Za hranice všedních dní

Pro třetí den jsme si naplánovali výlet do Rakous, do Kárlsštiftu (Karlstift). Další hezká a nenáročná procházka.  Projdeme se lesem, kolem koňských ohrad, loukama a zajdeme si na oběd a pohovoříme. Měla jsem sice nějaké pochybnosti ohledně vhodnosti vzhledem k datu, ale nechala jsem si je pro sebe. Nebo takhle, já jsem je i lehce zmínila, ale nebyly brány v potaz, tak jsem se dál nezalamovala.Výchozím bodem, stejně jako loni, bylo Pohoří na Šumavě. Za komunistů opuštěná a umřelá ves s tím zvláštním kostelem, který se podařilo oživit. Protože se kolem nás na začátku cesty motají motorky, jde Tali na vodítku a Rumíček u nohy a pustíme je až o kousek dál. A trváme si na tom, že se jde po cestě, žádný lítání do prostoru. Jdeme hezky pospolu i když louky volají. Navolno, ale na cestě, tak zní heslo dne. Když přejdeme hranice, tak máme šanci si pocvičit vyloženě chůzi u nohy, protože je cvakneme radši na vodítko. I proto, že procházíme kolem ohrad s různým druhem skotu a taky s koňmi. A pak už následuje les a svobodáááá. Tedy zase svoboda na cestě. Ale ta se v lese udržuje podstatně lépěji. Dokonce tak lépěji, že Tali ani jednou nezazlobí. A to ani v místě, kde loni vzala čáru.  Vlastně jo, jednou jo. Když opustím cestu, abych si odskočila, tak oba svorně opustí stanoviště, kde zanechají Brtníka a jdou mi dělat společnost. Což v jejich podání není zrovna žádaná činnost. Zvlášť, když jste tak jako dost bezbranní 😀 😀 . A jim je to pochopitelně vhod, nejdřív mi umejou gezicht a pak se snaží mě využít jako kuželku.

Srabe, neschovávej se za "ženskou"! :D
Srabe, neschovávej se za “ženskou”! 😀

Mineme pramen Lužnice s jeho roztomilým domečkem  a stoupáme do kopce

Psiska mají v tom vedru jazyky až na vestě a tak jim jako řádná a moudrá šéfka smečky 😀   jdu ukázat, že jsem našla vodičkuuuuu. Zajedou do úzkýho příkopu kus vedle cesty a co to jde, šlapou v něm.

Když vystoupáme ke kapličce, která mě uchvátila už minule a jmenuje Dreifaltikeitskapelle neboli pro mě kaplička”U tří vlků”, kteří tam “bydlí”

vnitřek kapličky
vnitřek kapličky

a odkud je moc hezký výhled zpátky do Čech,

 

dáváme si pauzičkuna malou svačinku. My si dáme suchej rohlík, páč je ten svátek prvního a my si dopředu nic nekoupili, takže sežereme psům 😀  a ti dostanou žužlopásky . Pauzičku po sváče využije každý po svém:

 

Když se vydáme dál, míjíme záplavu borůvčí, kde už se chystá budoucí hostina, zatím ještě zahalená všudypřítomným popraškem pylu:

Cesta je tu příjemná, takže zase zuju botky a jdu kus cesty bosky. Zem je ještě studená i když sluníčko svítí. To bylo cítit hodně u té Ktiše. Tam byla zem víc než studená, tady přeci jen mělo sluníčko víc příležitostí, ale i tak.  Což ale v tomhle počasí rozhodně nevadilo. Chvíli jsem se tak potácela po pěšině bosky (ono, světe div se 😀 to píííchááá ty kamínky 😀 ) . A pak jsem si zas ty boty obula, abychom taky někam došli, přeci jen pohyb bosou nohou není tak rychlý :D, když nejste úplně zvyknutý. A taky – jděte do města a do hospůdky bosí, že jo. Páč Karlstift už je skorem za rohem.  Ještě zkoumáme ceduli s prapodivným nápisem, který se nám náležitě daří přeložit jako, že si průchozí mají po svých psech uklízet, protože je zde pramen pro město a může dojít k jeho znečištění a následně onemocnění obyvatel.  To mi přijde jako dobrá motivace. Ovšem jen pro ty co zde dole bydlí. Českýho nezodpovědnýho pejskaře, který si to navíc ani nepřeloží, to nechá zcela v klidu. A o volně žijící zvěři nemluvě 🙂 .

