Jsou rána.

Jasně rána jsou, to víme všichni. Každej den začíná ránem.Jenže vono nejni ráno, jako ráno. Jsou rána normální takový nějaký, že sice je to hrozný vstát, ale prostě normálka. No a pak jsou ty druhý rána. Ty zlý 😀 . To už nejni hrozný vstát, to už je naprosto  NE-MOŽ-NÝ!!

Jenže člověk nejni žádný béčko, alébrž hrdina dne a tak co? Nakonec vstane, pane doktore. A to je občas to nejhorší, co vlastně může ale udělat!!! Protože kdybychom zvostali ležet, nenapácháme následně na světě tolikatě škody! 😀  U mě to platí teda stopro.

Dneska to fakt zase stálo za to.

Zabila jsem se při vstávání o peřinu.

Na záchodě mi nějak nepřišlo, že by bylo dobrý zvednout dekl a žuchla jsem na něj.

Vymyslela jsem, že než se zcivilizuju, mohla bych nechat udělat vajíčka domácí od sousedů a vezmem si je do práce. Zabila jsem se o dveře sklepa, který byly zamčený.

Všeobecně mi šlo všechno tak “pěkně od ruky”, že Brtník už stepoval jakou dobu před brankou u auta a já se ještě motala v chalupě. Asi jsem ještě počítala ty hvjézdičky, co mi kroužily kolem hlavy od tý rány makovicí o dveře sklepa.

Když jsme dojeli do Prahé, tak jsem se doma ani nepokoušela věci vybalit a dát prát něco do pračky, jak jsem měla v plánu. Přišlo mi to dneska už nebezpečný. Radši jsem šla  s ohařiskama na chvilku ještě za barák. Tam jsme to kupodivu všichni i přežili. Tali si zas dala svůj cval za poslední panelák, ale měla košík, takže co. Takže nic, stejně není kapacita něco řešit 😀 . Přilítla a  letěla hned dolů. K rybníčkům. To jsem jí odlapila a daly jsme si  “nápravné” kolečko. A nechala jsem ji, ať si jde štrachat do trávy. My se zatím s Rumíčkem přetahovali aspoň o vodítko, když už jsem nic s sebou nevzala. A pak jsme šli spolu pomalu k barákům. Talimůra se kupodivu nechala přivolat a šla hezky s námi.

Vypadalo to, že už jsem si svoje vybrala.

Ale nikolivěk.

Jako první jsem zjistila, že jsem svou drahou polovičku dostatečně neurgovala o kreditku, kterou dneska nutně potřebuju a kterou si vzal s sebou do práce. Takže jsem začala lítat bytem a sondovat, jestli někde nějaký drobný  nevyhrabu. A při tý příležitosti zoufale sledovala ručičku na hodinách, která se teda dost činila. No nic, prachy nejsou, musím vymyslet záložní plán. A šla jsem si vzít zeleninu, kterou jsem si nabalila na chalupě do práce.

Ty pytlíky dneska stojej za pendrek!! Takže jasně nespolupracující rajčata a odbojnej pytlík = zelenina na podlaze. Sakra!!! Když to všechno posbíráte, zjistíte že:

klíče!! Klíče, který jste stoprocentně dávali na ten psí bydlík tam co? Ano, správně. Nejsou tam. Ale musí tam být!! Když jsem je tam přece dávala!! Přece jsem je nenechala v kapse kalhot, když jsme přišli z venku?? Ne, skutečně nenechala. Ani v koupelně, ani v kuchyni. Obývák stejně jako balkon jsou klíčůprosté……. a ručička ukrajuje. Dobrý, kašlu na to, vezmu si rezervní.

Dám pejskům odchodné a odškodné, mezi dveřma je nabádám, aby se chovali slušně a chrápali a hlídali /což se tak trošku jako vylučuje, řekla bych/ a konečně zaklapnu ty dveře, zamknu, seběhnu schody, vyběhnu před barák a……….. vracím se.

Proč? No protože jít do práce v bačkorách, asi není úplně ten nej nápad, ne? 😀 😀 😀

Člověk by snad i věřil tomu, co říkají ostatní – že si na to časný vstávání zvykne. Jenže…. někdy mám pocit, že dřív humřu na to vstávání, než si na něj zvyknu 😀 .

5 komentářů u „Jsou rána.

  1. no když se to s.re,tak se to no to nedaří,že:D
    muselo to být radostné ráno
    ale mám takovou knížku citátů-teda jich mám víc,ale tato má citáty na povzbuzení
    nadpis je -JEDNOU TO POMINE-
    takže si opakuje-jednou to pomine,dnešek misí někdy skončit a zítra bude líp:-)

    1. nemůžeme- nebo takhle, když jsme se na to ptali naposled, tak to nešlo. Ale já ani nechci, protože jsem fakt hroznej matla, já bych jí ztratila. Nenene, kdepak, to nechci. Prošustrovat rodinnej majetek, ne-eee 😀

  2. Tak souhlasím – dnes by bylo lepší nevstávat z postele. Včerejší výlet byl náročný a ač jsem jako řidič nemohla požíti, dnes ráno jsem vstávala s bolavou hlavou a celý den přežívám v bdělém stavu jen taktak. Pesani taky dostali zabrat, normálně večer se v deset dostaví před televizi a upřeně hledí ke dveřím na terasu, včera jsem je o půl jedenácté tahala z pelechů – vyčurat, dentálku a spát, a dnes ráno, když jsem vešla do kuchyně se neopírali o dveře od ložnice, ale teprve se vyklápěli z pelechů.

    1. Aaaha-takže to bylo celorepublikový!! Tak doufám, že zítra už bude hlava v ólrajtu.
      Já se divím, že jsem přežila nejen dvojpsí venčení ,ale následně pak i germánštinu 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..