Jsem si řekla minulej týden. A dala si stranický závazek, že musím v sobě vykutat víc než nejvíc trpělivosti. Jinak se z toho bludnýho kruhu nedostaneme nikdá. A věřte, že udržet s Tali nerf na uzdě, je někdy víc než nadlidský úkon. Já jsem si to okusila v pátek, kdy opět při vystupování z auta zazářila 🙁 . Připravená jsem byla, vystoupit z auta civilizovaně jsme tedy zvládly, jenže pak se ozval kdo? Mnou nenáviděný drive a odnesl to dost škaredě můj prostředníček. Neohnu ho a bolí to vydatně. Vypálila v sedě z nuly na tisíc a nedala mi šanci ten prst z vodítka vymotat 🙁 🙁 🙁 . Tohle prostě nepochopíte. Najednou cvak a je to v háji. Nic moc pocit.
Abych v tom s tím zhmožděním nezůstala sama, podařilo se jí, když jsme došli na chalupu zhmoždit Rumíčka, kterýho ve svý šílenosti, který právě takhle občas propadne a který se pak přenese i do dalšího jejího projevu, pro změnu narvala bokem na roh sloupu. Vypadal, že ho to dost bolí, zalezl do chalupy a odmítal jít ven. Bylo mi ho líto a hasila jsem v sobě vraždu. Někdo ji nahoře musí mít rád, protože jsem z ní to puzzle neudělala.
Když už trpělivost došla i mé drahé polovičce, je to co říct. Víc trpělivýho člověka, než je on, neznám. Ale není se mu moc co divit. Vydržet to rok a pořád přešlapovat na místě, stokrát za týden propadat frustraci………… to jednoho udolá. Teď v neděli už se na ní fakt rozlítil hodně a musela jsem ze sebe udělat zarážku, nebo by jí rozkrájel do nudlí. Troufla jsem si odhadnout, že mě do nudlí nerozkrájí i když to tak chvíli vypadalo. 😀 😀 . Ale ani pak bych se mu nedivila, rozumím mu, vím, co prožívá. Bylo to akorát, když jsem s Rumíčkem vyrážela do polí a oni se vraceli. Takže mi nezbylo nic jinýho, než zaimprovizovat a vzít je teda oba. Tedy ne Rumíčka a Brtníka, ale Rumíčka a Tali 😀 .Tohle je to, co mě na tom mrzí hodně, že mi to ubírá prostor pro Rumíčka a já musím pak nastavovat jinde a jinak, když ho nechci šidit. No ale co už. Takže jo, pojmeme to jinak. A na jednu stranu to nebylo tak špatně.
Protože Rumíček, Rumíček to je moc hodnej pán, je to moc šikovnej pán a moc nejrozumnější pán. Takže ……….. mi hodně pomohl. Když mi dvakrát našel ty zvířátka. Protože on je hodně dobrej a hodně hodnej, nastavil tím pádem situaci pro mě tak, že jsem se na to mohla připravit. Umím ho číst dobře, a on ví, co má dělat a asi evidentně taky ví, co momentálně potřebuju. Takže mi to fakt naservíroval dokonale. Vyběhnul srnec, toho Tali nezjistila hned, ale když už byl opodál. A po něm se z řepky zvedla do tý doby naprosto neviditelná srna (híml, jak to dělaj, že jsou tak neviditelný? ještě to moc vysoký není) a tu už Tali zaregistrovala hned. A já byla připravená, takže jsem ji mohla na šťopce dovést do klidu u poměrně nedaleko vystřelivší zvěře. Paráda, paráda. Tím, že je Štajn fakt moje hvězdička spolehlivá, mohla jsem ho pro ten moment sledovat jen malilinkatou částí koutku oka a zbytek se mohl věnovat Tali. A vést ji ke klidu i když se už poté dáme do pohybu. Šátek z rychlíku proti ní zlehýnka vlaje, jak se klepala.
