nikoliv pouť, ale návštěva. Až z dalekýho Bohumína. A to je vždycky návštěva nejvítanější z vítanejch. Od nás všech. Ohařiska pochopitelně nevyjímaje. Takže když Peťa zazvonila u dveří, strhul se cirkus. A to i přes to, že jsme ohaří nadšení nadávkovali. Nejdřív byl vypuštěn dráček Rumíček, aby ta ofenziva nebyla tak dramatická. Až poté, byly vypuštěny Fleky. Přeci jen jsme nechtěli, aby Peťa bídně zhynula hned v předsíni.  😀

Pod stromečkem  už čekaly dárky od Ježíška a ten bohumínskej zasejc naopak poslal ty svoje. Je přece čas Vánoc. A tak jsme si udělali vánoční večírek. Všude svítily svíčičky, světýlka, s Peťou  jsme si vyměnily vzorky curkoví  a proběhla ochutnávka, jak jsme to která napekla a Brtník to zdárně komentoval, co Peťo? 😀 . Holky seděly do  hluboký noci, zatímco Brtnik se šel v půl desátý jen tak trošku natáhnout. Natáhnul se jak budík 😀 až do rána 😀 .  Ale!  Kdo nám dvěma ponocujícím ráno udělal tu snídani opulentní? No? Kdo? Ano, Brtnik.

Lenošivý ráno – to miluju. Nikam se nepospíchá, klábosí se u bohatě prostřenýho stolu, kávička, k tomu vynikající vánočka od Michala, který jest kuchařem u nás v práci a peče úplně božský vánočky,  pohodička. Protože nás odpoledne čekal výlet na adventní Křivoklát, otočili jsme rytmus venčení a na dlouho se šlo dopoledne. Předtím ještě Rumíček předvedl Petě, jak se úhylně dvoří Talince, kterážto na něj znechuceně koukala a pak mu striktně dala najevo, co si o něm a jeho aktivitách myslí.

Rumíček s Brtníkem si vyrazili do polí a vzali to přes oraniště, kde si dali honičku až k rybníčku před Hostivicema. A nebohá chorobná Talimůra si mohla vyrazit tak akorát tady kolem domu a tak dělala společnost nám holkám, protože my ještě musely vytvořit oběd – moje nedávno objevený a oblíbený kuře na řecký způsob. Naložený masíčko odpočívalo a čekalo na vyhřátou troubu a tak jsme se vydaly „na špacír“ .  Pěkně jsme se všechny oblíkly  a šlo se . Tali ještě stále docela zvládala ten klidový  režim a tak měla Peťa možnost vidět její civilizovanej projev. Zašly jsme si dolů k potůčku a rybníčkům, kde to zase bylo děsně vááážný a Talimůra se převlíkla za ohařku a pooomalu postupovala prostorem a prozkoumávala břeh potůčku a rákosí. Aby poté vytvořila vzhledné zátiší s názvem „Slunkem pozlacený rybníček s ohařkou kadící na břehu! 😀 😀 . Seděla tam na břehu „na bobku“ tvářila se u toho děsně vážně a zároveň si užívala slunečních paprsků . Museli byste to vidět. 😀 😀 .

Pohybovala se celou dobu jako úplně normální psice (což- teď předběhnu – jí už večer opustilo 😀 ). Prozkoumaly jsme, co se dalo a vydaly se nahoru na louku. Tam jsme si chvilku hrály s balonkem a Peťa se smála, že Talimůru lonžuju jako koně. No, ano. Jest nutno s ní jako s konikem dost často zacházet. A teď když má ten úplně klidovej režim, jí nic jinýho, než si dávat s balonkem vítězný kolečka na šňůře ani nezbývá. Jak jsme se tak procházely, pořídila si Peťa bohužel standardní pražskou výzdobu obuvi 🙁 . Takže jsme se pěkně vrátily k potůčku, kde statečně bojovala s tím, aby to houno z podrážky dostala. Tali si mezitím užila čucháníčko a prodloužení procházky. Svítilo sluníčko, tak ani člověku nepřišlo, že mrzne. A pak už jsme to otočily k domovu. Jak jsme vstoupily do baráku, vypálila Tali nahoru k bytu a tvrdila, že „Kucííí už sou doma!“ Moc se mi tomu nechtělo věřit, protože bychom je nejspíš měly při návratu zahlídnout, ale jo. Měla pravdu, proklouzli nám a už byli doma.

Šoupla jsem kuře do trouby a stihli jsme to všechno akorát, než dole před domem zazvonila malá Ajšopánčička s Ajšopáníkem , kteří  se k nám na výlet na Křivoklát přidali. Úúúplně plný auto nás bylo. Cesta utekla jako nic a už jsme byli před branami hradu. Jako vždycky – mělo to atmosféru. Na nádvoří stánky, kde velmi snadno utratíte spooustu peněz za šikovný a drobný dárečky pro svoje blízký a který opravdu zaručeně udělají radost. Nesmí pochopitelně chybět horká medovina, pečená šunka, zelňáky a…. třeba taky možnost, vyfoukat si vlastní skleněnou kouličku, a nebo si u pana skláře koupit ducha, jako učinila malá Ajšopánčička. Ducha který plove v láhvi s vodou a jezdí nahoru a dolu, když se teda podaří ho správně naplnit vodou a naučí se ho člověk v tý lahvi ovládat. Taky si -pokud jste teda tvořivý dítě, jako malá Ajšopánčička – můžete sednout za stolek a namalovat si svůj vlastní betlémek a máte krásný dárek.

Když vám je zima, sejdete do sklepení, dáte si teplou hruškovou dobrůtku a koukáte na ovečky a drobný zvířátka u betléma. Taky si můžete dopřát střelbu z kuše a teda musím říct, že malá Ajšopánčička je zatraceně dobrej ostrostřelec. Nastřílela to tam do terče naprosto s přehledem. Když sejdete do druhýho sklepení, zas nevíte kam dřív skočit, jak je plný úžasných věcí. Mě vždycky dostane na zemi v hoblinách rozložená „šípková keramika“ jak tomu říkám. Nádherná práce, všechno od hrníčků, přes konvičky, misky po džbánky, ručně malovaný a všude je vzor šípků. Nádhera. Páč já šípky miluju.  Nesmíte vynechat levandulovej krámek, plnej vůní a dalších drobných dárečků. ………. a takhle bych mohla pokračovat dál, přes stánek se sýry, přes kováře, nádherný pásky se zdobenejma sponama. (Nejlepší byl ten červenej, co měl sponu zdobenou šroubky – dokonalý 😀 ) . Vždycky mám pocit, že potřebuju  minimálně polovinu věcí, který tam mají 😀 a že tu druhou polovinu jsem si nestačila prohlídnout.

Když se setmí a nádvoří se nasvítí – je to nádhera. Zvlášť letos, když lehounce sněžilo. Tak rychle ještě jednu medovinu a už musíme jít. Protože Peťa musí stihnout vlak domů, aby měla možnost být v neděli se svým početným zvěřincem.  Při zpáteční cestě už bylo místy trochu napadáno a tak jsme museli v jednom úseku v lesích i zatraceně zvolnit, jak to klouzalo. Nicméně domů jsme se vrátili v pořádku, Já jsem ještě Peťu doprovodila na tramvaj a pak už jsme si mohly jen zamávat. Bylo to moc fajn a Peti – díky za návštěvu.