aneb – dneska už si až tak neužívám.Kdepak, kdepak, to bylo jen takový volochtáváníčko, že je Talimůra hodná, abych zcela nepropadla deprézím. Na pondělí jsem si vzala dovču a hodlala si jí užít. A Tali si to taky hodlala užít 😀 hned ráno. Vzala jsem je oba najednou a Tali jak kdyby k nám nepatřila, uši nikde, za bufetem letěla a snažila se prorvat kost košíkem….. Vykoledovala si nakonec to, že jsem jí frkla domů a šli jsme si ven jen s Rumíčkem. Vzala jsem mu dva žužlobalonky a tooo se to lítalo!!
„Šmarjáhurvajz, dyk já nevim kam dříf!“
„No tak… šup, běž nejdřív pro ten levej“
„Levej, levej, ale ten pravej si hodila jako druhej, rači bych utikal pro něj.“
„Depáá, levá, Rumíčku, levá.“ a už běží pro ten levej, oči vyšpulený napětím, aby se mu náhodou ten druhej někam nezatoulal. Rychlá předávka a uuuuž bere ten druhej.
„Prima, seš šikovnej. Dáme si okolo??“
„Joooooooo, letim!“ a řítí se prostorem jak pendolíno k nádraží. Oběhne hřiště a když dobíhá na mojí úroveň, vystřelím balonek do směru běhu a ještě ho tím zrychlím.
„JOOOOOOOOOOOOO! MÁÁÁM!“ ščastnej jako blecha si ho žouželí.
Pěkně si zalítal ještě párkrát a pak jsem šla pro tu delikventku. Abychom to zkusily napravit. Mno… jako…. žádná sláva teda to narovnávání. Evidentně jí přestalo bavit bejt za hodnou, ale tak trochu jsme to narovnaly a ona dostala možnost si taky zaběhat. Doma pak dostali snídani a nařízení, že teď budou chrápat, protože já mám práci.
Balení dárečkůch. Snad poprvní v životě to nedělám v noci, vyhradila jsem si na to klid a čas. Uvařila si kafe a dala se do díla. Konečně jsem se to naučila, konečně moje dárky nevypadají, jako když je balilo tříleté dítě 😀 . A díky tomu, že mi to jde, tak mě to i baví a fakt sis tím vyhraju. Balíčky nazdobím , vyzdobím, vyšňořím a barevně vyladím. A jsem na sebe hrdobec. Ani jsem nevzdechla na oběd! Vdechla jsem ho a už jsme zase běželi ven, ten čas hrozně letí a já si chtěla užít venčení za světla a sluníčka a na sněhu.
Jen ta cesta k polím teda byla utrpení. Ledovka všude a já na vodítku Tali….. toooo je vám adrenalínek 😀 . Ale dobrý, došli jsme tam a já zůstala vcelku /a ona taky 😀 / . Když jsme zašli do stařiny, dala jsem ji na prodlouženou stopku, uvázala u pražce, který byl zakutaný do země, abych ji měla pod kontrolou, když na ní nebudu mít oko a šla si s nima hrát. No… tak jedinej, kdo si chtěl hrát, byl Rumíček. Tali prostě s námi nebude. Abych jí ze stařiny dostala zpátky na cestu musela jsem jí xkrát vytáhnout mechanicky a nebo řvát jako mysliveckej zupák 🙁 . Když už vyběhla za balonkem, bafla ho a zase zmizela v trní. Domluva nula, zájem o spolupráci nula. Došla mi trpělivost, tohle mě nebaví. Tak si tu zůstaň, my si jdeme s Rumíčkem dál, vzala jsem ze země bágl…. a šli jsme beze slova cestičkou pryč. Vyběhla, ale to už jí bohužel zastavila stopka a tak tam stála jak tvrdý Y.