Vydali jsme se dál, kde už u remízku stál Rumíček a vystavoval. Supr!! Supr!! Jdeme tam. A šup. Další srnčí. A zase paráda, paráda. A to hlavně proto, že se mi dařilo mít Tali na příjmu, nedělaly jsme veletoče, respektovala to, co jsem jí řekla. A zase i poté, co jsme se daly do pohybu nevystřelila za odběhnuvší zvěří a nehodlala mě vláčet za sebou. Ne, šly jsme směrem k lesíku, kde jsem doufala potkat toho zajíce, co byl minule tak odvážnej a vystřelil nám pod nosem. Asi si vzal dovolenou a nebo se přestěhoval. Nevadí, nevadí, však zážitků bylo dost.
A protože se Tali chovala v podstatě dobře, nechala jsem ji už více-méně volnou ruku, nechtělo se po ní nic, než jen normální pohyb na šťopce. A jen tak třikrát cvičný přivolání na tichý zapískání. A domů se došlo na pohodu. Pro ten den už stačilo. Na zahradě se mi pak povedlo ještě něco, o co se už dlouho s Tali snažím. Rozehrála jsem jí s kostí. Jsem zvyklá s ostatními psy na to, že s kostmi se může i hrát, házet je, „prát“ se o ně, lovit je, blbnout s nima. Společně, a bavit se u toho, mít z toho srandu. Tali to doteď měla tak – nebo má, to zatím nevím, zda je to trvalýho karaktéru – že kosti jsou jenom k tomu, aby se s nima jedna uložila někde v ústraní a tam si to žužlala. Maximálně – a to je úspěch se s nima přišla ukázat, položit se vedle a zase si žužlat. Ona si je nebrání, to vůbec. Není problém jí je vzít, prohlídnout a vrátit. Ale radši někde sama, nebo i poblíž třeba, i podržet člověk může, aby se to líp žužlalo. Ale to je všechno. Nicméně hru s tím ještě neobjevila. Nenutím ji do toho, je to její kost a je jen na ní co s ní bude dělat, aleee zkouším to :-). Ukázat jí, že to může být i zábavnější a že se do toho můžeme zapojit i my. Že si pak de facto může i s tou kostí zahrát na lov, ulovit si jí a jako kořist si ji užít. Teď prvně bylo vidět, že ji napadlo: „Jooo?? Hele to je srandičkaaa?“.
Nevšímala jsem si jí, a hráli jsme si na trávníku s Rumíčkem, kterej kolem kosti dělal toho kozlíka a poskakoval a lákal ke hře. Sváděli jsme lítý boje a lítali tam jak dva cvoci. A najednou koukám, Tali přestala ožužlávat a kouká… „Cože to jakože? Proč se tam tak tleměj, vobá?“ Mozkovna zavařená, možná probíhal vnitřní boj, zda se zapojit, nebo si jít radši žužlat. Rozhodla jsem to za ní, otočila jsem se na pětníku, skočila šíbru a popadla její kost a mrskla ji do prostoru. Hópla za ní takovým tím hravým skokem a…. kostéčku mi sama nabídla, ať jí hodím znovu. A juchéééé!!! Prokutálela jsem ji mezi rukama jako kočka balonek a poslala jí zase do prostoru. A nechala ji, ať se sama rozhodne, jestli budem pokračovat….. 🙂 hádejte??? Odpověď je po takovýhle otázce jasná, vím. Nicméně nevím, jak to bude příště.
Každopádně abych se vrátila k tématu. Páník, aby se nám zrenegeroval 😀 , dostal „venčíci dištanc“ a Tali pro teď přechází čistě pod moje křídla. Až na výjimky nutný, jako třeba ve středu, kdy máme po práci germánštinu. Ale jinak ne. Nerada bych, aby se mi z ní fakt zbláznil. Jeden z nás by měl zůstat při smyslech a on má větší šance. Takže teď je to tak, že chodí s Rumíčkem a my vytvořily Tali tým.
Minulý týden Tali propadla představě, že pokud se nedostane hned, teď a honem na to pole, na to hřiště, tam…. tam… tam…. zboří se svět. A předváděla slušný hysteráčky, který ve čtvrtek ještě vyšperkovala o operní árie, kdy ječí, protože já stojím, odmítajíc se nechat táhnout. A vypadáme při tom, že ji kuchám za živa. Mám výhodu, že okolí v takový moment stejně nevnímám, takže tohle je mi fučík. Soustřeďuju se jednak na sebe, abych byla v klidu a druhak na to, aby mě nesejmula, když ji napadne nějakej ten veletoč. Obojí je značně náročný cvičení. To první na nerf a mozkovnu, to druhý na tělesnou schránku. Každopádně nehodlám fakt ustoupit ani o píďu.
