Já si to teď zase tak užívám!!

Páč Talinka se momentálně jeví za tu šikovnou.  A kontaktní a vnímavou a ….. docela hodnou holčičku (hounožroutství a bufet pominu).Tetkon ráno taky. Vyšly jsme si jako dvě dámy…. nebo teda vlastně spíš jako jen jedna. Páč zatímco ona má slušivej obleček (To ráno dosti přituhlo a ještě trošinku občas zakašle, tak jí ho zase dávám, i když už jsem přestala, nerada bych, abychom to zas rozjely), tak já ??? Orazítkovaná od psích tlapek, s ožužlanejma rukávama a rukavicema, oslintanou ledvinkou a čepicí našišato, páč mně jí radostně z hlavy málem strhla… takže já jako dáma teda ne. Ale madáme flekatá ano. V oblečku a s prověšeným vodítkem si ťape ranní tmou.

Aaa moc hezky si ťape. Až doťape na okraj louky a začne se plížit tmou dolů k rybníčku. Vůbec, ale vůbec se mi tam do tý tmy nechce. Nic nevidím, dolů je to sice kousek, ale pěkně prudkej kousek, nechci si před vánočkama vyvrknout kotník, kdyby vymyslela nějakou bejkárnu. Jenže její zaujetí je veliký a když jí řeknu:”Hele počkej…” a chci dodat, že tam dneska nemůžeme jít, posadí se vzorovaně na ten svůj flekatej kotel a sedí a zaujatě hledí. A pak jí to odepřete! Takže …. uděláme džentlmens egrýment, nebo spíš wůmens egrýment, neboli po česku – dohodneme se a dohodnutý ale platí! “Ty půjdeš fakt pomalu a můžeme tam jít!” A……. asi je Talimůra ten džentlmen, páč fakt dohodnutý platí, jdeme opravdu pomalu. Když řeknu “Teď počkej”, sedne si a fakt čeká. Až tak usilovně čeká, že ji můžu předejít 😀 . A pak jdem zkoumat ty rybníky, rákosí, potůček, okolí. Nedohodneme se jen jednou a to u myší hromady.

Když jí ale dám najevo, že mě teď fakt jako naštvala, předvede vzápětí ukázkovou poslušnou Talimůru. A s radostí si vezme jako odměnu balonek. A pak už si ho po celou dobu pěkně nese, žouželí si ho, podává mi ho a já jí házím vejšku, nebo trošinku čutám. O kus dál, dojdeme zase na okraj louky a tam dole je to echtgold zajímací. Stojí tam a čučí nivě dolů…………. Připomene mi to Rumíčka, malinkatýho ščeníčka, kterak na tom stejném místě taky nivě hleděl dolů. Tehdy tam teprve budovali koryto pro obnovení našeho potůčku a byla tam jen hluboká strouha plná jílu. Stál tam, a stejně jako Tali teď, čučel se zájmem dolů. Zeptala jsem se ho, ešivá tam jako chce jít? A že teda může…. a on vypálil a…. přepálil. Jeho malý tělíčko nemělo šanci to dobrzdit dole na okraji tý strouhy, kterou on jaksi přehlídnul, nebo spíš jako štěně neměl šanci odhadnout. A zahučel tam jak malina do koktejlu 😀 😀 Směju se ještě teď, když si vybavím ty jeho očička překvapený. Vytáhla jsem tehdy ze strouhy kouli obalenou jílem a šlo se domů.

Mno…. takže Tali taky civěla dolů a pak………… nevím co bylo příčinou, ešivá jí balonek vypadnul z kušny, nebo tam měla něco jinýho, ale taky vypálila dolů, jako tehdy Rumíček. Jenže karty jsou teď rozdaný úplně jinak. Zatímco Rumíček byl malinký ščenátko, tak Tali je třicetikilový hovádko. Zatímco Rumíček byl navolno, Tali byla na vodítku. A na jeho konci jsem byla já. Houkla jsem, ale to nemělo pochopitelně efektu, neměla šanci se zastavit. Tak jsem rychle to vodítko pustila a honem vzpomínala na nějakou vhodnou kynologickou modlitbičku, která by mě vytáhla z bryndy.  😀 .

A zkusila jsem tuhle: “Talííí zpět! Ke mněěěě” Honem, honeeeem, poď honeeem!” 😀 a asi to byla ta správná modlitbička, protože Fleky to otočily a i když mohly zdrhnout za vedlejší barák a pustit se do bufetu, který jest jí poslední dobou odpírán (vodítkem, či košíkem) tak………….. nakonec přiběhly vytlemeně s balonkem ke mně!!! Asi si dovedete představit moje nadšení, že jo? Honem jsem jí nafedrovala, co to šlo a ještě jí hodila vejšku. Drapla balonek a dala si vítězný kolečko. Několik mnoho koleček. A pak jsme spolu pěkně hezky šly loukou k barákům, tam si civilizovaně čuchala (Bože!! Psí bože!! Ty to moc dobře víš, jaká je to  pro mě nádhera, že si tak prostě jde a čuchá, zkoumá si, místo toho, aby jen dělala bordel a raubířiny. Tohle jsem moc a moc chtěla, aby k tomu dospěla, protože jí to přináší klid do její pošahaný flekatý duše. DÍÍKEC ZA TO! A doufám, že už nám to vydrží. )

A celou tu dobu si pěkně nese v kušně ten balonek, občas si ho požouželí, občas ho někde položí.  A to pak schválně kousek jdu pryč a až opodál se jí zeptám, ešivá jí jako něco nechybí.

“Nojo!Tyjo! Balonek!” začne se zuřivě dívat pod nohy.

“No tam už dávno nejni, blbko!” směju se potutelně

“Kam šel?” Rozhlíží se zmateně jak tetka po rynku.

“Nevím, hele, vůbec nemám šajna.”

“Joooo, támdle je, hurá!” a vypálí zpátky. Drapne ho a žouželí.

“Vidiš? Sem šikovná, našla sem ho, ty víš prt, kde byl!” Je na sebe hrdobec a diriguje ocáskem.

“Nooo, ty seš ale šiiiikovná, jak ty to děláš, Talinko??”

“Nevim, to vono samo, dejmihonempiškůta!” pustí balonek a dere se k ledvince. Pak si zpátky drapne balonek a jde na pohodu domů, páč kdo je první na podestě, dostane přece dalšího piškůta 🙂 .

 

2 komentáře u „Já si to teď zase tak užívám!!

  1. Péťo, mám radost. Z toho, jak jsi Talinku dostala do pohody. Ale říkám to potichoučku. Abych nezakřikla ? Ať už vám to holky takhle zůstane. Prostě krásná psí pohoda?

  2. Díky Mirko. Já taky, taky mám takovou radost, tichou tichounkou. Protože otázka je, jestli se nám to celý zase nepřevrátí. Moc a moc bych to chtěla už kvůli ní, protože žít v tom brajglu co vyráběla, je blbý i pro ni.
    Teď je to úplná pohoda, ležejí tu oba po procházce v loukách u Berouna a jsou spokojený. Moc , moc si to užívám. A mávám do kopců – zasněžených??

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..