo s Vaškem, ale zjevně to nestačilo. Protože až Barouš umřel, já vyrazila ven se psem, který mě prostě nevnímal, nepotřeboval a co ho jako otravuju, když doteď si dělal co chtěl. A chvíli to trvalo, než se srovnal na aspoň trochu přijatelnou úroveň.
    Ty teď asi míň venčíš zvlášť a míň se Rumíčkovi věnuješ – a on přichází na to, že to vlastně není tak špatný…

    1. já vím, vím a nejsem z toho nadšená. Jenže momentálně jiný – než tohle blbý řešení nemám.
      Ono se mu nevěnuju míň, to ne, vynahrazuju jindy, ale když jdeme na společnou, má mnohem větší volnost, a hlavně taky – ví, že většina povelů se ho v podstatě netýká – musím to nějak zaonačit, už jsem začla, ale … nevím, přijdem mi to takový gulášoidní- pro oba. Nicméně dík za zdůraznění, toho není nikdá dost.

    1. 🙂 no skoro jo, to je pravda, ale móc dobrý den by se dal spíš najít v těch našich loňských Novohradkách. Kdybychom fungovali všichni takhle, jako loni tam, byla by to paráda.

  3. Tak vám přidám něco pro zasmání,ráno jsem si pěkně přečetla o Tali,napsala,přišla snacha,že potřebuje chvíli pohlídat zwielinge,holky hup k babce do postele,hurá na počítač a já měla najednou obrazovku vzhúru nohama.Zpátky to dát neumím.Vedle ležel telefon najednou je rozebranej,i simka fuč.To vše prosím asi tak za šest minut.

    1. 🙂 ajta jajta. No ale abyste v tom nebyla sama….. odesílala jsem dneska emilem x dopisů. Všecičko jsem si to připravila, zpracovala, pošlu prvního emila a…….. viděla jsem, jak odešel, ale……. v odeslaný poště není!! Zastavila jsem teda odesílání, volám adresátovi, ten dopis normálně vidí. Tak šup sehnat ajťáka, protože se to musí dneska poslat. Přišel, zkoumáme, čumíme, testujeme…. nic, prostě nic, neuloží se to a neuloží, ale odchází to. Restart počítače… nic…. ty jo to neni možný už….. ehm…. pak najednou koukám, že ty testy ale vidím, tak někde uprostřed odeslaný pošty…. to je divný, ne???? Nooo jo….. nikoho nás nenapadlo, že se nějak překliklo nastavení zobrazování a zobrazuje se to ne podle data (i jsme zkoumali, jestli není řazení opačný, tedy od nejstaršího k nejnovějšímu) ale PODLE PŘEDMĚTU emailu!!! 😀 😀 😀 to nás protě nenapadlo. 😀 :D. čajda se bude smáát asi nejvíc 😀

  4. Díky za radu ,už to vím,mladý mi to potom ukazovali,ale celý odpoledne jsem měla počítač vzhúru nohama,teda já u něho taky furt nejsem.Simku jsme našli,naštěstí ji zwielinge nesnědli,teď jim bude 18měsíců,tak ještě všechno ochutnávají,ale ta čtvrthodina než se vrátila máma s rohlíkama byla na infarkt.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..