Opět nevím, nakolik trvalého karaktéru to u ní je, každopádně v pondělí jsme prošly sice s pár protitahacíma zastávkama a třemi pokusy o veletoče, leč bez doprovodu symfonického orchestru a s mnohem rychlejším postupem vpřed. Jest možné, že čůza zjistila, že jí žalostzpěvy k ničemu nebudou?? Uvidíme. Další co nevím, zda je- či není trvalého karaktéru je ta skutečnost, že včera bylo možno s ní hovořit. Domlouvat se. Ne se dohadovat. Udělala ten veletoč, během kterýho zaznělo striktní NE! a klidný sdělení, že: „Tak víš co? Mám tě akorát tak dost, když se chováš jako idiot, jdeme domů! Vyvenčená seš, takže se nic nestane, tak!“ Bing. Otočka a vracíme se. Jak jindy, když v rámci nácviku normální chůze změníte směr, vedle vás jde pes, kterýmu to je tak nějak šumák, tak teď tam byl pes, kterýmu to šumák rozhodně nebylo. Koukala jak dítě, kterýmu jste to právě otočili u dveří do kina a vedete ho domů. Díky tomu, že se jí změnil pohled, výraz, nabídla jsem ji ještě jednu šanci a řekla jí, že když se bude chovat slušně, tak teda půjdem. Hm, asi pro ten den pojedla maso z bílýho hada a lidský řeči porozuměla, jinak to nechápu :D, ale šanci bezezbytku využila. Už nepřišel žádný veletoč, žádný natahování vodítka. Normálně prostě šla. Jediným prohřeškem byla malá ochutnávka salátu kempink, který se nabízel na chodníku :D. Nasadila jsem beze slov obličej č. 325, který je směsicí přísnosti a hlubokého zklamání z provedeného činu. To vedlo výtržnici k tomu, že udělala kolem salátu kolečko natáhla krk a pak se významně podívala na tu zarážku, co ji vede na konci vodítka. Zarážka se usmála, moc jí pochválila a vydala celou hrst dobrůtek. A mohlo se jít v poklidu dál.
Aby… aby… se Tali sama od sebe na mě otáčela. V místě, kdy je poslední dobou vždycky vypnutá a kdyby mohla, vyrazí do toho křoví, na to hřiště….za zvířaty. I když ji člověk třeba dovede k tomu, že jde relativně slušně, tak stejně na ní vidíte, to pnutí, to chci, chci, chci, nic jinýho ji nezajímá, není tam přítomna. A tetkon nee, prvně neee, sama hezky otáčela tu svou krásnou, ale prázdnou makovici. A hezky bez dohadování poslechla, to, že dneska na hřiště nejdeme. Na okraji chodníku pěkně zastavila a slušně jsme přešly na pole. I proto jsem nebyla až tak krutopřísná, když se zase zamkla do svého čuchacího světa a chtěla ze mě udělat tažnej vagónek. Jen jsem jí sdělila, že tohle fakt ne a jdeme domů, jestli bude tohle provozovat. A rozešla jsem se zpátky. Stačilo to na to, aby se zase vzpamatovala.
