Hulákala jsem nadšením v neděli večer. Sněží a je večer! Ideální stav pro noční procházku ke kostelíčku svatýho Martina. Prý z konce 11. století. Někdo říká, že později. To ale nehraje roli, protože je prostě krásnej. Malej, půvabnej, útulnej a věkovitej. A když v zimní noci začne padat sníh, tak musíte, prostě musíte jít těm setmělejma uličkama, užívat si to ticho a dojít si až k němu.
Tak jsem to měla roky, kdy jsem tam chodila s Ešusem. Když napadlo, když padalo. Šli jsme spolu tichou nocí, sníh křupal, mráz trošku štípal, okna vyzdobený vánočníma světýlkama, stejně tak jako některý stromy v zahradách. Ticho, že slyšíte fakt padat ty vločky. Kostelíček nasvícenej a shora se na něj sype sníh. TO JE IDYLKA. Vánoční idylka, kdy můžete poděkovat za všechno, co jste za ten rok dostali, můžete si přát něco, co potřebujete a bejt tak sami se sebou. A se svým moudrým psím přítelem.
Když mě Ešus opustil, pokračovala v týhle tradici Bubinka. Stejně tak jako musela převzít štafetu akce zvanou Šupinky. Což znamená, že se dvaadvacátýho v noci vydáme ke kádím, kde bydleli chudáci kapříci a tam si nasbírám ty šupinky. Tak trochu bojovka v momentě, kdy u kádí zastaví tramvaj a do tmy vystoupí skupinky různě ovíněných spoluobčanů 😀 .
Ten další rok jí v tom pomáhal Rumíček. A to už vzala serióznost cesty ke svatýmu Martinovi dost za svý, protože ten malej kašpar zpravidla vyrobil nějakou koninu, která naprosto rozbila sváteční okamžik. Těžko bejt tak sami se sebou, když vedle vás hopiká potrhlej kašpar a chytá vločky. Taky se v takovou chvíli těžko děkuje, natož si něco přát, že jo. To by vám přišlo tak jako žinantní. Zpravidla ze mě pak „vypadlo“ něco v tom duchu, že „Tak to vidíš, můžu já tady vést nějaký moudrý myšlenky? Či si je urovnávat? Jaký asi, když jsou fuč. No nemůžu, tak hele mi zasejc radši asi dem, měj se hezky a díky moc….!“ 😀 a kráčela jsem ztichlou nocí s tou zrzavou dvojkou domů. Rumíček nadšen z nočního dobrodružství, Bubi byla prostě ráda se mnou.
No………….. tak jako jak to asi mohlo dopadnout letos???? Tipne si někdo??????
Věděla jsem, že tohle bude už naprosto o něčem jiným. Ale tak………. hele… naděje umírá poslední, se říká, ne? 😀 😀 Přiznám se, že původní záměr jít s oběma, jsem velmi rychle zavrhla. A naplánovala si, že půjdeme jen s Rumíčkem. Má už trochu ten rozum, tak si to můžeme zkusit užít jak za starejch časů……. jenže………….. mámy výchova, je halt mámy výchova. Ona vždycky všechno – ať materiálno, nebo nemateriálno, spravedlivě dělila mezi nás dvě se ségrou. A já to prostě mám vypálený na hadrdisku. Je to tam a to nepřeperete. Takže pro mě prostě by bylo nespravedlivý tu flekatou příšeru nechat doma, když my jdeme ven. Takže jasně, nakonec to skončilo tak, jak jsem vlastně vůbec nechtěla. Přistihla jsem se, jak jí oblíkám obleček a beru s sebou!!!!! Ne, prostě nemůžu bejt normální, když tohle dělám, zrovna když nasněžilo. Asi fakt ne.
KLOUZALO TO JAKO SVIŇA!! To možná jako popis cesty ke kostelíčku postačí??? Vlastně – kdybych chtěla, mohla jsem si vyzkoušet, jaký to je nechat se táhnout čtyřspřežím. Páč když ta krůta flekatá zabere, tak kam se hrabou čtyři pááááry bílejch koooní a mě nikdo neeedohoníííí! Ani nemusim za zahradou prásknout bičem nad hlavou 😀 . Vono kdyby si Santa Klaus zapřánul místo sobů jednu jedinou Talimůru, stihne rozvážku se značným předstihem a ešče bude vomrzlej vod toho, jak poletěj s větrem vo závod. No, takže…. poklidná cesta zasněženým sídlištěm se změnila v kapek adrenalinový sport. Začátek je totiž dost z kopce. Víme? A kombinace kluzkého povrchu, nakloněné roviny, šílený Taliny a tmy není ani za mák nakloněna poklidné a rozvážné chůzi.
