Dneska úplně nekynologicky, zato nostalgicky. Kdo mě zná dlouho, ví, že se u nás kdysi pohybovali anduláčci. Fšicí se jmenovali Kostičík. A já jsem tuhle při úklidu narazila na papírky, kam jsme si psala výroky Kosti třetího, který byl hodně výjimečný. Nejen že toho nakecal fakt hodně, ale taky uměl aportovat, chodit u nohy a jiný vychytávky. Když někdo zazvonil, neletěl ke dveřím, hezky si tam po podlaze došel, podívat se, kdo to přišel. No a tak se teď s vámi podělím o jeho vejšplechty.

Když jednou odvezli Brtníka do nemocnice a já byla doma celá vynervená, pravil mi ze svýho hradu: „Di pro, pivo, Kosťa pude po schodech!“ Na to, že se tehdy teprve učil mluvit, to byl slušnej výkon a taky mi to dost zvedlo náladu. Nicméně ne až tak, abych pro to pivo šla 😀 .

Takže – jdem na to. Beru do ruky první papírek, a co slovo to perla. Jen malý detail – každý papírek, to je jeden proslov, hezky vcelku:

„Dost! Tady šel řízek! Pusť, uteč Kosťoo! VRAŽDA. Já už tu nejsem. To je život tady! Dovolíš Kosťo? Tak co, nepříteli?? Ty seš pupinista. Drzej seš, dělej podepiš to!“

Ty vykřičníky jsou tam schválně, on byl Kostík dost jako imperativní ve svým projevu 😀 😀 . Kdo a nebo co je pupinista, to vám bohužel nesdělím, s tím zbytkem si asi poradíte 😀 😀 .

Proslov č. 2:

„Moc křičíš! Potřebuju tu svíčku. Ten samej počet. Samý šutry. Veselej ptáčínek. Ty přídeš. Ježíš, to je samej ptáček. Co je Kostičík?? Děvečkáá. Aljošo nekřič!“

Ano, Kosťa rád ostatní napomínal, aby nekřičeli, ale že dělá větší bordel než ten neznámej Aljoša, tak to mu dost unikalo. Nač potřeboval šutry, nebo svíčku, to jsme nikdy neodhalili, každopádně – on sám působil dojmem, že je to u nás doma opravdu samej ptáček 😀 .

Další dva záznam jsou velmi krátké, nicméně, řekla bych, že za zveřejnění stojí:

„Já sem Čunek! Náš prezident. Kocoure. No neptej se rači!“

„Tady se křičí! Budem Tě bít!“

😀

A jedeme dál:

„Poď eště jednou! Ty seš taky Tolstoj. Nekřič! Růžička. Kosťo vyžádej. Nech tu pípu. Pudiš Kosťo. Nekřičte. Nekřičím. Ahoj  i ptáčínku.“

Nikdy jsem netušila, že je tak sečtělej, že se dobral až k Tolstému 😀 . S ničím se nemazal, klidně napomenul i hokejovýho trenéra Růžičku, ať nekřičí 😀 . Asi se považoval za božskou bytost, jen mu uniklo, že by měl říkat teda spíš „Budiž světlo.“ než  „Pudiš Kosťo.“

A co teď?

„Tečou mi voči. Nechte toho. Celá buš! Eši, podivej kam valíš, seš pták. Seš borec. Průůser, poďooor!“

Mně teď tečou voči taky, jak se směju 😀 😀 . No proč by Kosťa nemohl napomínat celou buš, aby tam toho nechali, když mohl citýrovat nebohýho Ešátora, kterýho evidentně teda nepovažoval za psa, ale taky za ptáčka. A jako jeden z mála na svoje průšvihy neopomněl upozornit 😀 .

A vracíme se opět k oblíbenému ruskému spisovateli:

„Proč prdí želé? Tolstoj kolega. Ešíček ptáček. Ríša Kolo, ňoo? Seee křičí, tady!“

Myslím, že ani jeho kolega Tolstoj by mu nedokázal vysvětlit, proč prdí želé 😀 .

Tak a popojedem:

„Vydrž ptáčku. Hele ty Kosťáčku. Slyšíš to? Policajt… křičí. Půdičku. Máš ptáčka pane Koláči? Budem sedět ptáčka. To je prosim Tě. No teď seš student. Budeš můj pejsánek?“

😀 😀 Tohle snad radši komentovat nebudu , ne? 😀 😀

A předposlední záznam:

„To mi sejří, že je to čistý. Nesnáší Kosťa. Brašule drží. Hodně sejří. Bückstabü. Tam smrdí pejsek. Kolik stojí ten buřt?“

Soudě podle obsahu, byl ten den kapek nenaložen 😀 .

A ten poslední, tak ten stojí taky za to 😀 😀

„Máš pravdu, kámoši. Se*eš stoleček. Máš sejtko. No to je ptáček Kostíku. Tak co nedáváš poďoor. Intoši. Ten smrdí jako deset. Seš tady sám. Špunte. Dělej. Dostali jsme i třídní.“

😀 😀 Kam dostali třídní, to nevím, ale mě občas málem dostal do blázince.

No a nakonec jeho majstštyk.

Pohupoval se ve svojí klíce na větvi vrby a mamka hrabošila dole v záhoně. Jak jinak, než na kolenou, že jo? Takže se nemohla divit, když za nějakou dobu uslyšela: „No to je teda pr*eeel!“ 😀 😀 D

Jasně, že to je náhoda, ale on měl neuvěřitelnej dar, strefit se nějakou svojí ptákovinou do situace. Tak doufám, že vám ten malej pernatej generál zvednul náladu tak, jako mně teď, když jsem to přepisovala 😀 .