Takže déšť nedéšť, a ač jsem už měla boty durch, dopřála jsem jí to, že jsme šly tam, kam chtěla. Chodím s ní teď jen tak menší polovinu našeho okruhu, protože ji nechci přehltit, moc unavit. A stejně jako v těch předcházejících dnech, i tentokrát už to bylo úplně fajn. A dokonce i když jsme spolu ve stařině, kam mě navedla, kousek od nás zahlédly poskakující bílou zadnici od srnky. Prošly jsme se cestičkama a otočily to domů. Obě už durch, pršelo vytrvale a vydatně. Kdybych v botách prošla potokem, myslím, že by byly sušší. Zpáteční cestu jsme vedla mooooc milou pejskovou, která se dokonce zeptala, ešivá bychom nemohly jít támhle k tý zdi na druhý straně. Protože to byla naprosto oficiální a slušně podaná žádost, tak jasně, že se tam šlo. Slušný žádosti já vždycky vyhovím. U sousedního domu jsem ji odepla v naději, že jí to dobrý předsevzetí vydrží, ale to jsem se bohužel přepočítala. 😀 No nicméně plus v tom je ten, že se teda obratem dostavila a čučela s výrazem :“ Nezlob se, zlobíš se moc?? “ „To teda zlobim, huso! Zase si to zkazila“ a cvakla jsem ji zpátky na vodítko. Kousek jsme popošly a já ji dala šanci udělat reparát. To už obstála (škoda, že ty reparáty nejsou jaksi trvalý 😀 ) a navolno to doťapala domů.
No jsem zvědavá, jak dlouho budeme na tý nule přešlapovat. 🙂
doufam, ze dkouho nebudete preslapovat a co runicek, dobry?
Rumíček dobrý, ale prda to byla hrozná. Ani se nestačil ohradit, ona je fakt na palici, pro okolí nebezpečná.
No přešlapovat budem asi dlouho, člověče, včera to zas bylo o tom hrozným psu. Ne sice tak jako minulej tejden, ale člověk přijde domů vyšťavenej. Už jen z toho, že furt musíš být ve střehu. Když se pracovalo, tak to šlo, ale jinak niic moc teda. Jak říkám, s ní není nic trvalý, nic neplatí, jako, že už funguje.
Já si nedovedu představit procházku se psem ve městě.Za tu dobu co jsme měli psa,tak jsme chodili po dvoře,zahradě,pes nám byl v patách,jeli jsme na kole nakoupit,na poštu,pes s námi,ale klasická procházka to nikdy nebyla.Pes doma hlídal.Do lesa měli naši psi zákaz.Občas zdrhli,zvlášť když v okolí voněla nějaká fenka.Pak jsme lítali,hledali,myslivci rádi stříleli,i když měl obojek a znali ho. Já bych měla strach pustit Tali a Rumíčka někde v lese.Já vás obdivuju.No a trpělivost růže přináší,třeba jak nesnědla ten salát.To je taky pokrok.
Nojo, když člověk v tom městě žije, tak musí psa naučit, jak se tam chovat. Se všema pásma to šlo (respektovali/jí chodník, silnici, že se nikde nelítá a jde se společně, neobtěžujou se lidi, nežerou se odpadky) , s Tali to nejde a nejde. A stejně tak v tom lese, pesan se musí naučit co smí a co ne. když to umí, jsou svobodní.A je na člověku, aby je to naučil. Což se mi vždycky podařilo, ale tady s Flekama to zatím nevidím moc růžově, podle toho , jak nefunguje teď. I proto je furt na šňůře.
Jestli trpělivost fakt růže přináší, tak budu vykvetlá za chvíli jak obří keř růží už.
třeba ještě dospěje, u Májátka byl ten skok kolem třech let věku poměrně výraznej (a k lepšímu).
Navíc neděláš nic špatně, děláš dobrej skutek to je supr.
nechci, aby sis z toho něco vybrala, spíš píšu jen, co mě tak napadá:
Mně se občas vyplatí bojovat jejich zbraněma. Jsi protivná, nefér, no tak já taky budu. Možná by to šlo i u Tali.
A možná ještě bych jí pošeptala do ouška, že jí mám ráda a budu jí mít ráda, ať dělá cokoliv. I když, nemyslím si, že by Tali zkoušela, jestli jí fakt máte rádi, podle mě je to krutá kombinace temperamentu a nenavázání psa na sebe v tom důležitém věku.
oni psi domácí jsou v mnoha věcech skorolidi, tam by připadalo v úvahu:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Syndrom_citov%C3%A9_deprivace
nepodceňovala bych „zdravé nas.ání“, ono to někdy zabírá a je potřeba.
a nejvíc nefér na tom celym je, že čokoláda jde na tloušťku a víno na alkoholismus
, že čokoláda jde na tloušťku a víno na alkoholismus….
