ZrzavoFlekatej. Jak jinak 🙂Začal vlastně už v pátek :-), kdy nejen, že Talimůra začala teda s rozbalováním, ale taky začínalo veliký volno. A já tvrdím, že vždycky největší dárek pod stromečkem je ta fůra volnýho času, kdy ho můžeme strávit s psími parťáky. Lenošením, povídáním a… dlouhým venčením.

A začali jsme hned v ten pátek. Domů jsem dorazila za světla, hodně za světla a tak jsme si vyrazili ve třech do polí. A já jsem začala Tali pořádně učit řádit s balonkem na muldách. Poskytujou skvělou zábavu. Aspoň my s Rumíčkem si to myslíme. Tali to ještě úplně neví, občas jí vtáhne mlází, které muldy obklopuje. Hlavně vždycky na začátku hry. To pak musím za ní, a bohužel zupácky, tak jak byla dřív zvyklá v minulosti fungovat. ji uhulákat a vytáhnout i někdy mechanicky zpátky. Bože jak já to nesnáším, připadám si vždycky jak naprostej primitiv a idiot.

Ale tentokrát se,  vzhledem k tomu, co tomu předcházelo, ani nemůžu divit a měla moje pochopení. Protože!!

Rumíček nám předtím, když jsme vešli do polí našel bažantíka . Je to můj velkej pomocník  a učitel. Podle toho, jak ukazoval, byl od něj opravdu jen kousek. Tak jsem toho využila a Tali tam nasměrovala. A ta se  šla učit ohařem. Pomalu, pomalu…. moc hezky vystavila a Rumíčkovi potvrdila (Je moc hezký dívat se, jak jeden ohař potvrzuje druhému). A vystavila opravdu pevně. Za tohle ji musím pochválit. A taky ji musím pochválit za to, že když se bažant zvednul, neskončily jsme v kotrmelcích, ale nechala se stopkou a hlasem /hlasitým 😀 / ukočírovat do klidu a do toho, že mě začala vnímat a nebyl z ní magor v rauši. To je moc hezký, kdo ji v rauši neviděl, těžko pochopí.

No a pak jsme si šli teda hrát a jí to vtáhlo zpátky do toho mlází. Vysvětlily jsme si, že takhle ne. Chvilku jsme si tam všichni hráli a oni na střídačku lítali po muldách a chytali balonky. Pak jsem ji zas s courající se stopkou nechala jít “volně” a kočírovala jí, aby se držela cesty. Nebylo to úplně zadarmo, občas jsem musela být za tu hodně důraznou, ale bylo to docela fajn. Stejně tak potom na myší louce. Buď si lítala a čuchala a nebo si hrála s námi. Na myší louce, kde je přehled a já si můžu lajsnout ji nechat volnost,  vynahradím  Rumíčkovi momenty, kdy je moje pozornost upřená především na Tali. Házíme si balonky  a hrajeme si. A ona se občas zapojí.

Už jsem to balila všechno do baťůžku, setmělo se. Oba pesani vedle mě, batoh, balonky, máme všechno? NE. Nemáme všechno. Už nemáme Tali. Vypálila s nuly na sto a tradááá. Do vojtěšky. No prima. Prima. Není Tali, není světlo…je problém. Prošla jsem s Rumíčkem vojtěškou a …. viděla jí lítat po kraji stařiny. Zapískala jsem na píšťalku. Podruhý. Potřetí a při čtvrtím zapískání vidím Flekatou obludu, jak se vytlemeně řítí ke mně. Nasadila jsem ten nejveselejší tón, co dokážu. Fleky letí obloukem a nasadí výraz – “Chyť si mě, když to dokážeš!” a tleměj se dál. Briskně jsem vyměnila veselý tón za zupácký a…….. helemese… kdopak to přišel?? (Bože s ní nikdy nic neplatí stejně, pokaždý musíte balancovat a žonglovat. Zatímco včera bych se třeba i veselým hlasem dovolala, dneska si ho můžu strčit za klobouk a abych ji k sobě dostala, musím se převlíknout za primitivního uřvance) . Důležitý ale v tomhle momentě je, že fakt přišla. Fajn, fajn. Velikánský pochválení, vysvětlení, že teď už ale půjdem všichni spolu a přecvaknu si ji ze stopky na dlouhý vodítko. A hezky a civilizovaně už si pochodujeme domů. A to i v místě, kde mě na začátku léta byla schopná umlátit, jak se zmítala, protože ve stařině byli bažanti. To je vlastně taky úspěch, ačkolivž už ho tak člověk skoro ani nevnímá a bere za samozřejmost. I když pro ni to tak není.

 Za kostelíčkem svatýho Martina, na malých sloupcích, pro zavěšení řetězů proti vjezdu aut, si pěkně společně hrajeme “Ťapičky”. Oba skáčou na sloupky a ťapají na jejich vrchol o sto šest. A Tali to baví 🙂 . Na vodítku, já vím, ale…. pro ni je to úspěch. Dělá to s radostí a i sama od sebe. Zase něco, co mě těší.  Dojdeme si hezky domů, bez kolotočů, zlobení…. ne, ne, jdeme hezky spořádaně. A povídáme si. A vnímá mě ne jeden zrzavej pes, ale dva psi. Zrzavej a Flekatej! A vesele si u toho diriguje ocáskem.

Dojdeme domů a páník, kterýmu se v práci vysypalo všechno co mohlo, je chudák ještě tam. Zatímco vylítaný ohařiska odpadnou na pelechy, stihnu to doma všechno napulírovat, rozsvítit milijouny svíček a spustit Vánočky. UUUž jsou tu!!

A já (stejně jako Talinka, která si drze rozbalila můj dárek) , jsem vlastně už pár vánočních dárků dneska dostala. Právě během toho venčení.