Jasně rána jsou, to víme všichni. Každej den začíná ránem.Jenže vono nejni ráno, jako ráno. Jsou rána normální takový nějaký, že sice je to hrozný vstát, ale prostě normálka. No a pak jsou ty druhý rána. Ty zlý 😀 . To už nejni hrozný vstát, to už je naprosto  NE-MOŽ-NÝ!!

Jenže člověk nejni žádný béčko, alébrž hrdina dne a tak co? Nakonec vstane, pane doktore. A to je občas to nejhorší, co vlastně může ale udělat!!! Protože kdybychom zvostali ležet, nenapácháme následně na světě tolikatě škody! 😀  U mě to platí teda stopro.

Dneska to fakt zase stálo za to.

Zabila jsem se při vstávání o peřinu.

Na záchodě mi nějak nepřišlo, že by bylo dobrý zvednout dekl a žuchla jsem na něj.

Vymyslela jsem, že než se zcivilizuju, mohla bych nechat udělat vajíčka domácí od sousedů a vezmem si je do práce. Zabila jsem se o dveře sklepa, který byly zamčený.

Všeobecně mi šlo všechno tak „pěkně od ruky“, že Brtník už stepoval jakou dobu před brankou u auta a já se ještě motala v chalupě. Asi jsem ještě počítala ty hvjézdičky, co mi kroužily kolem hlavy od tý rány makovicí o dveře sklepa.

Když jsme dojeli do Prahé, tak jsem se doma ani nepokoušela věci vybalit a dát prát něco do pračky, jak jsem měla v plánu. Přišlo mi to dneska už nebezpečný. Radši jsem šla  s ohařiskama na chvilku ještě za barák. Tam jsme to kupodivu všichni i přežili. Tali si zas dala svůj cval za poslední panelák, ale měla košík, takže co. Takže nic, stejně není kapacita něco řešit 😀 . Přilítla a  letěla hned dolů. K rybníčkům. To jsem jí odlapila a daly jsme si  „nápravné“ kolečko. A nechala jsem ji, ať si jde štrachat do trávy. My se zatím s Rumíčkem přetahovali aspoň o vodítko, když už jsem nic s sebou nevzala. A pak jsme šli spolu pomalu k barákům. Talimůra se kupodivu nechala přivolat a šla hezky s námi.

Vypadalo to, že už jsem si svoje vybrala.

Ale nikolivěk.

Jako první jsem zjistila, že jsem svou drahou polovičku dostatečně neurgovala o kreditku, kterou dneska nutně potřebuju a kterou si vzal s sebou do práce. Takže jsem začala lítat bytem a sondovat, jestli někde nějaký drobný  nevyhrabu. A při tý příležitosti zoufale sledovala ručičku na hodinách, která se teda dost činila. No nic, prachy nejsou, musím vymyslet záložní plán. A šla jsem si vzít zeleninu, kterou jsem si nabalila na chalupě do práce.

Ty pytlíky dneska stojej za pendrek!! Takže jasně nespolupracující rajčata a odbojnej pytlík = zelenina na podlaze. Sakra!!! Když to všechno posbíráte, zjistíte že:

klíče!! Klíče, který jste stoprocentně dávali na ten psí bydlík tam co? Ano, správně. Nejsou tam. Ale musí tam být!! Když jsem je tam přece dávala!! Přece jsem je nenechala v kapse kalhot, když jsme přišli z venku?? Ne, skutečně nenechala. Ani v koupelně, ani v kuchyni. Obývák stejně jako balkon jsou klíčůprosté……. a ručička ukrajuje. Dobrý, kašlu na to, vezmu si rezervní.

Dám pejskům odchodné a odškodné, mezi dveřma je nabádám, aby se chovali slušně a chrápali a hlídali /což se tak trošku jako vylučuje, řekla bych/ a konečně zaklapnu ty dveře, zamknu, seběhnu schody, vyběhnu před barák a……….. vracím se.

Proč? No protože jít do práce v bačkorách, asi není úplně ten nej nápad, ne? 😀 😀 😀

Člověk by snad i věřil tomu, co říkají ostatní – že si na to časný vstávání zvykne. Jenže…. někdy mám pocit, že dřív humřu na to vstávání, než si na něj zvyknu 😀 .