😀 😀 a že mám poslední dobou fakt spotřebu teda
…, spíš píšu jen, co mě tak napadá:….
a za tohle jsem fakt ráda, za takovýhle postřehy. Díky
Ad to špitání -ano – tam je přesně vidět to, že byla někde hlavně furt zavřená a to co umí a vnímají psi, kteří jsou doma, to ona prostě neumí. Většinou, což je hrozná škoda, hrozná škoda, protože prostě to v tom řetězu komunikace chybí. Asi ale to bude chtít ještě zintenzivnit. Dík za ten odkaz. Já jsem právě hodně marná z toho, že se ten vztah, nebo to navázání vztahu nepropisuje tak, jak jak to znám u svých psů. Taková ta klasika – doma jo, doma supr, ale venku si jedu hlavně jen svoje. A venku je přesně vidět, to, jestli ten vztah člověk se psem má nebo ne, protože pokud jo, je ochoten odsunout to co právě měl v plánu, a poslechnout to, co se mu říká. Ona neodsune, protože nemá prostě důvod, proč by to dělala?? Její věci jsou pro ni důležitější než my. Já to chápu, chápu proč dělá to co dělá. ale mám obavu, že se mi právě tu propast nějak nedaří přemostit. 🙁 a to je blbý prostě. díky moc. Ten odkaz dost sedí. Bohužel.
Ad zdravý *nasrání* – to jsem už zjistila, že moc používat nemůžu. páč jí to hodí do strachu.
Když zmiňuješ ten temperament – ty jo, to se asi myslím, už ani temperamentem moc nazvat nedá. Ona je to spíš fakt šílenost :D.
Špatně bylo z jejího úhlu pohledu bohužel spousta věcí – bohužel paradoxně na začátku, kde jsme ten vztah budovat potřebovali – ale jinak to nešlo. Viz to její zmítání se příšerný, vystřelování do prostoru, nebezpečnej pohyb, furt musel člověk dělat něco, co šlo proti tomu co provozovala. A já z toho byla hodně hodně neščastná, protože jsem věděla, že tohle nám do karet při budování vztahu rozhodně nehraje.
No tak uvidíme, jestli a kam se dohrabeme. moc dík.
Tak Kachna mi tím odkazem připoměla pořad na čt 1 UCHEM JEHLY,kde mluvila spisovatelka Tereza Boučková,která má dvě adoptované děti a pak jedno vlastní,jak si až u toho vlastního uvědomila ,co za velkej skok udělá miminko od narození do roku,a že je to teda mega rozdíl a práce
no tím mě jako utvrdila v tom,že do adopce teda nikdy,ale to je fuk…
prostě jako,že někkterý věci se pak hodně blbě dohánějí,jestli teda vůbec jdou
no jinak já teda taky nějak nemám nějak nejhodnější pejsky na světě-jak to ze srandy říkám DAFINĚ,v pondělí ráno ta blbka letěla na poli k bílé kouli a protože já jsem blbka číslo 2 tak mě jako vůůůůůůůůůůůůůůůůbec nedošlo,že si jí mám zavolat a až ta koule vylítla a Dafi za ní hluchá jak pařez,tak já -jé tam byla kočka….,no přišla asi na šestej povel a to jsem ječela jak oživot a zdrhala pryč-Žeryka jsem měla naštěstí na vodítku,jinak by zmizli oba.
