Už jsem to tu jednou zmiňovala, že to je moje oblíbená kniha, jejíž název přesně vystihuje Tali povahu.Chci všechno! Všechno. A hned teď. A všechno si to vezmu, urvu. A co nemám teď hned, to mě v půl vteřině už nezajímá. To je vlastně její nejvýstižnější popis.

A je to příšerný  nastavení toho psa. S tímhle v podstatě pracujeme po milimetrech od začátku. Tím, že neznala hru, neznala odměny a nemá vybudovaný zájem o spolupráci s člověkem  a chtěla jen být svobodná a pozornost neudržela déle než to udělá cvak a pak je po pozornosti, tak to bylo náročný.

Co jsme se doma kolem tohodle nadohadovali!! Ať už v tom směru, že se páníček musí sakra snažit, aby byl v odměňování super rychlý, protože jinak je načasování fuč.  A  nebo v tom směru, že při společných procházkách, kdy já měla Tali, tak on měl za úkol hlídat Rumíčka, aby se v rámci hlášení se o odměnu v tyhle momentu u mě nemotal, protože pak jsem ty vzácný půlminuty ztrácela a protékalo mi to mezi prsty. Jojo. ( Ono ostatně přimět páníčka k odměnám, to bylo taky něco. )

Tahle její netrpělivost srdce je fakt strašlivá a v některých věcech je to začarovaný kruh. Jednak ta nutnost rychlýho odměňování u ní logicky vyústila v to, že po těch odměnách teď jde zase jako magor. A druhak pokud nedostane tu odměnu  pořád ještě obratem – i když už pochopitelně ne v tak šíleným tempu – tak to bere jako neúspěch. A to značně komplikuje učení cviků, kde nějaká výdrž zapotřebí je.

Jasně, celou dobu se snažíme pracovat na sebekontrole – viz třeba hlídání pamlsků na židli, nebo klid před hozením balonku….. ale…. prostě Tali. Hlídání pamlsků zvládá, balonek – to je dřina. Obecně je u ní dřina udržet její pozornost. I proto mě tuhle zpětně potěšila jedna záchodová historka 😀 .

Tali na chalupě tuhle rozrazila dveře od kópelky, jak pistolník lítačky do báru  a napochodovala za mnou na záchod. V hubě jí visel klacík o kterým ani nevěděla, že ho tam má. Nepřeháním, ona prostě …… neví. Tali, prostě Tali.  A přišla mě pozdravit. Sebrala jsem jí ten klacík a začala jí s ním zlobit. Klacík se schovával – tu za jednu nohu, tu za druhou, odběhl do strany, ale dařilo se mi ho udělat nedostupným.  A to nedostupným velmi dlouho. A stalo se něco, co v začátcích vůbec nepřipadalo v úvahu. Ona u té hry vytrvala!!!!

Nezabalila to, tak jako xkrát dřív v momentě, kdy se jí klacík nepodařilo ulovit, ale statečně se snažila dál. Funěla u toho a bojovala. A bavila se. Stejně jako já.  Jasně, že nakonec musela slavně zvítězit, to jsem jí musela nechat.  Taky klacík patřičně potrestala a rozžvýkala ho nadšeně na pidikousíčky 😀 .

A já si až posléze, venku na zahradě uvědomila, že něco bylo jinak. Ponejprv mi to vůbec nepřišlo, protože jsem zvyklá, že všichni naši pesani tuhle hru mají rádi. Milovala ji i Bubinka, která uměla být megarychlá, jak útočící kobra. Taky to pak dost bolelo, když se netrefila. Nebo teda spíš trefila – do ruky. A to dost často 😀 😀 . A Tali byla první pes, který tuhle hru bojkotoval. Utíkáš mi ? Tak na tebe kašlu a utíkej si kam chceš. Bylo její heslo a šla hned od toho.  A teď k mýmu překvapení jsme ji hráli jak dlouho. A k druhýmu mýmu překvapení mě u toho navíc ve svým svatým nadšení ani nezabila, jak je jejím zvykem. Protože do všeho jde hrrrrrr a do plnejch. Bez ohledu na to jak to dopadne. No prostě … Tali. Ale tohle bylo příjemný překvápko, to musím uznat.