Stala se ze mě pískací konev!!!

Ano ano, to není básnická nadsázka, je ze mě skutečně pískací konev. 😀 To odpoledne na chalupě je toho důkazem 😀 . Zabydleli jsme se tam teď a jezdíme odtamtud do práce. Po tý bezva dovolený, kterou jsme jako vždycky zakončovali na chalupě, následoval ještě jedne týden přerušený dalším květnovým svátkem. A my si řekli, že je blbost přejíždět sem a tam a nebo, ještě hůř, ten den strávit v Prahé. Takže – pejsci unavení, veleunavení, budou chrápat a my jsme za chvíli zpátky. Jen si odskočíme do práce. Jak řekli tak udělali a protože to bylo moc fajn a dalo se to zvládnout, tak proč to tak nenechat do konce týdne. Ráno se jde s nima na dlouhou krásnou procházku v probouzející se přírodě, oni se dostatečně vyvenčí a pak vytuhnou a chrápou jak broučci a pak jsou už furt jen a jen venku. A evidentně spokojení. Došlo to tak daleko, že dokonce bojkotují nástup do auta, když se do tý Prahé jet fakt musí. Že ne. Tali to dotáhla dokonce tak daleko, že po příjezdu před náš dům, odmítá opustit auto a ve městě vůbec vystoupit 😀 . To Rumíček pochopitelně jako pesan zase teda uvítá to, že může přepsat, co tam kdo napsal za vzkazy.

No a v to úterý, přijedeme – jako vždycky, já utíkám jako první otevřít barák, přežiju ten ohaří nálet, další vlna míří na Brtníka, který už mezitím zaparkoval. Boty ze zápraží zmizely do zahrady, kam je natahali ti dva pomatenci a teď se navíc o jednu řežou mezi sebou…. “Kdo jde čůraaaat?????” volám, abych je vedla k nutným povinnostem. “Čůrat? Kdo? No nevíme, nemáme čas!” a řežou se dál. Až když jim seberu botu, pak tu druhou, tak teprve se mají k tomu, aby tedy konali. Hodím na sebe civil a jdeme nejdřív k nám na louku, jen tak. Vypustit je, bez čehokoliv, jen pro radost z pohybu a taky pro pořádnější se vyvenčení. A já mezitím můžu zavolat kamarádce Brůt, která dozoruje to, že jsme na chalupu, kde jsou psi sami, dorazili a nic se nám nestalo. A tak psi nejsou opuštění, aniž by o tom někdo věděl. Protože mi došlo, že kdyby se s námi cestou něco stalo, nikdo nebude ani tušit, že tam jsou. Takže přítelkyně na drátě 🙂 .

Brtník jde nakládat do přistaveného návěsu za traktor cihly, které budeme ve čtvrtek skládat na cestu. A já beru Zrzofleky na procházku do polí. Jde nám to moc hezky. Zavedu je do části pole, kde je na okraji “rumiště” . Heh, tedy vlastně v tomto případě doslova 😀 . Když si to tak uvědomuju. Protože nejde jen o kus pole v strmém kopečku, kam se technika nedostává a je obsazený kopřivama a jinýma bylinkama, ale taky o oblíbený plácek Rumíčkův, takže tedy skutečně rumiště 😀 😀 . A protože to je velmi zajímavý plácek, je pochopitelně oblíben i docentkou Talířovou. Oba tam rádi rejdí, hledají a čuchají a pátrají. Leč zatímco Rumoušek jest ovladatelný, tak Talířová ve svým svatým nadšení zaklapne uši a “nyyycnééslyšym” 😀 .