Dnes ráno jeden z si to sněma rázuju navrch k hájence,tam musím hlídat a korigovat,jelikož tam mají snahu ječet a trojčit na psi,odsud k vysílačům a zpět polnačkou a pak za hájenku do lesa,tam se honili,tahali o míček,skákali na pařezy,Dafča na nich dělala pac a tap,já se jim schovávala,no idylk cestou zpět popolnačse dolů-my máme za hradou samý pole a kousek lesa,oba na volno,a Žeryk bez koše cosi žere,fuj mu bylo jedno,čučel na mě,vrčel,nepustil to,sežral to-no jako luxus,jako fakt mě nenapadlo mu to z té držky tahat,jsem sice natvrdlá,jakože mám občas dloůhý vedení,ale mám pud sebezáchovy,no nic hošánek bude zase víc chdit s košem
No když jme koncem září jeli s šebestam a mým tatkem a Dafi na celodenní výlet-na Tesák-z Tesáku na rozhlednu a pak na troják-u obojího jsme teda nedošli do cíle,ale nachodily 12km,Dafi všude na volno a krm jednoho neuposlechnutí čekej-kdy letěla za turistama a vylítnutí na bíleho špice v hospodě-moment překvapení,tak byl všude hodná
no před pár týdnam jsme jeli opět ve stejné sestavě na výlet
a já dostávala od skoro tchýně tyto otázky-když jdou k hájence vyjíždí jim tam Dafina na psy-co s tím-no já jim tam dávám vždy chůzi u nohy a hlídám je,
….pak když jde před níma pes,tak za ním hrozně čuchá a táhne ůplně prý chroptí-no kdzž toto začne dělat u mě zastvím se dostane povel sedni,pak se rozeejdu,měním směry,pamlskuju a upoutávám na sebe- v civilizaci to nedělá nikdy nikde,jenže oni chodí ze psama-i s jejich zásadně pole les-vlastně já jejich psi vždy od štěněte brala scchálně několirát týdně kus do dědiny a zpět a občas do města k nádraží a tak….
…………no a že jim vrčí na lidi,to mě dělá v lese,s někým se zastaví oa ona je ůplně ve střehu napnutá povrčává-dává jí sedni ,pamlskuju…
no takže tohle jsem poslouchala cestou na druhý výlet
jeli jsme na Hostýn-k Hostýnu i zpět taxíkem-tam všude lidí,psů,dětí stánků,šli jsme po křížové cestě a pak jsme si sedli u jednoho stáku na kafe a 2 metry od nás německá doga,no lidi tam chodili ,fotili se s ní a děti si ji chodily hladit,pak jsme šli konečně na tu rozhlednu-Troják,akorát po cestě kolem byly závody aut,tak jsme museli celou dobu po louce a Dafča na vodítku-at žije bederní pás od manmatu…
pak opět pozdní oběd v hospodě na Brusénce-kde pozdději kousek od nás byly s labradorem a pak těsně kolem Dafči prošli ze setrem-tak to jsem jí teda držela čumák,no a labradora za chvíli ignorovala a spala
a máti zírala jaká byla hodná a že na nikoho neštěkala a nikoho si nevšímala-jako lidi neřešila vůbec,to ona totiž dělá jeen když potkáme někoho sami v lese,no a když chtěla začít něco mlet na procházející psi tak má okamžitá věta-tichým hlasem Dafulko já mám masíčko hodně masička a ruka v kapse a následně u čumáku ji ujistili o tom,že je lepší se věnovat mě
škoda,že máti nějak ušlo,že jsem celou dobu jedním okem uchem byla na příjmu u Dafiny a případny její nápady korigovala hned v začátku,takže místo aby si máti řekla něco jako a jo takhle ty to děláš,nebo tak něco
….tak závěr byl-no to byla Dafinka ale celej den hodná,že?a pak něco jako no ona není náš pes tak nás tak poslouchat nebude….
to,že jejich psi jsem odmala cvičila já a doted s něma dělá párkrát do týdne tanec a poslušnost a když se mnou chcou jít ven tak je beru ssebou,ted s náma byla párkrát Betyna,no tak to jí nějak ušlo…..
tím bych se vlastně chtěla zeptat jak moc mi to kazí psa,když s ním sem tam jde ven někdo u koho si ten pes dělá co chce??????????????????
jako mají dvě -tři vycházky denně+plus můžou být na zahradě,když chcou,střídáme se s Martinem,v Blansku si ji bere někdy tatka-tak jednou za měsíc,jinak tam chodíme oba,no a někdy ju berou ven rodiče tak jdnou za tři týdny-když máme oba na ráno,jinak mívám odpolední,a nebo volno v týdnu když o víkendu do práce,no ted mám dovču-mám ji nějak moc a na vánoce u nás u nikoho nehrozí-myslím v práci….