Spíše tak jest nakloněna tomu, že se přizabijete a nebo dostanete žinfárkt z toho, jak se tomu snažíte zabránit. Ale teda, jako zvládli jsme to a přežili jsme. Nebo spíš takhle: zvládly jsme to a přežily jsme. My obě. Rumíčka se to netýkalo, ten šel spořádaně navolno a na pohodičku. Leč ani rovný úsek nebyl tak bez obav, protože to vážně klouzalo. Zachraňovaly mě zatravněný úseky a bystrý smysly. Přiznám se, že jsem se cestou i modlila. Nebylo to ani tak ze zbožnosti, nebo jako příprava k vnitřní meditaci. Bylo to zcela zištné konání. Modlila jsem se totiž, abychom cestou nepotkali žádného z živých tvorů. A rozhodně ne žádnou kočku, která by katapultovala Talimůru do prostoru. Bylo mi totiž jasný, že ač jsem přežila pár dost blbejch pádů na lyžích bez jakýkoliv zlomeniny, tak tohle by bylo jiný kafíčko.
Kostelíček zářil do tmy, byl tichej a sváteční. Já taky. Ale tím to končí. Zbytek výpravy na nějakou svátečnost a vážnost situace kašlal z vysoka. Rumíček měl teda svatý. Svatý nadšení, že jdeme znovu na pole 😀 , a s celým tím svým svatým nadšením to napálil za roh do tmy k polím a tradááá, hurááá, bude další vejlet. Nemůžete hulákat noční tmou. Navíc, když druhá půle psí výpravy se nadšeně vydá za tou první, protože „JOOOO, MY FAKT DEM TETKON NA POLE???“ . Tak jo, už vim jaký to je, když jedete na lyžích zapřažený za koně. Vim to, a můžu vám to říct. Je to opravdu andrenalinový ježdění 😀 .
Takže co? No jo, takže i letos to bylo: „Tak to vidíš, můžu já tady vést nějaký moudrý myšlenky? Či si je urovnávat? Jaký asi, když jsou fuč. No nemůžu, tak se na mě moc nezlob. A hele mi zasejc radši asi dem, ne? Ať tu moc nerušíme. Měj se hezky a díky moc….!“ 😀 a kráčela jsem ztichlou nocí s tou dvojkou domů. Ale……….. byla jsem tam!! Zašla jsem si tam. Těma zasněženejma uličkama, k zasněženýmu svátečnímu kostelíčku. A užila si to křupání sněhu v tichý noci. A dobře jsem udělala, protože ráno byl sníh opravdu fuč. Tak ale, kdyby už do Vánoc nenapadlo, tak MY JSME TAM BYLI!
No to je krásný.Hlavně ,že jste ji nenechala doma,chudáka smutnýho.
No ale přiznám se, že to byl trošánek boj, protože bylo jasný, že klouzat to bude. A já se nechtěla polámat. Ale protože se teď chovala poměrně umírněně, tak mi to prostě nedalo. a taky – člověk se nemá překážkám moc vyhýbat, měl by do nich jít 😀 tak jsem uďálá hoplá a šla přes překážku 😀 a bylo to nakonec fajn. A jsem ráda, že jsem šla, páč jestli to bude jedinej sníh v tomhle čase, tak jsem ti ho užila.
Ahoj Péťo. Opět jeden krásný článek. Úplně vás všechny vidím. Díky
Ahoj Mirkoooo! Ahooj, ráda Tě vidím.
jste zasněžený? odpočíváš?
Tak je dobre, ze ste tam dorazili vsichni tri. Nekdy ale mozna lepsi, kdyz si tam jeste skocis sama;)
Pravdu máš! Ale na druhou stranu – to taky není to úplně ono. Už jsem to i zkoušela. No, možná je to vyhrazeno jen pro toho Ešátora moudrýho mýho?? Inu uvidíme, ešivá ještě do Vánoc nahoře přidělí sníh… mohli bychom tam třebas naopak vyrazit všichni čtyři. Ale to se mi ještě nikdá nepodařilo-vytáhnout tam v noční hodinu Brtníka. Jednou tam bylo tak krásně, že mě popadala velmi hříšná myšlenka – v těch dvanáct, fakt vyrazit na to pole dole pod kostelíkem. Tichý, bílý…. a plný prasátek 😀 , tak jsem to radši odpískala.
anebo takhle 🙂 bylo by to urcite moc fajn 🙂 a je mozny, ze to ste meli s esusem proste jiny a s ostatnima zas budes mit jinak neco dalsiho 🙂
Jo asi to bylo prostě vyhraženo jen pro něj, mýho profesóra. Ale , tak časy se mění, a člověk se tomu musí přizpůsobit. A jak říkám, i tak to bylo fajn, když nic jinýho, tak jako bojovka dobrý 😀 😀
Skvělé dobíjecí povídání 😀 Jsem si barvitě představila chudáka Santu s rozjásanou Talimůrou ve spřežení … kterak jim kočka přeběhne přes cestu … a ze saní je katapult 😀 .
