Ano. Ano, jsem.A proč? No která žena nejni ščastná, když dostává dárky???? No?? Jestli někdo řekne, že nějakou takovou zná, tak kecáááááááááá. Fšécky milujeme dostávat dárky.

Zvláště, když nám je dává milůvaná bytost. A když nám je dává se srdcem na dlani. Teda  přesněji řečeno na tlapce 😀 . A navíc ještě ráno,  v nekřesťanskou hodinu, kdy se potácíte mezi životem a smrtí na zápraží.

V pindělí se mi vždycky vstává pekelnějš, než v jiný dny. Ty dva dny, kdy se člověk může ráno válet slastně v peří a nespěchat! Aaach. To si jedna zvykne velmi rychle. A pak v pindělí, šup studená sprcha. Brtník je na rozdíl ode mne to ranní ptáče, takže na chalupě bere ohařiska ráno na prochajdu on. Než odejdou jde mě vzbudit a přimět k opuštění postele, jak Bob Bobka z vyhřátýho klobouku. Hm, taky marně. Vždycky si ještě nějakou tu minutu urvu. A pak to musí lítat. Teda mělo by, mělo by 😀 😀 . Občas to taky nevyjde.

No a tentokrát, akorát, když se mi podařilo ze sebe vyrobit už napůl člověka a vyšla jsem ven na to zápraží, vraceli se fšicí z procházky. Aaaaa Rumíček měl takovou velikou radost, že mě opět vidí mezi živými!! 😀 😀 . Předvedl krásný a klasický vižlí vítání s preclíky a tanečky a pak se kolem sebe honem honem začal rozhlížet. Je totiž jako já, taky hrozně rád dává dárečky.  Pravda někdy se mu stane, že uprostřed předávání věcných darů nazná, že…… by se mu vlastně ten dáreček i hodil a možná by si ho měl nechat a odpreclíkuje se opodál, aby se zase připreclíkoval, odpreclíkoval… a takhle xkrát dokolečka 😀 . Než teda se přemůže a vzácný to dar předá 😀 😀 .

Je u toho vždycky děsivě roztomilej, jak se tváří.  Rozhlídnul se tedy kolem: „Honem, honem, něco potřebuju…. aaaa už to mám!“ Popadnul vzácný dar na přivítanou a už preclíkoval 😀 . „Aaaach bože jaká to krása!!“ Jásala jsem. „To sem si celej život přála dostat!! A nikoho to nikdá nenapadlo!“ „Hurááá!“ radoval se Rumíček, jak pěkně to trefil. „Tak konečně dostanu přesně to, po čem má duše prahla. “ volala jsem do prostoru . „Já to věděl, jááá to věděěěěěěl, že budeš mít radost!“ preclíkoval nadšeně zápražím. „Uka mi tooo, Rumíčku, ukááá, ať si to můžu prohlídnout!“ „Ešče ne! Ať si to těšení pořádně užiješ!“ hopíkal kolem mě. „Nedáám, nedááám, to je krása viď? To koukáš, viď?“ „Nooo to koukám, to je mi náádhera!Ježiš to je krása veliká! “ Dohopikal ke mně a s velikou slávou mi dárek předal. „Žiš!! Tooo je ešče vjětší nádhera než sme doufali!! To nejni možná!! Převeliká krása!!“ Obdivovala jsem obdivuhodný prezent. „Jooo, jooo joooo, to mám radost, že máš radost!“ svítily tý zrzavý bleše, která skákala kolem, oči nadšením.  „To mám radost, velikou, víš! Já si totiž celej život přesně tohle přála dostat a nikdá nikoho to ešče nenapadlo. Až tebe! Takovou krásnou fusekli plnou trávy!!! To nikdo nemá! Enem já!“

😀 😀 😀 😀

No a kdybychom nejeli do tý práce, skáče tam nadšením určitě ještě teď. To víte, vymyslet takovej dárek a sehnat ho! To dá práci 😀 😀 😀 Ještě, že mu ji takhle osud – či spíše Brtník, který nechal rosou zráchanou fusku uschnout na trnoži od lavice, aby ji pak za sucha mohl odtravnit, protože mu nasekaná tráva napadala do holinek a do fuseklí se zapíchala – nahrál do karet.  😀 😀  .

Tak řekněte, ženy, dámy! Ešivá ste někdy některá dostala táákhlenc vzácnej prezent? 😀 😀