ježíž jsem se rozkecala
tož to jsem si kolikrát říkala,že máte výhodu,že jste na Tali DVA ani víc ani mín,ono tady asi taky platí méně je někdy více
jo a ještě mám dotaz jak vám Kachna psala o tom nasrání,tak vy vlastně ju ted nemůžete ani posílat do kšáááá,když něco provede,že?
tak ji dáte najevo,že to jako toto,ne že tohle prostě ne?
protože já když už něco jako,že mají jít u nohy a oni na nějaký knoze a pamlsky a tak kašlou,protož se de zrovna kolem hájenky tak prostě tím vodítkem třeba jako fakt smýknu-jako furt jsem na ně tutu,nunu,pamlsky,důslednost a tak ale když hodně nevnímají,ta tím vodítkem třeba cuknu-jako kecala bych kdybych řekla,že ne,no a Dfči chytnu kušnu aNe
jako myslela jsem to tak,jestli máte ted u Tali něco jako bacha už to fakt přeháním,když ji nemůžete poslat do kšá??????????
Mirko D., myslím, že PetraK má to nemluvení, ignoraci, zatknutí a ukončení procházky.
Když si dovolím zobecnit drajvové Ciráty, tak podle mě je pořád vybuzená těmi vzruchy z okolí a jak je v rauši, tak nemůže vnímat. A to možná může být ještě ráda, že má k sobě klidného Rumajzlíčka kanystrterapeutíčka. Chtělo by to ty Novohradky. Nebo aspoň Brdy 😀
Jo, mamča je stejná 😀 –
„mami, známá mi popisovala různé hlavolamy pro psy, to by se ti mohlo hodit“
„no ale to mi bude k ničemu, já potřebuju, aby do mě nekousala, když se rozdovádí“
„no třeba se naučíte spolu fungovat“
„ale kousat mě bude pořád“
v tuto chvíli končím debatu, páč je to marný, je to marný, je to marný.
Mirko – dohání se to blbě, to je pravda. Myslím, že u Tali chybí tolik moc důležitých věcí, že jí to prostě dělá všechno těžší, že se toho prostě sešlo hodně. A navíc člověk pořád podvědomě dlouho vycházel tak nějak z toho, že to tak úplně není. Bohužel že. Tak ale snažíme se a snažit se musíme. No kočička to by bylo u nás taky pěkný ródeo. Bych mohla utíkat, jak bych chtěla a kulový by mi to bylo platný. U sebraných humusů je teda s Tali ta výhoda, že když jsem dostatečně rychlá, zanořím ruku do krku a vydoluju 😀 . Hodím na zem a použiju jako výcvikovej materiál.
Maminky jsou ovšem taky někdy materiál – s tím vnímáním jak fungovat se psy. Já si s mámou trochu musela dát práci, ale čest její památce :D, tohle zvládla dobře a respektovala nakonec co jsem řekla a tak fungovali s Ešátorem moc hezky. S dalšíma už to nešlo, to už byla ne moc funkční- tedamyslím fyzicky.
jak to dělám teď, když jsme více-méně vodítkový? Přesně jak psala kachna – třeba to otočím a jde se domů. když je to v okolí domu, jdem opravdu domů a jede na pelíšek. abychom po nějaký době šly dělat reparát. U něčeho, někdy použiju pořadový cvičení – sedni, k noze, lehni, ale to nedělám moc. Ale pokud vyvádí, je to způsob, jak ji trošku nahodit.
kachna – jo to máš asi pravdu, je to pro ní pořád ještě všechno moc hyn, to v tom hraje roli asi taky. No jo, Novhoradky by to chtělo, chtělo…. ale do Novohradek se přece nemůůůůůžu přestěhovat, a že bych ráda teda 😀 . Ono je tam toho spousta, co se sečetlo. Od toho, že ten start byl takovej blbej a nedalo se fungovat nějak relativně normálně, přes to, že ona jak má fyzickou převahu, tak já tehdy kolikrát nemohla reagovat tak, jak by bylo zapotřebí a hlavní roli hraje to, že bohužel ty lidi jí neberou, nebo takhle nebrali jí vůbec, teď je to trošku jiný, ale…. tohle hrozně prostě chybí při tý komunikaci.