Cestou necestou, blátem i kamením vede Tvoje cesta.

Jdi po ní statečně….. a zde bych tu citaci z básničky ukončila.Takhle přesně se totiž dal nazvat náš nedělní výlet – kam jinam teď s Talimůrou než – do Poteplí 😀 . To asi nikoho nepřekvapí. Aby nám nebylo smutno, přibrali jsme ještě jednoho parťáka. Teda parťačku. Dvounohou. Malou Ajšopánčičku.

Uuuuuuž když jsme vystupovali z auta, bylo evidentní, že to dneska bude zajímací. A to nejen proto, že všude kolem nás bylo na cestě bahno. Co bahno. Přímo bahenní koupele. Vystoupíte z auta a ozve se hluboký mlasknutí. No podívate se dolů a co nevidíte? Nevidíte nohy. Svoje vlastní. Jsou kdesi hluboko v tom bahně. K tomu ještě z kufru auta vystoupí Talimůra, která je na zastřelení dřív,  ještě než  vůbec vystoupila. Natož hned poté, když má snahu vám vyrvat rameno z těla. Usoudila jsem, že bude lepší, když si tu čůzu flekatou vezmu na lonži já, než aby se motala u Brtníka, kterého bude s největší pravděpodobností malá Ajšopánčička obdařovat svou přítomností, neb nikdo neumí vymyslet větší bejkárny, než právě Brtník. Nemuselo by to pro ni skončit dobře, není zvyklá si tu šňůru tolik hlídat.

Nespletla jsem se ani v jednom. Tálie se chovala naprosto příšerně, až muselo dojít na ostrou výměnu názorů. Ovšem pouze z mé strany. Poté co jsme si ujasnily, jak je žádoucí se chovat, tak už to šlo. Mezitím trojice Brtník, malá Ajšopánčička a Rumíček v popředí metali balonky a hráli různý bojovky, kdy dítěto lítalo prostorem jak z praku vystřelený. Došly jsme je s Talimůrou tak nějak kousek před hospodou a kousek před tím, než jsem jí rozkrájela na nudličky 😀 . Ne to kecám, tady už byla fakt hodná. Zato v hospůdce to hrozilo dost reálně, protože jak se jinak v hospodě právě  chovala už hezky, tak tentokrát to teda stálo za to 🙁 . Musím říct, že to je opravdu prověrka vaší trpělivosti. Ale oběd jsme si tím zkazit nenechali.  Jen bylo trochu paradoxní, že my, který máme vždycky psy vychovaný tak, že se o nich neví, působíme tak trochu jako pojízdnej cirkus. O to víc viditelný to bylo, že u vedlejšího stolu seděli dva manželé se dvěma velkými psy o kterých skutečně vědět nebylo. Ale už jsme si zvykli, že s Tali prostě zažíváme věci, který neznáme.

V lese za hospůdkou jsem vytáhla Talikostéčku a tak jsme si spolu chvilku hrály.  Malá Ajšopánčička si taky hrála. Brtnik totiž vymyslel bezva hru. Hráli na babu. Ale se stromama. Což znamenalo, že Brtnik rozhodnul, ke kterýmu stromu má malá běžet a dát mu babu (a aby jí to učinil trochu těžší, říkal jí vždycky názvy těch stromů, takže to byla třeba borovice a ona měla najít borovici a dát jí babu.   A pochopitelně jí lišácky – stejně tak jako to děláme se psama – posílal dolů z těch největších krpálů, takže se musela zpátky škrabat jak horolezec. A nebo naopak do strmých kopců nahoru, takže to zase neměla rozhodně zadarmo. Cestu dolů vždy volila úměrně svýmu věku, leč ne počasí……….. po zadnici. Každopádně to celý znamenalo to, že dítě se fyzicky značně zlikvidovalo a stejně tak zlikvidovalo i svůj oděv. Tím pádem jsme už do druhý hospůdky dovnitř jít nemohli a tak jsme si dali kafe venku.

Tady si Tali vysloužila jako dost trestných bodů, protože to, že přichází paní servírka s kafem pro ni znamenalo, že vyrazí z místa přímo k ní a smete mě vodítkem. Trpělivost tentokrát došla. To se přiznám bez mučení. Chytla jsem ji za tu její hubu a zařvala jsem jako tur. Tali, protože je hysterka, ječela jak když jí pářu za živa. A vypadalo to celý moc pěkně. Přiznám se, že mi to bylo dost fučík. Čeho je moc, toho je moc. Může bejt ráda, že to skončilo jen tím, že jsem jí drapla za hubu. Tady už fakt to rozkrájení do nudlí hrozilo hodně, hodně moc, protože mě zase přizabila. No nicméně na to nedošlo. Naopak došlo na to, že jsem pak poslala Brtníka cvičně do hospody, pro tatranku, aby si Tali mohla nacvičit, jak se chovat, když někdo přichází ke stolu a něco nese. Vypadala, že tejden nežrala, jak tam hystericky jódlovala, že chce  letět k němu neb má tatranku. No tak jsme to nějak dotáhli do konce, aby z toho byla aspoň plichta, když už ne nic lepšího.  A pak už jsme  se vraceli zpátky k autu, Tenhle úsek cesty byl vůbec nejhorší. Bahnem se dalo plavat a malá toho s velkou radostí dost využila. V podstatě vypadala, jak když má 14 dní průjem a nepřevlíká se. Marně jsem dumala nad dvěma otázkama.

Ta první zněla, kterak na tu skutečnost, že domů vezeme kance, připravit psychicky dopředu maminku. A ta druhá – jak vlastně to malý prasátko přepavit????? Díky psům nemáme úplně napulírovaný auto, ale todle byla krapítek jiná liga. Navíc psi se nevozí na sedačce, alébrž v kufru. Obojí se nakonec v pohodě pořešilo. Maminka příjezd kance odmávla, že to pořeší pračka (kterou to  nejspíš ale ucpe 😀 ) a i ta přeprava se krásně zadařila. Neb malá měla dvoje kalhoty!!!! Huráá, takže jsem ji opatrně opřela o sedačku, vytáhla jí z toho bahnitýho zábalu, posadila nahoru a sundala boty. S údivem jsem zjistila, že uvnitř nevypadají tak moc rozdílně, než zvenku 😀 😀 . Do půl hodiny jsme byli doma a malej kaňour mohl mazat do vany.

A my upadnout na gauč, psi na pelech a odpočívat. Neb prográmek to byl dost náročný.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..