Inu proč ne. 🙂Protože odpoledne bude patřit Talince a Rumíček pomašíruje s Brtníkem do Hornbachu učit se nakupovat 😀 , bylo jasný, že to ráno bude naopak patřit tím pádem hlavně Rumíčkovi. Tali se s páníčkem stihla překvapivě komplet vyvenčit, takže já se budu moct věnovat jen těm nepodstatným věcem jako je učení 🙂 . Dostala kongový odpustek, pustila se do blemtání  žervé a my si vyrazili do sídláku.  Rumíček byl obrdobře naladěn a hopíkal vedle mě a občas si metal pro sebe kozelce v prostoru.

Stejně jako tuhle souseda, který na mě koukal jako na cvoka, když venčil jejich špicku Přenosilku (No… ona se jmenuje Yvon, ale … říkejte jí tak, když je to úplně nasnadě ta Přenosilka 😀 . To jsem nemohla nechat ladem a oni jí tak prý občas podle toho říkají taky 😀 ), jsme i dneska  u zábradlí zaujali venčící dvojici. Paní s jack russelem.  Už kdy jsme se k zábradlí blížili, hopíkal Rumíček jak pomatenej kilák dopředu a pak nastala hra na policajta a zloducha. Zloduch jsem pochopitelně já a on je stíhající policajt. Lítáme tam kolem toho zábradlí jak šílený, já se snažím uniknout, leč pochopitelně marně.  Musím taky volat “Pomooc honí mě pééf!” a na konci, když mě dopadne, musím vypísknout 😀 😀 . No jo, dobře, tak vypadáme jako magoři, no a co! Nááás to baví. Zábradlí jsou tam dvě za sebou. Ani jedno nesmíme vynechat 😀 .

Dobře zahřátí jsme si střihli trošku poslušnosti a pak jsme šli domů vyzvednou Talimůru. Nenechala jsem Rumíčka tentokrát doma, ale vzala je oba. Tali se už hezky naučila, že i když se otevřou dveře, má zůstat ležet na místečku a počkat na vyzvání, že jde na střídání stráže. Je vtipný, že tohle dokáže jen a jen takhle ráno. To fakt leží vzroně jak sfinx a ani se nehne. Když se vracíme z práce, tak to pochopitelně neplatí, to je brajgl, že vylamuje dveře a ani nikdy jindy to neplatí. Naučila se to ráno a to prej stačí 😀 . V klidu si nechala nandat kšírky, v klidu si sedla u dveří a bez napomínání seděla, s domu mi vyšla u nohy.

A pak přišlo první překvápko 😀 . Sto let už tohle nepředvedla, chovala se v tomhle ohledu už dlouho jako civilizovanej péf. Dneska jí to prostě přemohlo. Přes trávník se k nám blížil koliák Douí. Ten zvrací pokaždý už jen když zahlídne v dálce jeden jedinej její flek. S výjimkou hárání, pochopitelně 😀 . Toooo si přehodnotí priority a bere Fleky na milost. Jenže to zase – asi za trest, či čo – Fleky mu daj na budku . Douí došel skoro k nám, Rumíček mu vyšel v ústrety a ač už se kluci dávno zdraví jako dva dospěláci, tak dneska mu Rumíček vyseknul kráásnej ščenátkovskej pozdrav. Vykydnul se na kejtu a vzdal mu hold, coby svému životnímu vzoru 😀 😀 . Tak jako to dělával, když byl fakt štěňátko a zbožňoval jeho,  labroše Maxima a malýho voříška Edíka. Byl dneska prostě celej roztomilej a kouzelnej. Asi tím inspiroval tu krůtu flekatou, taky se vrátila v čase zpátky a ……….. hópla do vzduchu, vystřelila se do prostoru a řvala jako krááááááááááááááááááááááááááááááááva 😀 a lítala na vodítku kolečka a řvala jako krááááááááááááááááááááááááááááááááááva.  Bylo mi jí líto teda, páč potřebovala tryskat (tohle mi fakt štve, že jí to člověk nemůže dopřát plnýma douškama, krz tu její špatnou ovladatelnost) , nicméně podporovat jsem jí v tom nemohla a musela jí utišit. Poslechla hezky a šli jsme všichni dál. Trošku jsme se na vodítku honili, trošku jen tak šli, trošku jsem jí  “utíkala” a oba mě dopadali. A trošku jsme si střihli přivoláváni. Taky na vystavování kosáků došlo. No prostě stihli jsme toho probrat všichni docela hodně.

A nebylo všem dnům konec, jak jsem měla zjistit po příchodu domů. Ukázalo se totiž (a nejen to), že Tali zase o něco líp akceptuje to, že se při návratu zase spořádaně sedí u dveří a čeká se ve frontě na utření tlapek. Ona to ví, umí, ale páč je to taková madam “Netrpělivost srdce” (abych tak použila název  mojí oblíbený knížky Stefana Zweiga), musí se jí to slovně zopáknout, že má na tý kotelně sedět, dokud skutečně není vyzvána. Ráda předbíhá událostem totiž. Tak dneska byla za trpělivou, jen závistivě koukala, jak při utírání Rumíčkoťapiček mu šeptám do ušisek / I proto se vždycky dere napřed, aby…. “Taky, taky, jááá takyyyy…” / Jako by se už nemohla naučit, že ji o to špitání neošidím, zvlášť, když je hodná 🙂 . Rumíček odpochodoval do bydlíku a přišla řada na Talinku.  “Tak poď, ty trumpeto, utřeme ty tvoje obří haxny, poď.” šeptala jsem. Důležitá a zpomalená se dostavila na značku a zvedla pravou tlapajznu. Zákeřně jsem po ní chtěla tu levou 😀 , páč ona má pocit, že stačí otřít jen tu jednu, co podává a podává jí furt dokola. Ty ostatní nezvedne, člověk jí je musí namáhavě od tý podlahy vždycky odlepit. A tak chci, aby se naučila, že těch nohou má víc 🙂 . Otíráme tlapajzny, špitám jí do plachťáků, jak moc byla šikovná a hodná holka a….. u Danušky se otevřou dveře.

Aby z nich vyšla nejen Danuška, ale i Barča. Kokřice sousedů odnaproti, kterou Danuška teď na týden hlídá. A nejen ji, ale celý početný zvěřinec, který sousedi mají. Hlodavce, králíky a…. :-)… kočky . A… a… ano, ano. ANO. Byla to právě jedna z nich, kdo opustil bezpečí bytu,  když tam Danuška Barču odváděla, aby přes den byla ve svým. Mno….. 🙂 . Co??? Co myslíte? V pátek mi ta krůta flekatá skorem vykloubila záda, kvůlivá kočce sedící uprostřed silnice. A jen moje vytrénovaný oko koutkem poznalo na jejím těle, že se bude cosi dít a tak jsem byla připravená. A teď????? ZÁZRAKY SE DĚJÍ. Ona nejen, že poslechla a zůstala na fleku, když otevřela Danuška svůj byt a vyšly s Barčou na chodbu. Ona dokonce zůstala na fleku, když ven vypochodovala ta kočka!!!!!! Asi byla zaskočená 😀 jinak se to vysvětlit nedá. Ale prostě normálně poslechla, nemusela jsem ji páčit zpátky, nezmítala se, nevyrazila. Nic. Jen stála a čuměla.

Tak tomu říkám příjemný překvápko hned po ránu! 🙂