Vrátila jsem se, odvázala jí od pražce, nechala stopku na zemi a šla pryč. Otrávená, fakt mě tohle nebaví. Tady vím, že stopku můžu nechat volně loženou, nehrozí nebezpečí, že i kdyby vypálila, tak se ztratí, zamotá, nenajdu ji, tady je to sice blbě prostupný, ale ne nepřehledný, tak ať si jde, kam chce. A jde s námi. Míříme s Rumíčkem k muldám. Hrozně ho tam baví házet, protože po nich může lítat jako šílenec nahoru a dolů, míček různě odskakuje a navíc si ho taky může pouštět sám. Samý pozitiva. Kupodivu to jako pozitivum přijde i Talířový. Začne na mě hulákat, ať jí taky hodím… a heleee… no tak jo, fajn. Začnu házet na střídačku. A krom jednoho pokusu, kdy jsem si pro ni musela dojít, jsem jí pokaždý sice hodně hlasitě, ale přivolala. To je fajn, tohle musím říct, že byl jeden z mála světlejch bodů dneška. Protože ty muldy jsou uprostřed křovisek, kde se schovávají často bažanti. A to, že se teda do hry zapojila, to mě překvapilo. Sice pod kuratelou, musela jsem ji vždycky přivolat, ale došla zpátky a chtěla hrát dál. Po nějaký době už jsem to zasekla, ať to skončí, dokud ji to baví a přesunuli jsme se dál.
Flekatá furt s courající se stopkou. Přešli jsme cyklostezku a zanořili se dál do polí. My s Rumíčkem po cestě, Tali podél ní, nedaleko od nás. Pak to zase zkazila, protože na zavolání nic. Musela jsem si pro ni dojít a vytáhnout ji na cestu. Pak už ale teda za občasného připomenutí, že „CESTA!“, se na ní i držela a jednou se mi povedl majstrštyk. To když přiběhla na zavolání „Seš dalekoooo!“ Sama a dobrovolně. Bez toho, že by opisovala od Rumíčka. Pak zaběhla do stařiny a tradá. Kdybych si pro ni nedošla, nepřijde zas. Takže valila zpátky na cestičku a opět pod kuratelou šlapala přede mnou, až na louku k myšodírám.
Tam jsem jí dala volno a šli jsme si čutat s Rumíčkem balonky. Za nějakou dobu se nařítila za námi a že chce taky balonek. Její představa hry s balonkem je na myší louce o tom, že já hodím, ona letí, běží zpátky…. a pak se zasekne a jde si čuchat. A ten konec musíme dotáhnout zase slovně. Ale tak, důležitý bylo, že jsme se pohybovali všichni společně. I když jednu chvíli…. jednu chvíli jí vítr něco přinesl z vojtěšky a ona se tam vydala. Zavolání nula, zapískání nula, tak jsem se rozběhla a řítila se k ní. Aaaaa změna směru, oblouk a běžíme k pánčičce. No tím si taky trochu napravila reputaci. Ještě jsme si jednou dvakrát hodili na střídačku a pak už jsem to točila domů, ať si to nezkazíme zase něčím jiným.
Pěkně jsme prošli kolem vojtěšky, kam jí to vždycky táhne. Kolem koňských ohrad a už jsme byli v civilizaci. Nechala jsem je oba si počuchat na zajímavým zeleným plácku a pak jsme to stylem pokorný japonky namířili kolem kostelíčku sv. Martina, stájí a hospůdky domů. Kousek před sídlištěm na nás čekal jako překvápko páníček. Mno, jindy by to bylo dobrý, ale představa, jak ona zase vypálí……. 😀 😀 . Navíc jsme byli akorát na hraně chodníku, měla jsem strach, aby nevlítla do silnice. Ustáli jsme tři projíždějící auta, ustála i to, že musela zůstat sedět na obrubníku a já vešla pomalu do silnice, abych měla přehled, jestli něco nejede (no přes parkující auta není nic vidět). A pak už jsme vyrazili. Jak se dalo předpokládat, bylo to svižným krokem, ale dobrý zvládla jsem to. S potěšením jsem předala vodítko páníkovi, páč pak už nás fakt čekalo jen jedno velký zrcadlo. My šli s Rumíčkem jednou cestou, oni druhou. Rumíček se podružil se smečkou z vedlejšího domu, párkrát si vyběhnul po stromě jako ta kočička a uuuuž jsme byli fšicí doma.
A my se mohli s páníkem pustit do další etapy balení. Páč Jééžišek, Jéžišek už tu bude co nevidět.