O hulákání šeptem za brzkých ranních hodin vím své 😀 . No vlastně moje hulákání postupně přechází v syčení – např. Teddysss ssssakra vysssmahni zzzz toho pole (to když třeba objeví na poli čerstvou hnědou vůni) 😀 Asi jsem byla v minulém životě pěkná zmije. Syčení mi jde moc pěkně.
Ale procházky pěkně brzy ráno, když je čerstvě nasněháno, když se světlo lamp prodírá skrzevá zasněhané větve stromů, nikde nikdo a ještě to zčerstva křupe pod nohama, tak to já miluju. 🙂
No neměl by to Santa jednoduchý, ale zase by to měl rychle za sebou…. možná i doslova 😀 .
Jooooojooooo ssssyyyykafffkyyy – ty jsou funkční. Zpravidla. Ovšem musí být ten pes aspoň trochu normální. Však taky odnož Zvířetníku – Hadopasi vznikla právě na základě toho, že jsme se všicí tehdá shodli, že kolikrát to vypadá, že spíš paseme hady, než povelujeme psa 😀 😀 a od toho vznikl název Hadopasi 😀 . No ovšem pro Talinku, jako, že jo…. nic. nic. …jedno velký nic…. ba, ne, teď trošku přeháním, někdy už na to taky reaguje. Ale že by si z toho něco dělala …. tooooo jako ne,e, depááá, to se jí netýká :D.
Je to hezký s tím shěhem, že jo? Takový čistý, útulný, pokojný…. dokud ten poprašek nezaprasí nějakej psí hovád, co tím radostně projede a ve svý radosti to rozdupe na bláto 😀
Aháááá, tak proto Hadopasi. Zahlédla jsem o nich pár zmínek na zvířetníku, ale nějak mi to nedošlo 😀 .
Naštěstí jen nesyčím, většinou šveholím náššš ššššikovnej pašššák 😀 . To jsem si tak jednou hrála se ségřiným malým synovcem. Něco jsme spolu kutili a jemu to moc pěkně šlo. Tak jsem zašveholila: „Tobě se to kráááásně povedloooo, ty jsi moooc šššikovnej …“ a už jsem viděla jak se ségra začíná chechtat , ale nešlo to zastavit a dořekla jsem „pejsek.“ A už jsme obě padly smíchy. Z těch našich čtvernožců nám jednou krásně hrábne 😀 😀 :D.
A ten tichý křupavý jiskřivý sníh, to je fakt balzám na duši. Když můžu dělat úplně první stopy, vlastně druhé – Teddy je rychlejší :D.
Ano ano, kdo z pejskařů nepase hady 😀 , šššíkovný pejsííí to soou – taky máme – šíííkovný ve sto variantách. A tuhle jsem podobným stylem jako vy pochválila… kolegu, ale to jsem toho pejska udržela. Nicméně jsme se tím taky pobavili, tak jsem pak dodala, že dostane piškůtek 😀
Že jo, že je to paráda jít si tichem křupavým sněhem a být teda skoro první, kdo tam jde. Ejch, kdyby tak nahoře kapek posypali dolů :D, jenže klasika, na Vánočky má být teplo.
kostel svatýho Martina máme v blansku pár metrů nad tatkovým barákem je to trasa na moje noční a brzko ranní venčení vyčurat,vykakat,spát
trasa číslo,normálně pak ranní vycházka je přes kolej,park kterej pokračuje v cykloztesku kolem řeky-brzo ráno tam může být ještě Dafča na volno.a odpolední dlouhá trasa nalevou stranu kolem řeky ke splavu
prča je když ji du ráno vyvenčit s tím,že pak půjedm na ranní vycházku,šmatlu si to od vlaku ke kostelu v pantoflích,teplákách,a ted jdou vyfešákování lidi na mši…
Tohle je ten náš
vy máte – jestli dobře koukám, ooooo trooošíčku větší 😀
Kolem řeky to musí být fajn procházka. to by se mi taky líbilo.
Krásné předvánoční povídání. A mělo i dobrý konec, všichni přežili 🙂
Enem ten sníh, ten to nepřežil 🙂 , mohli by nám zas trošku dolů nasypat, což? Děkuju za pochvalu.