Ale, protože cestou v úvozu byla Tali za tu šikovnou a hezky reagovala na volný povel “Seeeš dalekooo!” a vesele se vracela a já mohla do vzduchu vyhazovat kousky sýra jak žonglér, a protože se dokonce nechala zastavit a počkala právě kousek před tím pláckem, použila jsem ho dneska jako odměnu a po odměnění sýrem, jsem ji jako bonus sama strčila směrem do rumiště a řekla “Běžte” . A nedělala jsem nic, jen jsem si stoupla na kraj a stála a mlčela. Rejdili tam jak életrický myši a byli jak malý děti na pískovišti. Rumíček se na mě občas otočil, ešivá se můžu jít jako podívat. Nevím sice na co, páč v těch kopřivách nic nevidím, ale jo, jdu se vždycky podívat a pochválím ho, jak je výbornej :D. Tali se na mě tentokrát taky podívala – což je v jejím případě dost neuvěřitelný. Jindy je to vždycky tak, že je vypnutá a jede si svoje. Usmála jsem se na ní a…………………………….. VONA SAMA PŘIŠLA. Málem jsem vomdlela. Naštěstí jsem se udržela na nohouch a tak jsem jí mohla odměnit. Rozradostnilo jí to natolik, že vyrazila do dálky. Neříkala jsem nic, nemělo to cenu. Za chvíli přilítla odněkud tak z Belgie bych řekla  😀 a zas šla rejdit. Takhle přišla ještě 2x!!!!!! Sasrak.

Pak se tedy sasrak nekonal, protože sice kousek dokázala jít u nohy, ale jakmile se po levé straně otevřelo pole, vtáhlo jí to. A musela si udělat kolečko. Jak kdyby toho pohybu měla málo. No nic, následoval velmi nespokojený obličej a pes – teda fena, která teda teď šla u tý nohy. Došli jsme ke kravkám, kde jsme to otočili a šli zpátky. A protože dokázala teď u tý nohy jít i když se jí zase otevřelo po stranách to pole, dala jsem jí volno. Velkovolno. A zde se dostáváme k jádru pudla, proč se článek jmenuje tak, jak se jmenuje. Její představa o volnu je opravdu o velko, velkovolnu a tak letí, letí…………………………………………….no těch teček by bylo zapotřebí hodně, protože pořád ještě letí.

Pokud má Tali svůj dobrý den mám šanci ji i přivolat. Což ovšem = pískat, pískat, pííííííííííííííííííískááááááááááááát. Když přestanu, je to jako kdyby přišla najednou  o nápovědu z budky pod pódiem. A nebo možná taky to pro ni znamená – nepíská?=už povel neplatí. Nevím. Ale je to něco co jde úplně proti pravidlu – Povel se říká jednou, neopakuje se, jinak se pes učí, že nemusí. Hm. Tak v jejím případku prostě je opravdu všechno jinak.

Takže pískám, pískám jak ta konev na plotně a ona letí jako blázen řádkou v poli. A když dorazí, jsme nadšený a ščastný obě dvě a já zas můžu vyhazovat odměny po hrstech do vzduchu. Protože to je pro ni taky bezva odměna, když se jí pamlsek hodí a ona si může vyskočit a ulovit si ho ve vzduchu. Je jen škoda, že tohle si prostě nedokáže nahrát k sobě na hadrdisk a řídit se tím pravidelně. Velmi by se nám tím všem ulevilo. Protože bohužel ne vždycky ona reaguje takhle.

Každopádně pro tenhle den to klaplo a ona na tom příjmu byla. Mně teda sice z toho jak předstírám tu pískací konev píská v uších, ale to není tak podstatný. Jdeme si společně všichni tři úvozem zase zpátky a já je nechávám být. Tali si zaběhne nejdřív na pravou stranu a když pak po určitý době písknuuuuuuu, tak zase moc hezky letí zpátky. Stejně tak, když ji pak pošlu od cesty doleva. Zmizí sice za teréní vlnou, ale ve vteřině běží zase odněkud od Belgie zpátky k nám na cestu, kde s Rumíčkem hraju s míčkem.

A pak si všichni jdeme kutit na louku. Ona si čuchat myši a my házet dál ten balonek. Prima, prima to bylo.

17 komentářů u „Stala se ze mě pískací konev!!!

  1. Já povely opakuju.
    Jestli má mimochodem nějakou obdobu ADHD (a jako proč by se tak neprojevovala nedostatečná socializace štěně-páníček), tak je naprosto pravděpodobné, že ten povel cestou zapomene.

    Ale úplně paradoxně mi pořád funguje to “Májo pocem” a potom počítat “1-2-3” no a nepřijde-li se do tří, musí se na vodítko, to je holt život a pravidlo.

