Psala jsem v pátek v šest hodin večer SMSku Brtníkovi na firemní večírek.Měli ho hnedkajc po práci a on chtěl, že si vezme docentku Talířovou a aspoň to s ní zodpovědně proběhne. Abych měla prostor pro Rumíčka. A teprve pak pojede.  A my mu vypálili rybník. Dorazila jsem z práce dřív, vzala oba dva a srdnatě vyrazila do terénu. A dala si závazek soc. prc. že tý krůtě flekatý nedovolím ani píďu z těch jejích hovadin.

A jak řekla, tak udělala. Jako teď vždycky poslední dobou, jsme prošli všichni hezky spořádaně až za supersámošku a zamířili přes silnici k Boromejkám. Tam máme vždycky Talipuzení k tryskání a já jí musím klidnit, občas spíš krotit. Aaaa dneska nic nebude, řekla jsem si. Vymyslela jsem si spešl úvaz na postroji z vodítka a …. šlo se. Nevystřelovalo se, ba dokonce se ani NE-TA-HA-LO! Můj stupeň naštvatosti z úterka a moje odohodlání se sečetly a hrály mi do karet. Celej ten problematickej úsek jsme prošli velekrásně. Fakt velekrásně, to jsem ani nečekala. Na konci mi zvonil v ledvince telefén a já věděla, že to volá rozhořčenej páník, s dotazem, proč jako jsem mu tam nenechala Talimůru.

Abych se ušetřila problémůch, pěkně jsem docentku uvázala ke klandru, Rumíčka posadila a v klidu zavolala páníkoj zpátky. Abych mu řekla, že si nemusí dělat starosti, že jsme si udělali bojovku a vyrazili fšicí společně. A ať si to tam užije a vožere se do němoty 😀 . Akorát s koncem hovoru se Tali odhodlala vyrazit a………..jejda… vono vám to nešlo!!! Divný co? A navíc jsem měla možnost načasovat správně řízné NE v tom nejsprávnějším momentě.  Úvaz ji zabrzdil a jela zpátky jak namydlenej blesk.  S pokáráním. Jehehééé, bavila jsem škodolibě a cynicky.  Pak jsme si opět zacvakaly s karabinkama, mezitím vším jsem jí připla k vodítku ještě jedno, aby měla víc prostoru a dala pokyn k tomu, že jdeme POMALUUUUU. A skutečně jsme všichni i pomalu šli!! Oooo jaký to rozdíl proti úterku.

A pak jsme, vážení a milí čtenáři ŠLI celou dobu, co jsme byli v polích!!! Nechala se navigovat hlasem, nikde nebyl problém. Ty dvě ruský kola co předvedla, když jsme potkali jiný pejsky, to nepočítám. Je mi jasný, že by chtěla a potřebovala s  nima lítat. A je mi to hrozně, hrozně moc líto, kvůli ní, že ji teď pustit nemůžu. Protože v ten moment by jí pesani byli ukradení a zmizela by v nedohlednu. A musím ji tady pochválit, že se poměrně rychle nechala uklidnit. Byla celkově moc hezky ovladatelná, v podstatě tak, jak už dlouho ne. Neříkám, že by nebyly momenty – ale celkem za celou procházku tak tři!!!! – kdy jsem ji musela důrazně dát najevo, že tahat se nebude, ale fungovalo nám to pěkně. Kde to šlo, zašla jsem s ní do vysoký trávy a několikrát si s oběma střihla přivolání. Hezký pozitivní přivolání. Pravda někdy jsem musela jódlovat, ale ujódlovala jsem to do toho, že za mnou přišla a já ji do toho nemusela dovést vodítkem. To mi udělalo radost.

