Les nám vyloženě svědčí.

Řekla bych. Po nedělní procházce. Kdy se Talismanka chovala jako naprosto normální psová.A díky tomu si celou dobu hověla stopka v batůžku.  Tentokrát žádný vystřelování z auta. Hezky civilizovaně se sedí, až se řekne, že jdeme. I proto jsme ji odepli vlastně hned, ještě dřív, než se vejde do lesů. Je tam taková ulička, pár domků. Chtěla jsem si zkusit, jak se tam bude chovat na volno. Dobrý to bylo.

 Na kraji lesa jsme na Rumíčkovu žádost vytáhli oba obří žužlobalonky a šlo se. Teda takhle. My jsme šli. Rumíček běhal  a lítal. A pak tam bylo ještě jedno nukleární hovado, který se pohybovalo prostorem rychlostí fotonu, razancí explodující atomový elektrárny s tím, že hrozilo pokaždý, že jak se řítí za balonkem, tak v momentě zastavení v lese vykácí pruh stromů. Jak kdyby tam prosvištěl orkán Kyril, páč jede setrvačností dál asi tak další tejden 😀 .

A skvělý bylo, že když zaneposluchovala, stačilo zpravidla jen důrazné připomenutí hlasem, aby se vzpamatovala. Za celou tu dobu byl jen dvakrát moment, kdy bylo nutno si pro ni “dojít”. Ale i tak stačilo kárné řízení na místě se sdělením, co si myslíme  o ní a její rodině až do desátýho kolene 😀 , aby pak následně způsobně capkala u člověka.

A za jeden moment bych dokonce řekla, že by mohla obdržet pochvalu před nastoupenou jednotkou. Bylo to v podstatě na začátku cesty, kdy jsme se na lesní cestě potkali se dvěma hafanama na vodítku. Tali navolno, v kušně balon. A nechala se krásně přivolat. To mi udělala fakt velikánskou radost. Doufala jsem, že to vyjde. A jí se to povedlo. Však taky dostala dobrůtku ode mně a pak i od páníčka, ke kterýmu jsem jí poslala.  Na vodítko jsme ji, stejně jako Rumíčka, cvakli až na začátku vesnice, kousek od oblíbený hospůdky, kde jsme si, jako vždycky, dali oběd.

Kousek za hospůdkou dostali oba zase volno a místo balonků šla na scénu kostéčka. Tali tam totiž ráda vždycky seběhne dolů ze srázu, kde se plácne a žužle si ulovenou kořist. A já bych nerada, aby ten obří balonek zlikvidovala hned během první procházky. Kostéčka má taky svoje kouzlo, protože sice nemá bodlinky, ale píískááá. A když se dobře mrskne tak dělá přemety a neočekávaně se odráží. Velmi ftipné je, hodit jí po cestě z kopce. To se totiž tomu nukleárnímu hovádku velmi špatně brzdí, takže doběhne, přeběhne, točí se, vidíte ty vyšpulený oči a zadek jí odjíždí v dál, čemuž se snaží zabránit zatětím drápů do asfaltu. Marně pochopitelně. Poodjede dalších pár metrů ve směru, ale už se cestou snaží dostat zpátky…….. komický, fakt komický.

Před koňskýma ohradama jsme ji preventivně cvakli na vodítko a zase ji musím pochválit. Za zatáčkou se vynořili dva pesani  a Talimůra vzorovaně propochodovala u  nohy, jak kdyby tam nebyli. Kdo nikdy nebyl smýkán psem obří velikosti, těžko pochopí ten úlevný pocit na duši, když se k tomuhle konečně dopracujete. U koníků dostala volno a zase do hry vstoupila kostéčka.

Navíc jsme si zahráli posílanou, kdy ten co je vpředu utíkáááá a ten co je vzadu na něj pošle psy 😀 . Když ho dopadnou a dostanou odměnu, jsou posláni zpátky k tomu vzadu. A takhle pěkně několikrát, ať se nám mládež hezky vyběhá a unaví a pobaví. Nejsou daleko doby, kdy tohle s Tali hrát nešlo. Ještě tak maximálně ten první krok, kdy je člověk poslal dopředu. Zpočátku byl zázrak, pokud se vůbec dostavila a neudělala si nějakej výlet. Pak jsme byli rádi, když doběhla, ale nepřeběhla a nepokračovala v dál. Poté, když se podařilo ji jednou vrátit k tomu, co byl vzadu. Teď už, zdá se, tomu přišla na chuť a lítali s Rumouškem tam a zpátky jako dva šílenci.

O kousek dál přišel moment, kdy jsem si pro mi musela dojít, protože jí zavolalo cosi ve stráni. Bobky, který tam nutně musela sesbírat a sežrat. Prase jedno flekatý. Vysápala jsem se tam za ní a drapla jí za tu její kušnu. Následoval slovní rozbor všech jejích prohřešků, lidový soud, odsouzení a hrozba zastřelením u komína. Když jsem se podívala dolů z toho srázu, říkala jsem si, že mám problém. Dolů to bude sadomaso. I využila jsem toho ke kárnému řízení. Trestankyně musela usednout, já se poposunula maličkatě traverzem a modlila se, ať se nezřítím dolů (jsem si v tom ajfru, jak jsem za ní letěla, ani nevšimla terénu 😀 ). Trestankyně přivolána, usazena. Travezrem poposunutí, přivolání, posezeníčko, traverzem…. až jsme se konečně dostaly dolů. Evidentně to byl funkční trestík, protože následně se už trestankyně nevzdalovala a šla hezky po cestě až k silnici. A navíc – pamatuju si doby, kdy by mi tohle nevyšlo, páč by mi vzala kramle. A nebo by mě na vodítku přizabila, protože by rozhodně nehodlala vzít na vědomí, co je po ní požadováno.

Prověšeně vodítkově pěkně po silnici až k Netopejrovi, kde tentokrát bylo volno a tak jsme se usalašili uvnitř vzadu u kamen. Polívčička, kávička, pivíčko, pohodička. A ta panovala i potom při zpáteční cestě. Kdy mohla být zase Talismanka na volno. S jedním malým zazlobením, kdy jsme si taky vystačili se slovním pokáráním. A místo, kde ji před časem zvábily vůně lesa jsem si využila k procvičení chůze u nohy. A pak už zasejc pěkně volníčko. Celou dobu si hezky buď hrála s balonkem a nebo si ho nosila v kušně a běžela jen kousek vedle cesty. Bylo to skvělý. Úlevný a moc fajn. I přes to, že se mi ta krůta flekatá v ajfru z balonku zahlodla zubem do hřbetu ruky a bolelo to jako kráááááááááááááááva. Neubila jsem ji 😀 . Byla by to škoda, řekla bych.

Hezky až do auta pochodovala na volno a s námi. Škoda, že takhle suprově jí to nejde v polích. Tam jí ještě často spolkne buď volný prostor a nebo pachy. Pachy, který umí zaregistrovat na hodně velkou vzdálenost a pak je schopná se chovat tak, jako v počátcích. Zrovna jako teď v pátek. Ale třebas i tohle se nám podaří přeprat a vypilovat.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..