    1. Když já doteď moc opakovat nemusela, tak si musím zvyknout. Ona prostě potřebuje nějakou zvukovou nápovědu a navíc bohužel hodně hlasitou i to pískání musí být “důrazný” .
      Eh, pro mě je to hodně nepřirozený, se musím přiznat, když musím být permanentně takhle hluková. A i nepříjemný. A zároveň to ale bohužel učí Rumíčka, že pískání, volání vlastně nemusí vnímat.

      1. hele ale kdyby nic jinýho, tak na tohle by asi elektrika byla úžasná, bude mít vlastní osobní zdroj pískotu.
        Jo, já tě chápu, jak dlouho vzpomínáte na moje Mááááájoooooo, že?

        1. prostě hoď za hlavu předsudky a vymysli si, jak to udělat tak, aby to tobě vyhovovalo :-). I bych ti ten obojek nabídla, ale já ho půjčila a už se mi asi nevrátí.

          1. No ono jde taky o to aby to vyhovovalo Rumíčkovi, protože prostě ani on na to hulákání není zvyklej a je vidět, že to vadí. A z toho jsem fakt smutná.

        2. tahle varianta mě nenapadla!!!!! – myslím ten osobní zdroj pískotu.
          člověče já si to Mááájoooo nějak právě nevybavuju, vím jak o tom mluvíte, ale nevnímla jsem tehdy – to bylo tehdy u vás na tý procházce?

  2. Já sice nemám pejsky, ale já jsem neustále opakovala a na děti, když byly malé. Aby mě vnímaly.
    Docílila jsem bohužel toho, jedním uchem tam a jedním ven.
    Ale on holt učenej z nebe nespadl.

    1. A to je právě stejný princip , že standardně se povel právě neopakuje, aby si pes nezvykl, že vlastně nemusí. Protože to k tomu obvykle vede a i proto se mi to nechce praktikovat. Ale u ní to vypadá, že tu nápovědu potřebuje. Takže jsem na vážkách.

      1. Jo, jenže vony občas ty děti taky nereagují prostě proto, že nevnímají, nejsou na příjmu.
        Sákryš, asi jim koupim elektriku!!!

        1. no ano, ona se vypne a jede si svoje. Ale bohužel je to velmi dlouhá doba, co je vypnutá.

          Tak u Fifi to bylo, to jsem ale nevnímla taky, já se bavila divadelním představením Cirátůch. (musela jsem odpovědět tady u toho příspěvku, protože tam u toho už nejde dát odpovědět.

  3. Máme elektriku 1,5 roku. Dáváme jí jen do lesa a pro náš vnitřní klid. Ze začátku jsme používali zvukový signál, výboj máme nastaven na sílu, kterou jsem si vyzkoušela na sobě, ale dostala ranku jen jednou, když si manžel spletl tlačítka. Teď už nepoužíváme ani ten zvuk. Vystačí s písknutím. Ale prostě pro náš klid,….. Možná by se vám jak Kachna píše ten obojek mohl hodit. Adéla už ten obojek má spojený s procházkou do lesa a když ho zapnu a ozve se zvukový signál, že obojek je připraven, je šťastná jako blecha🙂

      1. Ideál by bylo půjčit si obojek od někoho, kdo už ho nepotřebuje a zkusit. Nabídla bych ho, ale známý nám ušil na míru pro Adélu, protože ten koupený byl umělý, brrrrr. Adéla je drobnější než Tali.

  4. Ja jsem kdysi “uvazovala”, tzn. mluvila o koupi el. obojku pro Theu (vzdy, kdyz me vytocila k nepricetnosti:-))). Nikdy jsem se k tomu neodhodlala, pripadalo mi to jako moje osobni selhani…, ale u kazdeho to je jine, jen se s nim musi umet pracovat.

    1. Jo, osobní selhání, to je přesný. Ono kdyby byla sama, jako jeden pes, je to zase jiný, ale takhle je to pro Rumíčka fakt už blbý. A mě to přestává dost bavit, abych pravdu řekla.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..