A ještě větší radost mi udělalo to, že když jsem jí na myší louce dala k vodítkům ještě stopku a dala jí prostor, ať si čmuchá, tak když jsem potom zavolala, pěkně se dořítila a já jí mohla odměnit hozením balonku. A ona za ním běžela. Popadla si ho a nějakou dobu vždycky i nosila. Já si mezitím s Rumíčkem míčkovala a střídala to s jejím „přivoláváním“a házením balonku. Moc hezký to tam bylo. Jen teda člověk musí dávat sakra pozor, aby stopka nezabila jeho a nebo i Rumíčka. Bylo nám tam všem třem dobře, tma netma, zima nezima, stopka nestopka, užívali jsme si to. A…. byli jsme tam spolu. Což je pro mě to nej, nej, nejdůležitější.  Před koňskýma ohradama už jsem si Tali přehodila zpátky na dvojvodítko a pěkně jsme to prošli kolem. A zase  – nebylo žádný dohadování, že se nutně musí vystřelit do vojtěšky. Nic, prostě se šlo.

U čističky jsem je oba zavedla na nízkou trávu a chtěla jsem, aby si užili jen tak čenichání. Tali se do toho hezky zabrala a v klidu si to tam prozkoumávala a  pomalu procházela sem a tam. „Ztratila“ jsem tam přetahovací fusekli a poodešli jsme všichni o kus dál. Tam jsem pravila, že „Ztratila, nemám, hledej“ a oba se dali do hledání.  A Tali vyhrála!! S ukořistěnou fuskou metala kozelce a házela si jí nad hlavu. Konečně si zase venku hrála. Jen tak, prostě si hrála. A pak mi ji přinesla 🙂 . Rozdaly se dobrůtky  a šlo se zase dál. Hezky mezi vilkama až ke kostelíčku sv. Martina, pak kolem naší oblíbený vinárničky až k sídláku.  A Tali spořádaně capala, občas se na mě otáčela, hezky se nám šlo až domů.  A tam jsem mohla páníkoj napsat tu pochvalnou SMS.

A pustit se do práce. Pěkně si to doma uklidíme, všude milijoun svíček rozsvítíme, rozpálíme plotnu s purpurou, pustíme si koledy a… pustíme se do pečení. Těsto na to čekalo už od úterý, kdy jsem si řekla, že po Talivýlevu potřebuju uklidnit stav svý mysli a jako terapii použiju právě to pečení. Jenže stav mysli evidentně neměl o nějakou terapii zájem, takže s těstem jsem se nedomluvila. Což způsobilo, že jsem toho zmetka těstovýho zhňácala z válu zpátky do koudele, zabalila do igelitu a za trest mrskla do lednice a dostalo domácí vězení. Kriminál způsobil, že těsto přestalo bojkotovat spolupráci a tak to pěkně odsejpalo.  Stromečky, zvonečky, hvjézdičky, komety, prasátka… plechy se mi pěkně plnily. Zaplnila jsem čtyři veliký plechy, rozpálila troubu a šlo se do finále. Bože to byla taková paráda, celý to odpoledne a večer. Ohařiska asistovali nebo chrápali, pohodička.

A protože mi to tak dobře šlapalo, rozverně jsem si řekla, že si ještě připravím těsto na rohlíčky.  Když už mám špinavej ten vál a všechno vykrámovaný. Rohlíčky původně vanilkový, který se tak nějak časem přetransformovaly do oříškových. Protože nám víc chutnají bez toho cukru. Tohle těsto spolupráci neodmítalo tak jako to úterní, který zřejmě drželo basu s Tálií 😀 .  Takže když mi to tak pěkně šlo i nadále. …. bylo by škoda nevyužít toho, že vlastně ta trouba už je nahřátá, ne?? Jasněěě! Dolila jsem si do skleničky oblíbený prosecco a jelo se. Ani jsem nevnímala kolik je hodin a že jsem původně vlastně byla docela unavená a plánovala spíš tak jako odpočívat….. 😀 . Klasika. No ale v jedenáct jsem byla hotová!! Teda jako s prací. Energie jsem naopak měla furt dost.

Takže aby pánik nemusel nic, až dorazí dom, jdeme pejskové spolu ven. Tali stále ještě jela v tom stejným příjemným módu jako v polích a nebo držela basu s tím těstem na rohlíčky 😀 😀 , takže se z toho vyklubala velmi příjemná skoro třičtvrtě hodinka. Naskládala jsem pečivo do krabiček a po dvanáctý si konečně sedla :D. Abych honem sepsala, jak se nám to páteční odpůldne a večír pěkně vydařily.