Každopádně, každopádně tahle cedule, to byl pro tentokrát náš jedinej kontakt s němčinou 😀 . Proč? No protože došlo na moje slova a bylo zavříno 😀 . Jediná hospoda tam měla zkrátka zavříno a otvírala až následující den, který  by býval byl pro tenhle výlet lepší. Sice jsme městečko prošli, ale fakt nikde nic. Tak jsme to zas otočili a stejnou a příjemnou cestou jsme se vraceli zpátky. Však se najíme u nás. A odměníme se za to hladovění pizzou, to je jasný. Jsem ráda, s Tali je docela domluva. I když musí být rázná, ale dá se. Tím pádem si můžeme skorem bezstarostně šlapat . Než vyjdeme z lesa nasměruju zase oba k vodě, ať se ochladí a napijou.

Když dojdeme zpátky do Čech, tak i když se do toho Brtníkovi nechce, ordinuju “velkovolno” jako odměnu za přivolání. Vím, že Tali miluje lítání v prostoru. To by nebylo nic špatnýho. Ani to, že v jejím podání je to o tom, že ten prostor sahá potom od Aše až po Žilinu 😀 . Problém je, že z něj není přivolatelná.  Ale odměna to pro ni je velmi, velmi vysoká. Takže ji nechám kousek poodběhnout a protože na zavolání reaguje okamžitě, dostane opravdu to velkovolno. A ona letí. Letí………a pořád ještě letí 😀 . Brtník je vedle mě značně nervózní, tak ho uklidím tím, že tady si to můžem lajsnout a můžem jí to dopřát. A ať nedělá nic, ať nevolá, nepíská, je zticha a čeká, že si to Tali zaslouží. Pak to ta tečka v dálce otočí a letí zpátky. A já můžu jásat a házet odměny do vzduchu. Protože to ji taky baví, když si tu odměnu může lapnout.  A znova velkovolno. Toho už využije jen tak, že se motá na místě na louce a studuje myší díry. My si zatím s Rumíčkem hrajeme, fotíme si zajímavosti, který tvoří příroda a jí necháme její vlastní prostor. Spokojeně pak dojdeme k autu, pesany vyklopíme v penzionu a předtím s nima ještě skočím do tůňky, ať se vyplaví. A na stráň nad mlýnem, ať se trochu osuší. A vezmeme si balonky, abychom zaměstnali Talimakovici něčím jiným, než jsou kočky. A pro ten moment se to kupodivu i daří. Hrajeme si na “aportování” a “hledání” a oba rejdí prostorem. Když Tali svůj balonek vždycky v zápalu myšobádání upustí, přikradu se k ní, seberu a uuuutikám. A ona řve. Páč neví, ešivá má honit mě a nebo myšobádat, pak vždycky vyletí a já čutnu mičudu do prostoru. Vylítaní jsou spokojeně bivakovat a my si můžeme konečně vyrazit za tím jídlem. V břiše už to taky dost kručí 🙂 . A já pro tentokrát nejsem teda troškař a když v sobě vybojuju vnitřní boj zda pizza nebo ty žebírka….. dopřeju si obří dlábes. Veliký prkno (to není prkýnko 😀 ) a na něm spousta žebírek, křen kterej vám vypálí nejen bacily v nose, ale i ponožky propálí, takže si trochu popláčete, výbornej chleba, zelíčko,okurčičky…………. no prostě zase … dovolená jak má být.

7 komentářů u „Za hranice všedních dní

    1. Hlad jsme měli obří. Proto taky to obr prkno s žebrama . Až na jedno jsem je zbouchala sama. Tam je dobře majitel je sympatickej týpek, co si přijde pokecat, podrbat hafany. A skvěle tam vařej. Miluju tuhle pizzerii.

  1. Až na tu zavřenou hospodu super výlet s Tali, která si s sebou vzala i hlavu😁 a páníčci si ho mohli užít🙂. Krásný fotky!

    1. Bylo to fajn, však oni suchý rohliky pro psy mají taky něco do sebe 😀 😀 😀 . A já s tím i dost počítala, i když mi nebylo věřeno. Takže mě to nepřekvapilo. jen škoda, že jsme si nemohli pohovořiti germánsky, to je vždycky legrajda.

    1. Kaplička je moc pěkná a zvláštní – název nám nejde nějak srozumitelně přeložit – nesmím se zapomenout zeptat lektorky zítra a to, že jsou tam namalovaní ti tři vlci – to je hodně zvláštní, stejně jako ty dvě koruny na hlavách těch svatých.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.